Hraběcí pivovar Schönborn-Buchheim v Podhorjanech-Mukačevě

Málokdo si dnes vzpomene, že právě v lednu 2009 uplynulo 90. let od připojení Podkarpatské Rusi k tehdejší nově vzniklé Československé republice. I přesto, že byla její součástí pouhých 20 let, určitě stojí za to se trochu ohlédnout do minulosti a připomenout si historii v té době největšího podkarpatského pivovaru, hraběcího pivovaru v Podhorjanech – Mukačevě.

Původně panský pivovar v Podhorjanech (dnes severovýchodní oblast Mukačeva) byl jedním z prvních pivovarů Podkarpatska. Založen byl 1. března roku 1701 zakládací listinou mukačevského pána, vévody Františka II. Rákoczi (vzdělání získal v letech 1690-92 na pražském jezuitském kolegiu na Malé Straně, dnes zde má pamětní desku).

Místo pro vznik pivovaru nebylo vybráno náhodně. Procházela tudy jedna z významných stezek z východu na západ, následně také propojená železnicí. Klikatě vinoucí se říčka Latorica poskytovala pivovaru dostatečné zásoby vody z horských pramenů, pivovar samotný pak měl zabezpečovat zpracování místního ječmene a chmele.

Hlavním cílem vévody Františka II. bylo vytvořit na svou dobu moderní pivovar, ze kterého by měl co největší příjmy do své pokladny. Správcem pivovaru jmenoval svého dvorního ministra financí Johanna Antona Edla. Vedení pivovaru bylo již tehdy do jisté míry pokrokové, pracovníky pivovaru se stali sedláci osvobození od poddanských poplatků, kteří zároveň dostávali měsíční mzdu v závislosti podle jejich podílu na výrobě. Na místo sládka byl dosazen zkušený Němec Johann Konrád Heidolf.

Vévoda samotný si ovšem příjmů z pivovaru příliš neužil. Po prohraném boji za nezávislost Uher v roce 1711 se na Podkarpatsko již nevrátil. V roce 1715 mu bylo mukačevské panství zkonfiskováno a stalo se císařským majetkem až do roku 1728, kdy ho římský císař Karel VI. věnoval hraběti Lotharu Františku Schönbornovi (1655 – 1729).

V majetku rodu Schönbornů zůstal pivovar dalších 216 let. Schönbornové se významnou měrou zasloužili o rozvoj pivovaru, i proto bývá rok 1728 považován za druhé datum vzniku podhorjanského pivovaru. Z počátku jejich vlády se bohužel materiálů vztahujících se k pivovaru příliš nedochovalo. V průběhu 19. století docházelo k jeho pozvolné modernizaci, ručně prováděné procesy byly nahrazovány vybavením s mechanickým pohonem, měděné varné nádoby nahradily původní dřevěné, atd. Kotle na dřevo vystřídaly parní – roku 1887 byl do provozu uveden americký parní kotel Babcock & Vilcox, který zde sloužil více než 60 let.

Začátkem roku 1850 byla postavena druhá sladovna (současná starší), která zůstala v provozu po celou dobu činnosti pivovaru.
Koncem 19. století se stal hraběcí pivovar jedním z prvních podniků podkarpatské oblasti využívající elektrickou energii. Voda pro provoz byla již v té době čerpána ze studní s kapacitou až 80 metrů krychlových za hodinu, které se nacházely na osmihektarovém území vinoucím se podél říčky Latorica. Z ní se také v zimním období těžil led. Kusy ledu byly naváženy do speciálních dodnes zachovaných sklepů zbudovaných v horských dolech naproti pivovaru. Později, začátkem 20. století byl pivovar vybaven čpavkovou chladící jednotkou firmy Lang, která zde sloužila dalších více než padesát let. Mimo to zde ještě existovalo další zařízení na výrobu ledu. Led byl využíván nejen při chlazení, ale také při rozvozu, aby byla kvalita podhorjanského piva co nejdéle zachovaná. S postupující modernizací rostl i výstav pivovaru, na přelomu 19. a 20. století již přesahoval 17 000 hl ročně.

Po připojení Podkarpatské Rusi k Československu v roce 1919, byly v pivovaru během následujících dvaceti let provedeny další rozsáhlé rekonstrukce. Byla postavena nová, v pořadí třetí sladovna se zařízením na výrobu karamelového a praženého sladu. Unikátních bylo i 12 nových kvasných kádí a 42 ležáckých tanků ze železobetonu s povrchem ošetřeným speciální smůlou.

Pivovar měl vlastní přepravu, koňské povozy časem nahradily nákladní automobily, jedny z prvních v Mukačevě. Ve třicátých letech si jako jeden z prvních pivovarů v Československu podhorjanský pivovar pořídil u ČSD železniční chladící vagony.

