Historie pivovarnictví v Brně a starobrněnský pivovar do roku 1989

Pivo se v Brně vařilo odnepaměti, dlouhou dobu však podomácky a z různých surovin. Zhruba od počátku XII.století se vaření piva stává výsadou měst a je vázáno pouze na určité domy – tzv. domy právovárečné. S tímto privilegiem souviselo i právo mílové – míli od města nesměl nikdo pivo vařit ani čepovat.

Pravěk brněnského pivovarnictví
Stálý růst spotřeby piva postupně vytvořil předpoklady pro jeho „řemeslnou“ výrobu – jednotlivci se sdružovali do různých společností, začali budovat první pivovary a zaměstnávali v nich první odborníky. Vznikají vážené cechy – sladovnický a sládků. V roce 1205 (za vlády českého krále Přemysla I.) věnoval moravský markrabě Vladislav Jindřich nově založenému velehradskému klášteru pozemky a hospodářské budovy na Starém Brně. Král Václav I. pak v roce 1243 udělil Brnu právo mílové vztahující se na hostinec U modrého lva, který stál v blízkosti dnešního pivovaru, vedle kaple sv.Prokopa. Hostinec vlastnil městský písař a od roku 1314 vyšehradský kanovník a probošt Jan z Brna (nevlastní syn krále Václava II.), který se v roce 1323 vzdal užívání šenku a hospody a daroval je nově založenému klášteru na Starém Brně. Týž rok založila královna Eliška Rejčka na Starém Brně cisterciácký klášter a věnovala mu rozsáhlý majetek. Klášter, nazývaný „klášter králové“, postavil pak v roce 1325 – s pomocí velehradského kláštera – pivovar, který byl součástí klášterních hospodářských budov. Pivovar nikdy nepodléhal pravomoci brněnských konšelů. Spolu s celým hospodářstvím kláštera ho spravoval brněnský měšťan Mořic. Stojí za zmínku, že již v této době byla kvalita piva přísně kontrolována. V roce 1353 například brněnští konšelé rozhodli: „Kdo chce pivo vařit, na celou várku ať třicet čtyři měřice béře, na várku poloviční pak sedmnáct měřic sladu. Z celé várky ať navaří osm sudů a dvě vědra, z poloviční čtyři sudy a jedno vědro. Kdo toto ustanovení nedodrží, zaplatí půl kopy pokuty, a kdyby peněz neměl, z vůle konšelů bude vsazen do pranýře krkem do klády a na náměstí (rozumí se Zelný trh) vystaven“.
Dobrou jakost piva měli zajistit i „správci piva“, kteří byli od roku 1437 ustanovováni přímo městskou radou.

V roce 1444 odkoupil cisterciácký klášter zbytek majetku velehradského kláštera a tento majetek mu zůstal celých 400 let. Prodělal ovšem nejrůznější osudy – už za husitských válek, a stejně tak o sto let později za bojů krále Jiřího s uherským Matyášem byly klášter, hospodářské budovy a pivovar vypáleny a pobořeny, ale po čase vždy znovu obnoveny.
V bělohorské době, v roce 1624 byla v Brně zavedena zvláštní dávka (poplatek) z piva, tzv. pivní tác. Když se však Brno ubránilo švédskému obležení, dostalo v září 1645 právo vybírat tuto dávku na věčné časy ve svůj prospěch. Roku 1779 byla tato zvláštní nápojová daň nově upravena, a když roku 1788 bylo zrušeno městské mílové právo a byl dovolen dovoz cizího piva do města každému, byla úplně zrušena. Místo ní bylo zavedeno zvláštní clo z pivních věder (20 krejcarů z vědra), které se vybíralo na tzv. akcízu, zrušeném v roce 1942. Roku 1782 nastal soumrak „kláštera králové“ a celého jeho hospodářství – 18.3. 1782 byl patentem císaře Josefa II. zrušen a jeho majetek převzali augustiniáni od Sv.Tomáše, kteří přebývali v nových budovách kláštera a staré používali jen jako hospodářské. Mezi lety 1782 a 1825 nemáme o osudu pivovaru žádných zpráv, neboť příslušný archív v Jezerách u Pozořic lehl popelem.

