Z historie pivovarnictví v Malenovicích u Zlína

První písemná zpráva o existenci Malenovic, osadě na okraji Vizovických vrchů, pochází ze 14. století, konkrétně z roku 1321, kdy jistý Mikuláš „de Malehnawitz“ daroval vizovickému klášteru 6 lánů polí. V průběhu dalších let se na malenovickém panství postupně střídalo mnoho pánů, na čas se dostal i do rukou moravského markraběte Karla, pozdějšího římského císaře Karla IV.
Již v roce 1356 získal panství markrabě Jan Jindřich, který Malenovice povýšil na městečko a udělil mu mílové právo, s čímž souviselo i to, že v okruhu jedné míle kolem městečka nesměl nikdo jiný vařit ani prodávat pivo, což svědčí o tom, že již v té době se zde pivo vařilo. Je zde také připomínaná nejprve malenovická tvrz a k roku 1409, kdy zdejší panství prodal Jindřichův syn markrabě Jošt zemskému hejtmanovi Heraltovi staršímu z Kunštátu, už je zmiňován i hrad Malenovice s městečkem a dvorem, tehdy ještě bez pivovaru.

Bouřlivé 15. století rozmachu hospodářství na malenovickém panství nepřálo. V době postupného střídání majitelů díky husitským válkám je zde připomínána souběžně jak tvrz, tak i hrad. V roce 1468 vypukla pro změnu válka česko-uherská a Malenovice se opět staly dějištěm úporných bojů. Až v roce 1484 se stal majitelem panství Vilém Tetour z Tetova, kterému již předtím patřil i sousední Zlín. Za vlády Tetourů při tvrzi existoval panský pivovar již zcela určitě, neboť v roce 1570 při prodeji malenovického panství Burjana Tetoura Nikodémovi z Bobolusk je poprvé opisován „zámek malenovský s pivovarem a městečko Malenovice“. S největší pravděpodobností tak lze vznik malenovického panského pivovaru datovat do období někdy po roce 1517, kdy bylo Svatováclavskou smlouvou přiznáno šlechtě právo na vaření piva.

V září 1573 získal do svých rukou Malenovice rod Bítovských. Po několikerém střídání pánů se poměry konečně stabilizovaly, hospodářská stavení v okolí hradu včetně pivovaru získávala na významu, ovšem ne na dlouho. Po prohrané bělohorské bitvě hned v lednu roku 1621 do Malenovic vpadli valašští povstalci, městečko bylo roku 1626 vypáleno a v následujících letech zažívalo další útrapy. Mnozí obyvatelé opouštěli usedlosti, které byly následně vrchností osídlovány novými přistěhovalci nejen z Čech, ale i Uher, Slezska a Opavska. Bohužel nejenom toto období je provázeno nedostatkem písemných pramenů. K roku 1660 je sice v historických záznamech popisujících sousedské i majetkové vztahy, které nahradily dřívější společný malenovický registr, zmiňovaná jistá „Maryna – sládkova dcera“, také se dochovala jména zdejších sládků jako M. Hrdličky (1674), K. Jelínka (1699), M. Ludvíka (1710) nebo Petra Petrů, jiné zprávy týkající se pivovaru ovšem chybí. Koncem 17. století se na malenovicku mezi druhy pěstovaného obilí uvádí zejména pšenice a rež, což znamená, že se v panském pivovaru vařila především svrchně kvašená pšeničná piva, ostatně v Čechách a na Moravě tehdy převažující.

V letech 1692 – 1706 dochází za vlády rodu Lichtenštejn-Kastelkorn k důkladné přestavbě hradu na barokní rezidenci. Kastelkornové, konkrétně Maxmilián Rudolf, věnovali hodně pozornosti také hospodaření na panství. V první polovině 18. století se Malenovice postupně rozrůstají, přibývá nových obyvatel a usedlostí. Například k roku 1795, kdy vznikly dvě chalupy, je poloha jedné opisována jako „od mostka, jak se jde k pivovaru pod Jana Satory uličků“, což svědčí o postupném osidlování nynější značné části obce. Ve druhé polovině 18. století se pány zdejšího panství stávají Salm – Neuburkové, nejprve probíhá další vlna rozvoje hradu a panství, v sedmdesátých letech zde však majitelé přestávají trvale bydlet a panství začíná ztrácet na důležitosti.