Chladící železniční vůz ČSD určený pro pivovar v Podhorjanech z 30. let. (zdroj: www.parostroj.net )

Další započaté rekonstrukce přibrzdila druhá světová válka, kdy Podkarpatská Rus připadla Maďarsku. I přes válečné poměry měl na konci roku 1943 pivovar kapacitu téměř 130 000 hl ročně. Jeho technická úroveň mu ve srovnání s mnoha jinými pivovary v Maďarsku a bývalém Československu zabezpečovala dostatečnou konkurenceschopnost.

U pivovaru, v části nynějšího vjezdu do závodu byla v době před druhou světovou válkou provozovaná „pivní zahrada“, oblíbené místo pro mnoho obyvatel Mukačeva. Nacházela se zde restaurace s letní terasou, tanečním parketem, kuželkami a hráčskými stoly. Za doprovodu většinou cikánské hudby zde bylo podáváno čerstvé pivo, jídlo a občerstvení. Za pivovarem, v ulici Pivovarská, Schönbornové postavili několik domků přímo pro zaměstnance pivovaru. Každý ze zaměstnanců měl po práci nárok na pivní deputát – 2 litry piva, mimoto měl nárok na určité množství i o dovolené.

Unikátní pohlednice Podhorjan z let 1939-1941 s pivovarem na obrázku vpravo dole. V její levé dolní části je pohled na budovu notářství (Körjegyzői hivatal), která má poměrně zajímavou historii spojenou s původně českou pivovarskou rodinou Vrbatů, jež ve zdejším pivovaru působila. Dům z roku 1930 patřil bratrovi sládka Antonína Vrbaty staršího Josefu Vrbatovi. Do roku 1939 zde byla v pronájmu česká škola (aby se zaplatila stavba), po rozpadu Československa Maďaři českou školu zrušili a budovu si pronajali pro notářství. Až začátkem roku 1942, kdy byla dostavěna nová budova notářství, se sem mohla početná rodina Josefa Vrbaty nastěhovat. Bydlela zde ovšem jen do září roku 1945, kdy se vydala na cestu do ČSR a dům propadl státu (SSSR). (zdroj: archiv Petra Lautnera)

Po celou dobu druhé světové války zůstal pivovar v provozu. Téměř osudným pro něj byla druhá polovina roku 1944, kdy při postupu frontové linie ustupující fašisté některé jeho části zaminovali. Přesto se podařilo pivovar zachránit prakticky nepoškozený. V posledním válečném roce na Podkarpatsku dosáhnul pivovar výstavu přes 40 000 hl piva.

Ihned po osvobození Mukačeva 26. října 1944 vojáky 4. ukrajinského frontu bylo vytvořeno prozatímní vedení pivovaru společně s národním sdružením na jeho ochranu. V prosinci téhož roku byl pivovar na základě dekretu Národní Rady Zakarpatské Ukrajiny znárodněn. V roce 1945 Národní rada zvolila do funkce ředitele závodu Theodora Helebrandta, hlavním sládkem byl jmenován Ludvík Papp. Za celý první poválečný rok pivovar vystavil 47 200 hl piva.

Díky své neporušenosti během druhé světové války byl pivovar koncem čtyřicátých let pěkným, kompaktním, technicky dobře vybaveným pivovarem, který vařil kvalitní pivo tradiční klasickou technologií. Ještě počátkem padesátých let patřil mukačevský pivovar k nejlepším v celém Sovětském Svazu, což potvrzovala také listina podepsaná ministrem potravinářského průmyslu SSSR A. Mikojanem. V roce 1950 pivovar dosáhl objemu výroby 100 350 hl piva.

Původní část budov pivovaru z roku 1728, dnes prohlášená za „památník architektury“.

Postupné zavádění sovětského systému řízení v mukačevském pivovaru bylo poměrně obtížné, docházelo v něm k postupnému narušování rodinných vazeb a tradic. Následné přeřazení potravinářských podniků do skupiny „B“ v rámci odvětví zpracovatelského průmyslu pro pivovar znamenalo ztrátu možnosti získávat ze státních hospodářských zdrojů prostředky nezbytné pro technický rozvoj a zdokonalování výroby. Na státní a místní úrovni byly problémy v pivovarnictví zanedbávány, současně byl požadován stále rostoucí výstav. Moskevská ministerstva totalitním způsobem schvalovala receptury, standardy, technologii a náklady na výrobu. Výroba piva podle „hraběcí receptury“ byla nepřijatelná. Místo něj se vyrábělo z 90% „Žigulivské“ pivo s jedním druhem etiket. Současně s ním se s velkými obtížemi dařily „protlačit“ do výroby díky místním odborníkům také speciály, jako Mukačevské, Mukačevské světlé původní nebo Zakarpatské, ovšem ve velmi omezeném množství. 10 až 15% z celkového výstavu pivovaru se v 50. a 60. letech prodávalo v oblasti od Donbasu po Záporoží. Striktní omezení řídícími orgány ohledně norem na spotřebu surovin se muselo na kvalitě a sortimentu mukačevského piva projevit. Tak například na sto litrů piva se dávalo méně, jak 125 gramů chmele, doba zrání piva v ležáckých sklepích byla místo 24 dnů zkracována na 12, atd.