Starobrněnský pivovar nebyl odjakživa pivovarem městským. Město Brno mělo svůj vlastní pivovar úplně jinde, a to právě na oné Starobrněnské ulici. Dnes už z něho zůstal jen pěkně upravený starý pivovarský dvůr, do něhož můžete vejít přímo z nároží Starobrněnské a Šilingrova náměstí pod klenutím se znakem města Brna. Údajně se vněm vařilo pivo už od roku 1504 a zpočátku celý pivovar tvořilo vlastně pět starých měšťanských tzv. právovarečných domů, jež měly – jak jinak – právě ono právo vařit pivo. Krásně o tom všem píše pan Karel Kosař ve své spanilé knížce o brněnském sládku Františku Ondřeji Poupěti: „Posledním právovárečníkem byl Hans Kretschmerer, který v letech 1680 – 1686 provozoval svůj tzv. malý pivovar souběžně už s městským pivovarem. Ten před polovinou 17. století vařil 80 várek ročně po 30 sudech, což městu přinášelo 15 000 zlatých. Budovy pivovaru stály v Horní Brněnské (Starobrněnské) a Dolní Brněnské (Dominikánské) ulici. Dodnes je zde vidět městský znak z roku 1511. Pivovar se neustále rozšiřoval vykupováním domů, kde pracovali jiní měšťané (kožešníci, řezník). Celý areál byl dokoupen v roce 1726. Ve Starobrněnské č. 18 bydlel i sladovnický písař.  V roce 1798 přišel do tohoto pivovaru jako sládek František Ondřej Poupě, ano, ten, co má právě v místech vjezdu do pivovarského dvora pamětní desku, vytvořenou Z. Makovským a odhalenou v roce 1995. Je na ní nazván i reformátorem pivovarnictví, a právem. 

Vznik novodobého pivovaru
V druhé polovině 19.století nastává v našich zemích velký rozmach pivovarnického průmyslu. Zvýšené nároky na výrobu
piva už zastaralé výrobní zařízení a malá kapacita letitého klášterního pivovaru a Starém Brně nebyly schopny uspokojovat. Proto se jeho poslední majitel Josef Mandel a jeho zeť Herrmann Hayek rozhodují ke stavbě nového moderního pivovaru. Novodobá historie pivovaru začíná kolem roku 1872 – byla vytvořena rodinná firma „Mandel a Hayek“ a zahájena stavba nového pivovaru v ulici V Hlinkách, a to hned vedle bývalého klášterního pivovaru a zhruba na místě, kde se dnes nachází hlavní provoz podniku. Při cestě do Pisárek, pod Žlutým kopcem, bylo tehdy vykopáno 19 oddělení sklepů, stavěly se budovy varny, sladovny, strojírny, kotelna apod.. Budov bývalého klášterního
pivovaru je později využito při stavbě sladovny. Stojí za zmínku, že již tehdy se říkalo „Starobrněnský pivovar“ a „starobrněnské pivo“. V březnu 1888 bylo mnichovské firmě „Kester a Bachmann“, pánům Zikmundu a Leopoldu Hayekovým a firmě „Michael Hayek“ uděleno povolení ke zřízení akciové společnosti pod názvem První brněnský akciový pivovar a sladovna v Nennowitz (dnešní Brněnské Ivanovice). Tato akciová společnost převzala do svého vlastnictví Pivovar
firmy M.Hayek v Brněnských Ivanovicích, zařízený na roční výrobu cca. 50 000 hl piva. vaření piva na účet nové společnosti zde začalo v únoru 1888. Akciový kapitál činil tehdy 375 000 fl.ö.W. (zlatých). V červenci 1889 kupuje akciová společnost Pivovar firmy Mandel a Hayek na Starém Brně, Pisárecká ul.č.p.8, který byl rovněž budován na roční kapacitu 50 000 hl. piva, a to za částku 990 000 zlatých (odprodej nemovitostí, zařízení a zásob). Akciový kapitál společnosti byl z důvodu koupě zvýšen na 1 000 000 zlatých. Nový název společnosti byl První brněnský pivovar a sladovna v Brně. V roce 1890 pracovaly oba pivovary ještě odděleně, o rok později je však výroba piva soustředěna do polohou výhodnějšího pivovaru na Starém Brně a provoz ivanovického pivovaru je zastaven. Zůstává zde jen provoz sladovny, který je později rozšířen. Všechny tyto změny si vyžádaly velké investice (pořízení chladícího zařízení, přeměna skladovacího sklepa na mlaty aj.), a proto byl akciový kapitál opět zvýšen – tentokrát na 1 400 000 zlatých.

Technický rozvoj na konci 19.století
Roční výstav piva akciové společnosti se ze 101 860 hektolitrů piva v roce 1889 zvýšil v roce 1891, kdy se ještě dostavovaly spodní sklepy, na 116 240 hl, o tři roky později již na 143 167 hl a na konci století dokonce na 236 490 hl. výrazného růstu výroby bylo dosahováno rozsáhlou výstavbou a zaváděním technických novinek. Stavěly se nové objekty, byla zavedena voda z městského vodovodu, již nevyhovující vodojemy městské vodárny v blízkosti pivovaru byly zakoupeny a přeměněny na ledárny. V letech 1892 až 1893 byly rozšířeny skladovací sklepy a rozšířena lednice. V ivanovickém provozu byla postavena nová sušárna a kapacita sladovny vzrostla na 120 vagónů sladu. Ve stejném roce bylo vybudováno zařízení na sušení kvasinek. V letech 1893 až 1894 byl starý parní stroj nahrazen novým a rovněž vestavěn nový kotel. Celý závod ostal elektrické osvětlení. V letech 1894 až 1895 byly vybudovány chladničky a další chladící
zařízení, pro dopravu sladu ze sladovny do pivovaru bylo pořízeno pneumatické zařízení. Společnost dále zřídila sklad piva v Ostravě. V letech 1894 až 1896 byla výrazně zvětšena varna. Nová varná pánev byla již vyhřívána párou a rovněž dvě stávající varné pánve byly od přímého topení ohněm převedeny na topení párou. Léta 1896 až 1897 přinášejí stavbu nové kvasírny, rozšíření ležáckého sklepa včetně umělého chlazení a především zahájení výstavby pneumatické sladovny typu Galland na elektrický proud. V roce 1897 je akciový kapitál společnosti zvýšen na 1 680 000 zlatých a v roce 1898 na 2 100 000 zlatých. Vestavba pneumatické sladovny bal dokončena v roce 1898 – sladovna byla první tohoto typu v bývalé monarchii (v provozu zůstala až do roku 1985). Její výkon plně stačil pro potřebu starobrněnského závodu a ivanovická sladovna pak pracovala na export. Dochází rovněž k nákupu nového parního stroje a nových kádí a jsou zvětšena chladící zařízení v kvasírně. Pro připojení na železnici byla zřízena vlečná kolej. Do roku 1898 spadá také zřízení pivního skladu ve Vídni. Byly rovněž vyměněny střívkové stáčecí stroje a nastoupily filtry a stáčecí stroje jehlové. Firma pořídila i požahovací stroj na transportní sudy a pro sladovnu obraceče sladu na lískách a ztužovačku sudu.

Na horní straně brněnského Šilingrova náměstí stojí budova, v níž ještě před deseti či dvanácti lety bývala slavná restaurace U modré hvězdy. Brána s ozdobným renesančním erbem ji spojuje se sousedním domem, na jehož průčelní zdi je na malém soklu umístěno dílko zvláště významné pro brněnské milovníky pivního moku. Sochařský portrét totiž zobrazuje českého sládka Františka Ondřeje Poupěte. Socha zde není umístěna náhodou. Dochovanou branou se totiž vjíždělo do městského pivovaru, ve kterém býval Poupě (žil v letech 1753-1805) v 18. století zaměstnán. Význam pana sládka
nespočíval ovšem pouze v tom, že byl znalcem výroby piva. Projevil se především v jeho schopnostech zavádět zcela
nové výrobní postupy. Socha byla vytvořena právě na oslavu technického umu slavného pivovarníka, ale současně se stala
i připomínkou už dávno zapomenuté minulosti této části Brna. V polovině 90. let minulého století objednali vytvoření busty u architekta Zdeňka Makovského brněnští milovníci pěnivého moku, kteří měli na mysli nejen libý zážitek z příjemného doušku, ale také chtěli obohatit malou galerii výtvarných děl, zdobících ulice jihomoravské metropole. Mezi sochařské portréty, připomínající hlavně slavné umělce a kulturní činitele, přibyl tak další z nemnoha pomníčků, oslavujících významné muže vědy a techniky.