Žigulivské pivo, kdysi převážná část produkce pivovaru.

Přesto se rodinné tradice pivovaru nepodařilo zpřetrhat úplně. Po Ludvíku Pappovi se vaření piva v Podhorjanech ujal sládek s českými kořeny, Antonín Vrbata mladší. Jeho děda Josef Vrbata (1869-1920) pocházel z Dašic na Pardubicku, kde se roku 1886 vyučil bednářem, v roce 1888 pak odešel za prací právě do podhorjanského pivovaru, kde se oženil se zaměstnankyní výše zmiňované pivní zahrady. Jeden z jeho synů, Antonín Vrbata starší (1904 – 1962) zde byl sládkem v letech 2. světové války, v roce 1944 pak odešel pracovat do tehdejšího Dreherova velkopivovaru v Kőbányai, který jako součást skupiny SABMiller vaří dodnes.

Po čase Antonína Vrbatu mladšího v pozici sládka nahradil Vasilij Lendel, taktéž potomek jednoho ze zaměstnanců pivovaru. O odbornosti obou výše zmiňovaných sládků svědčí například vyslání Vasilije Lendela sovětským ministerstvem do Baku na pomoc při renovaci místního pivovaru. Z dalších zaměstnanců můžeme zmínit například zkušeného odborníka A. Lučka, který vedl více než 40 let pivovarskou laboratoř nebo M. Vinara, dlouholetého ekonomického správce. Ke kulturnímu vyžití obyvatel sloužil v padesátých letech Pivovarský klub. Hrály zde amatérské herecké spolky, organizovaly se zde odpočinkové večery, koncerty, plesy a tak dále.

Jakkoliv byly podmínky pro rozvoj pivovaru v poválečné době nepříznivé, díky velkému úsilí samotných zaměstnanců docházelo k pozvolné modernizaci, kapacita pivovaru neustále rostla až do 70. let, kdy dosáhla 300 000 hl ročně. Taktéž kapacita sladovny oproti roku 1944 vzrostla z 800 na 3000 tun sladu ročně. V letech 1959 – 1980 bylo do rozvoje investováno kolem 600 000 rublů. Byla vybudovaná a zrekonstruovaná stáčírna lahví, automatizovaná sladovna, varna, spilka, ležácké sklepy a sýpka. Co se týče technického zázemí, byla do provozu uvedena nová kotelna na zemní plyn, transformátorová stanice, chladící kompresorová stanice a studny. V roce 1974 pivovar vystavil nejvíce ve své historii – 259 400 hl piva.

Současný vjezd do bývalého pivovaru v Podhorjanech, v těchto místech pravděpodobně kdysi stávala „pivní zahrada“.

V následujících letech přišel pozvolný pád. Není náhodou, že se ve vedení pivovaru za celé poválečné období vystřídalo 16 ředitelů. Mnoho z nich nemělo jasnou představu o jeho dalším rozvoji, ignorovalo jeho technické problémy, pivovar přestával být konkurenceschopným. Konec pivovaru neodvrátily ani změny a nové impulsy v devadesátých letech. Téměř třísetletou historii pivovar uzavřel v roce 1996, kdy v něm byla uvařena poslední várka. K hlavním příčinám konce pivovaru patřilo podle místních především neustálé porušování norem v oblasti technické údržby pivovaru, postupné selhávání jednotlivých zařízení a celkový rozklad technologie. Přežily pouze obě sladovny, z nich ta novější je jako poslední součást bývalého pivovaru dosud v provozu. Jakkoliv se zdá být osud podhorjanského pivovaru smutný, zapsal se do historie jako poslední pivovar zakarpatské oblasti, respektive Podkarpatské Rusi v době první Československé republiky.

Jedna z posledních etiket mukačevského pivovaru.

Použitá literatura a zdroje:
Likovský, Zbyněk: Pivovary československého území 1900 – 1948, VÚPS, Praha 2006
Pop, Ivan: Dějiny Podkarpatské Rusi v datech, Libri, Praha 2005
www.city.mukachevo.net
www.pivety.com

Článek byl dne 4. 1. 2015 aktualizován o zajímavé informace pana Petra Lautnera, vzdáleného příbuzného dvou bývalých sládků podhorjanského pivovaru Antonína Vrbaty staršího a mladšího.

autor: Vladislav Kopřiva