Konkurenční boj v prvních letech 20.století
V roce 1903 společnost kupuje Pivovar a sladovnu firmy J. a R. Brauner v Brně, Pekařská ul. č.p.80 za 290 000 K a zastavuje v nich výrobu. (Pivovar stál na místě dnešní Starobrněnské hospody na Pekařské ulici; v minulost zde
býval jeden z nejstarších hostinců U bílého kříže, který založil už v roce 1251 král Přemysl Otakar II.; v minulém století byla hospoda zbourána a na jejím místě postaven pivovar, jehož součástí byl výčep nesoucí historický název s bílým maltézským křížem; výčep býval střediskem politického a kulturního života.) Tím likviduje nezaplacené pohledávky
tohoto pivovaru a získává zásoby surovin, lednice a ležácké sklepy jako sklady a současně odběratele asi na 25
000 hl piva. Už předtím v roce 1901 získala společnost od ivanovického velkostatku propachtováním na 12 let tzv. Starý pivovar. Také zde byl provoz zastaven a uvolněné prostory používány jako skaldy piva. V roce 1908 dosáhl celkový výstav společnosti 281 000 hektolitrů piva. Následující rok pak klesá na 248 000 hl a až do vypuknutí první světové války zůstává na této výši. Zpočátku se pivo ze starobrněnského pivovaru rozváželo výhradně koňskými potahy, po vybudování nákladní vlečky v roce 1894, navazující na městskou dopravu, se rozvoz piva uskutečňoval i po železnici. Pivovar měl 40 vlastních pivovarských vagónů. První nákladní motorové vozidlo značky Büssing zakoupil pivovar v roce 1909. Řídil jej František Hrubý, který vlastnil řidičský průkaz č.3 – patřil tedy k průkopníkům nákladní automobilové dopravy v Brně. Před první světovou válkou vařil starobrněnský pivovar světlé a černé pivo 10%, ležák 11%, březňák
12%, světlé a černé 14% (nazývalo se Kaiser Bier) a dokonce i pivo Porter 20% (vařilo se do roku 1932). Pivo se v té době vyváželo do Polska, tehdejších Uher a do Rakous. Pivovar měl ve Vídni i dva své sklady, do nichž dodával denně až pět vagónů piva. V těžkých válečných letech sice výstav piva výrazně klesá, finanční situace společnosti však zůstává velmi dobrá. Proto je v roce 1918 v Brněnských Ivanovicích zakoupen už dříve propachtovaný
pivovar, sladovna a dva hostince, které byly majetkem zemských desek. Pivovar také kupuje sladovnu Wilhelma Umgeltera v Brně.

Pivovar po vzniku ČSR
Po vyhlášení samostatnosti Československa se výroba brzy ustálila a vyrovnala, poválečný rozmach zažívá i starobrněnský
pivovar. Už v roce 1918 získává majoritu akcií v Prvním brněnském akciovém pivovaru a sladovně v Brně Moravská
banka a o rok později je akciový kapitál zvýšen na 5 500 000 K. Odbyt piva se začíná orientovat na nová odbytiště – zejména na Slovensku, kde byly zřízeny odbytové sklady v Žilině (L.Wyskočil, Masarykova ulica), Ružomberku a Kremnici. Na Slovensku se v té době těšily velké oblibě zejména piva 14^o , uváděna pod známkami Triumf (tmavé) a Rekord (světlé), ale vozila se tam i 12^o Počátkem 20.století nastává konjunktura a pivovar se rozšiřuje a modernizuje. Je sem zavedena pára z městské teplárny. Zřizuje se také vlastní elektrárna na střídavý
proud o výkonu 300 k a je postaven nový parní stroj o výkonu 500 k. V letech 1922 až 1924 byla nákladem 2 500 000 K
vybudována nová dvojitá varna – tím bylo umožněno denně při čtyřech várkách uvařit 1 000 hl mladiny. V roce 1925 je postavena nová moderní požahovna na ležácké a transportní sudy. Jsou rozšířeny ležácké sklepy už na současných (r.1992) 19 oddělení, ještě však s dřevěnými ležáckými sudy. V roce 1927 jsou zřízeny nové kvasné kádě, čímž je kapacita spilky zvýšena na 12 500 hl. Současně byl ve varně postaven ekonomizer , v němž se odpadními parami ohřívala voda. V letech 1927 až 1929 byla pro oddělení lahvového piva Monopol dána k dispozici nově postavená budova a toto oddělení bylo vybaveno nejmodernějším pasterizačním zařízením. V nové lahvovně se zprvu stáčelo 50 hl, později i 100 hl denně. Strojní zařízení, vozový park i zásoby transportních sudů byly každoročně novým pořízením zvyšovány. V té době pivovar vyráběl: 10^o Výčepní pivo světlé, 10^o Zdravotní pivo karamelové, 12^o Ležák světlý, 14^o Ležák světlý i tmavý. Pivovar využíval skladu v Židlochovicích (Josef Krátký). Od roku 1919 vstupují na
scénu odbory – vzniká Sdružení sladovníků, bednářů a dělnictva pivovarů, sladoven a vinných sklepů při straně národně socialistické. V pivovaře se ustavil závodní výbor dělníků a samostatně závodní výbor úředníků. Vedle technického rozvoje úspěšná společnost zahajuje i novou fázi konkurenčního boje proti jiným výrobcům piva, zejména proti největšímu
konkurentu v místě – Pivovaru Moravia a.s.. V roce 1921 spolu s Moravskou agrární a průmyslovou bankou v Brně a pivovarem Moravia se jednou třetinou kapitálově účastní na založení Akciového pivovaru a sladovny v Sokolnicích (pivovar zprvu prosperoval velmi dobře, na začátku 30.let však byl poražen v konkurenčním boji). V roce 1922 byl opět společně s pivovarem Moravia koupen Pivovar v Lomnici u Tišnova, o rok později byl stejnými partnery od Olomouckého pivovaru získán sklad na Křížové ulici č.p.52. Sklad se v dalších letech stává majetkem firmy Monopol, která měla sídlo přímo v areálu starobrněnského pivovaru. Firma byla založena v roce 1922 za
účasti brněnských hostinských pro zjednodušení distribuce lahvového piva a rovněž pro omezení konkurence; v roce 1929
se ocitly veškeré podíly firmy ve vlastnictví starobrněnského pivovaru. Podnikatelské úspěchy kapitálově silní společnosti vrcholí. V roce 1925 je od pánů z Dietrichštejna odkoupen Pivovar v Dolních Věstonicích a v roce 1926 společně s Moravií Pivovar v Rosicích u Brna. Rok 1927 je ve znamení zvýšení akciového kapitálu z 5 500 000 na 11 000 000 K a současně opět s Moravií zakoupení Rolnického pivovaru a sladovny v Hruškách na Slavkovsku. Smlouva uzavřená s městem Brnem v roce 1930 stanovila, že po dobu 15 let nebude Městský pivovar v Kuřimi vyrábět, a za to společnost První brněnský akciový pivovar a sladovna v Brně a Akciová společnost Moravia, pivovar a sladovna zaplatí městu ročně 50 000 K (tzv.Pachtvertrag mit der Stadt gemeinde Brünn bezüglich Brauerei in Gurein). V roce 1932 pak akciová společnost v exekuční dražbě zakoupila i Pivovar a sladovnu ve Velké Bystřici u Olonouce s roční výrobou 10 000 hl piva a 800 t sladu. V témže roce je po koupi likvidován provoz v Sokolnicích. V době hospodářské krize, která zasáhla i pivovar, sice výstav piva klesl na 175 000 hl, ale společnost i tentokrát vyšla z těžkých let vítězně. Konkurence v městě Brně krizi nevydržela a musela zastavit výrobu. Tak v roce 1933 se společnosti konečně podařilo zvítězit nad největším konkurentem v Brně – pivovarem Moravia. Pasivní brněnský závod pivovaru Moravia
byl zastaven a společnost převzala velkou část jeho odběratelů. Za to musela vídeňským bankám zaplatit za nekryté pohledávky Moravie částku 17 000 000 K. Od původně plánované fúze bylo zatím upuštěno. Z akciové společnosti Moravia zůstaly v provozu ještě pivovary Jehnice a Rájec nad Svitavou. Získáním odbytišť po zrušených pivovarech se První brněnský akciový pivovar svým ročním výstavem stává největším pivovarem na Moravě.

 

Starobrněnský pivovar před druhou světovou válkou a během německé okupace
Veškerý majetek prvního brněnského akciového pivovaru byl od počátku v rukou německých majitelů a akcionářů. Teprve
v roce 1911 se dostali do správní rady dva čeští členové – Dr. Alois Samohrd a Alfons Kadlec. V roce 1918 získala většinu akcií Moravská agrární a průmyslová banka v Brně a počet českých zástupců se zvýšil na pět proti čtyřem
německým. Tento klíč byl zachován až do roku 1928. V letech 1928 až 1929 pak stálo šest českých členů proti třem
německým a v roce 1940 byl poměr osm Čechů a jeden Němec (podle stanov měla správní rada devět členů, ale kooptováním mohla být rozšířena na jedenáct členů). První pivní etikety v českém jazyce se objevily v roce 1904 – po tlaku českých zákazníků. První chráněná etiketa byla registrována pod číslem 1412 dne 25.1.1913 u Známkového úřadu ve Vídni pod značkou Bayrich Bier v němčině. Sledujeme-li vývoj výstavu piva společnosti, zjistíme v jednotlivých letech velké výkyvy. Týká se to zejména let hospodářské krize – v letech 1930 a 1931 činil roční výstav piva 223 026 hl, v roce 1932 poklesl na 175 901 hl. Je zajímavé, že i když po roce 1933 začal výstav piva opět stoupat, hodnoty dosažené v
letech 1903 – 1904 (275 388 hl) byly překročeny až v roce 1947 (285 381 hl). Těsně před druhou světovou válkou zaměstnával První brněnský akciový pivovar 60 úředníků a přes 200 dělníků.

Na začátku okupace bylo do pivovaru dosazeno německé vedení. V roce 1940 byl akciový kapitál společnosti zvýšen na 22 000 000 K. Byl rozdělen na 27 500 akcií na majitele. Majorita akcií, tzn. 52%, byla v rukou Moravské banky v Brně. V roce 1940 bylo v budově varny umístěno 6 chladicích štoků. V rozsáhlých ležáckých sklepích bylo více než 1 000 ležáckých dubových sudů o celkovém obsahu 54 000 hl. Spilka i ležácké sklepy byly vybaveny umělým chlazením. Od 1.1. 1941 se obchodní rok kryl s kalendářním. Společnost v té době vykazovala tento nemovitý majetek: pivovar ul. Hlinky č.p. 8 – 26; nemovitosti pivovaru a sladovny Velká Bystřice; nemovitosti sladovny v Brněnských Ivanovicích a dřívějšího pivovaru v Sokolnicích u Brna; čtyři sklady a dvě lednice mimo Brno (Ostrava, Olomouc, Nitra aj.); tři obytné domy v Brně; devět hostinců v Brně a okolí; dva hotely (Hulín, Moravské Budějovice) a další pozemky na různých místech. Rozsáhlý majetek movitý představovaly především stroje a vybavení v hodnotě téměř 5 000 000 K (celkově s majetkem nemovitým více než 21 000 000 K). S ohledem na uložené přebytky neměl pivovar žádné věřitele.Tzv. připojenými podniky byl „Monopol“, Svaz
hostinských k odběru a prodeji piva v lahvích, spol. s r.o., a Spojené ledárny spol. s r.o. Brno – Jundrov (společnost se zabývala získáváním přírodního ledu v Jundrově a vlastnila tři velké lednice se skladovacím prostorem pro 1 400 vagónů ledu; vedle dodávky ledu pivovaru zásobovala i nemocnice, řezníky aj.). Stojí za zmínku, že První brněnský akciový pivovar a sladovna vlastnil v té době i 50% kmenového kapitálu Pivovaru a sladovny Dalešice a že při pivovaru existovala i Spořitelna Prvního brněnského pivovaru a sladovny (založena z podnětu pivovaru v roce 1932). V roce 1942 byl na přání Česko-moravského svazu chmele, sladu a piva v Praze provoz pivovaru ve Velké Bystřici zastaven a výroba byla převedena do Hanáckého pivovaru v Holicích u Olomouce. V roce 1943 dochází ke konečné fúzi s akciovou společností Moravia a vzniká První akciový pivovar a sladovna Moravia v Brně. Tak je současně získán i pivovar v Rájci nad Svitavou a Jehnicích. Společnost rovněž přebírá záruky v hodnotě 5 mil. K za Spojené vývozní sladovny Moravia Rajhrad. Výroba je postupně omezována a místo kvalitních piv se vyrábí pouze pivo 4%. Při náletu na Brno 20. 11. 1944 byl pivovar značně poškozen – dopadlo na něj 6 bomb, které
poškodily bednárnu, oddělení ležáckého sklepa, sladovnu i správní budovy. Další škody utrpěl pivovar přechodem
fronty v roce 1945, kdy se mj. ztratilo 17 000 kusů transportních sudů. Před boji o Brno výstav piva úplně ustal.

 

Akciová společnost Moravia, pivovar a sladovna v Brně
Společnost, která sídlila na Kotlářské ulici č.p. 4 v Brně, založila v roce 1892 Vídeňská bankovní jednota, jež zakoupila v Brně pivovar Moravia, patřící firmě S. Morgenstern. V tomtéž roce si společnost propachtovala pivovar v Jehnicích. Velký rozvoj společnosti však nastává až čtvrt století později. V roce 1918 je zakoupena sladovna v Hradčanech u Nezamyslic, v roce 1924 už dříve propachtovaný pivovar v Jehnicích a rovněž Pivovar a sladovna v Rájci nad Svitavou. V roce 1925 je od velkostatku Schönburg-Hortenstein pronajata sladovna v Králově Poli a sladovna Ernst Scherberle Malzfabrik v Řečkovicích. Společnost se v té době kapitálově podílí i na firmách První akciový pivovar a sladovna v Hruškách na Slavkovsku, Akciový pivovar a sladovna Sokolnice a Východoslovenský pivovar a vývozní sladovna, akciová společnost Michalovce. Současně vlastní i celý kapitál firmy Moravia Rajhrad, vývozní sladovny, akciová společnost. Koncem roku 1931 pak přebírá také firmu Slavia, vývoz lahvového piva, Menšík a Stejskal v Brně a jejím živnostenským oprávněním zakládá vlastní stáčírnu a obchod s lahvovým pivem vedeným pod firmou Mars. Celkový výstav akciové společnosti v té době dosahoval téměř 200 000 hl piva. Moravia si upevňovala své postavení i na Slovensku.

 

Nepříznivý zvrat přichází v půli třicátých let. Vlivem zdražení suroviny dochází k celostátní regulaci pomocí kontingentních smluv, kterými si pivovary navzájem zajišťovaly podíl na celkovém odbytu piva. To se velmi citelně dotklo právě Moravie, neboť v důsledku stanovení tzv. numerus clausus jí bylo zcela znemožněno na Slovensku
začít znovu vystavovat. A Moravia přece už před lety své odběratele na Slovensku předala pivovaru v Michalovcích.
Ještě tíživěji pak na společnost dopadají léta hospodářské krize, kdy výstav piva klesá až o jednu třetinu. Naopak zadlužení stoupá a Moravská banka, která získala majoritu akcií, iniciuje koncentraci brněnského pivovarnického průmyslu. Pivovar Moravia v Brně byl úplně zastaven a výroba i odběratelé byli převedeni do Prvního brněnského akciového pivovaru a sladovny v Brně. Zákazníci firmy Mars byli předáni sdružení hostinských pro stáčení a prodej piva v lahvích Monopol, spol s r o.. Firma Moravia sice zůstala jako právní subjekt, ale celou její hospodářskou činnost řídila a kontrolovala a.s. První brněnský akciový pivovar a sladovna v Brně, které také patřil celý kapitál společnosti. V roce 1943 pak dochází k plné fúzi obou akciových společností.

 

První brněnský pivovar od roku 1945
Už 29.dubna 1945 obdrželi úředníci pivovaru pánové Klimeš, Novotný a Drábek spolu se 14 dělníky povolení ke vstupu do závodu, aby zachránili před zkažením 25 000 hl piva, které německá armáda již nestačila odvézt. Vedle velkých škod způsobených válkou, které přerušily provoz pivovaru, nebyly v roce 1945 zprvu ani suroviny a materiály, ani vozidla a další potřebné prostředky pro obnovení výroby piva. Pivovarnictví se však opět ukázalo jako obor z nejživotaschopnějších. Celé osazenstvo pivovaru se s velkým elánem pustilo do odstraňování trosek, obnovy závodu i
znovuzavedení výroby. Výstav piva tak byl ve velmi krátkém čase znovu obnoven. Téměř stejně rychle do soudu společnosti zasahuje znárodňovací proces. Už 28. 10. 1945 je firma znárodněna (znárodňovacím dekretem č.101/1945 Sb. o
znárodnění některých podniků potravinářského průmyslu) a k 1. 1. 1946 je zřízen Starobrněnský pivovar a sladovna,
národní podnik. Vedle hlavního závodu v Brně byly do jeho majetkové podstaty začleněny i firmy Monopol, Sdružení hostinských spol. s r.o. v Brně, Sdružené ledárny, spol. s r.o. v Brně-Jundrově, sladovna v Brněnských Ivanovicích, pivovar ve Velké Bystřici u Olomouce, pivovar v Jehnicích a pivovar a sladovna v Rájci nad Svitavou. I v tomto období výstav piva neustále vzrůstá, doplňují se a obnovují výrobní zařízení. Vyhláškou ministryně výživy ze dne 16.7. 1948 je národní podnik Starobrněnský pivovar a sladovna v Brně změněn na národní podnik Středomoravské pivovary Brno. Vedle základního závodu v Brně obsahoval i provozy sladovna Brněnské Ivanovice, sladovna Rajhrad, ledárny Jundrov a dále stáčírny a vlastní sklady lahvového piva v Dolních Kounicích, Hustopečích u Brna, Náměští nad Oslavou, Bystřici nad Pernštejnem, Kyjově, Zastávce u Brna, Slavkově u Brna a Sokolnicích.

 

Technická modernizace v dobách národního podniku
V roce 1952 byla uvedena do provozu nová strojovna a pivovar tak získal moderní vzhled. Rok 1957 přináší obnovení výroby tradiční dvanáctky, když už předtím byla obnovena výroba sedmičky, desítky, čtrnáctky a šestnáctky. I v dalších
letech pokračuje modernizace výrobní techniky a technologie. Obě staré varny z roku 1924 byly nahrazeny dvěma novými
čtyřnádobovými varnými soupravami s možností vaření 10 várek o objemu 4 500 hl za jeden den. Nová varna pak byla přestavěna v letech 1966 až 1968 a její součástí se stala i nová plně automatizovaná linka mokrého šrotování, postavená v roce 1971. Ve stejné době byla dokončena montáž oddělení chlazení mladiny, které tvoří dvě nerezové vířivé kádě po 500 hl a dva protiproudové deskové chladiče o výkonu po 250 hl/hod. S tímto zařízením úzce souvisí teplovodní hospodářství ovládané dálkově z centrálního velína ve varně. Několik etap vývoje prodělala vlastní spilka. Původní malé
dřevěné kádečky ustoupily stabilním dřevěným kádím, v roce 1957 železobetonovým kádím s gebitovým nátěrem a v roce 1963 pak železobetonovým kádím s uponovým nátěrem. V roce 1972 bylo dokončeno zatankování celého ležáckého sklepa s celkovým obsahem 68 000 hl včetně přetlačných tanků. Pro zlepšení biologické čistoty byly ve sklepě zhotoveny tři pivní okruhy z nerez potrubí o průměru 85 mm s možností denní desinfekce horkou vodou. V oddělení filtrace piva, samostatné části ležáckého sklepa, se začalo používat výhradně křemelinových filtrů. Staré stáčecí stroje na sudy byly při použití stávajících jehel předělány na tzv.bezbubnové plnění. Rozvod piva k jehlám byl vyřešen okruhovým nerezovým potrubím. Stoupající nároky na odbyt lahvového piva si vyžádaly rozšíření kapacity o novou linku NAMA 28 se štítkovým výkonem 15 000 ks/hod., která doplnila linku typu NAMA 12 o výkonu 5 000 ks/hod. a linku Vandergetten o výkonu 12 000 ks/hod.. Celkově byly v letech 1971, 1974 a 1978 instalovány 3 stáčecí linky lahví, které umožnily výrazné zvýšení kapacity výroby lahvového piva. V roce 1982 bylo chlazení rozšířeno o dva kusy chladících kompresorů včetně příslušenství, což přineslo zlepšení chladících podmínek narůstající výroby. Dominantní akcí let 1984 až 1988 bylo budování nové lahvovny, představující první část rekonstrukce a modernizace pivovaru, která přinesla maximální mechanizaci výroby i pasterace lahvového piva. Narůstající spotřeba elektřiny si v roce 1985 vyžádala novou vysokonapěťovou přípojku včetně nové trafostanice. Na přelomu 80. a 90. Let byla pozornost věnována zejména automatizaci části technologického procesu výroby piva – měření a regulaci teplot hlavního kvašení – a v oblasti řízení pak přípravě a realizaci automatizovaného systému zpracování dat.