Po vymření rodu Salm – Neuburků po meči a krátkém vládnutí rodu Černínů zdejší panství kupuje v roce 1804 hrabě Leopold Šternberk za 660 000 zlatých. Přestože zde také nebydlel, malenovický hrad byl stále zařízen a udržován, sídlila na něm trvale hospodářská správa panství, byly zde kanceláře a byty úředníků. Po revolučním roce 1848 vrchnost ztratila pravomoci nad poddanskými obcemi, tedy i Malenovicemi. Šternberkům přesto nadále zůstaly rozlehlé pozemky, hrad, velkostatek i pivovar. Ještě v následujícím roce žádají starostové Malenovic a okolních vesnic u guberniálního úřadu mj. o šenkovní právo, ale neúspěšně. K polovině 19. století je v Malenovicích opisována dokonce chmelnice. Po smrti Leopolda Šternberka v roce 1858 získal panství s pivovarem jeho syn, generál Leopold. V roce 1863 po požáru panské olejny, původní škrobárny, vyhořely kromě dvou domů celé Malenovice. Začíná se budovat zcela nové městečko. Druhá polovina 19. století je pak ve znamení nejen rozvoje zdejší průmyslové výroby, ale i pivovarnictví. Jako sládek ve zdejším pivovaru v té době působil Václav Zilvar, po něm zde byl v letech 1879 až 1906 sládkem František Pohlreich. Už za Václava Zilvara pivovar nějakou dobu vařil spodně kvašené pivo z ječmene.

Led se sekal v zimě na předním (nynějším koupališti Riviera) i na zadním rybníku. K vaření se používaly měděné kotle, do kterých se sypal rozdrcený ječmen, po určité době vaření se přidával chmel z vlastních chmelnic. Kvašení probíhalo v kádích za nízkých teplot, v případě vyšší teploty se do nich dávaly měděné plováky s ledem. Na jednu várku piva (4 200 litrů) hraběcí pivovar spotřeboval 13 kg chmele a 850 kg ječmene. Ječmen byl drcený žentourem, taženým koňmi, kteří chodili do kruhu a uváděli do pohybu drtící kameny. V roce 1880 byl roční výstav pivovaru 3 864 hl. Po smrti generála Leopolda v roce 1899 se stal majitelem panství jeho syn Leopold. Výstav piva v pivovaru postupně kolísal, v letech 1898/99 dosáhl 4 260 hl.

Součástí pivovaru byla i sladovna, v jejímž těsném sousedství pracovali bednáři. Dodnes zde žijí rodiny, například Trčalova, ve kterých se tomuto řemeslu postupně věnovalo několik generací. Antonín Trčala měl dokonce titul hraběcího bednáře.

V roce 1907 se stal sládkem malenovického pivovaru Arnošt Procházka, v roce 1922 jej vystřídal Vladimír Linhart. V letech 1919 – 1922 zde působil také vrchní sládek Václav Dudek. Po provedení elektrifikace v roce 1927 byl hraběcí pivovar modernizován a vybaven příslušnou mechanizací. Stavbu sítě provedly Středomoravské elektrárny, a.s. se sídlem v Přerově. V té době v pivovaru pracovalo 7 lidí.

Poslední sládci Šternberského hraběcího pivovaru v Malenovicích:
Václav Zilvar (? – 1879)
František Pohlreich (1879 – 1906)
Arnošt Procházka (1907 – 1922)
Vladimír Linhart (1922 – 1947)

Když Leopold Šternberk v roce 1937 zemřel, z jeho čtyř synů převzal malenovické panství druhorozený Jaroslav. Nedlouho poté byl za německé okupace vystaven nátlaku německých úřadů, aby změnil své občanství. Jelikož nepodlehnul, v únoru 1942 mu nacisté zabrali malenovický velkostatek a uvalili na něj nucenou správu. V tomto roce také podle většiny dostupných údajů pivovar svůj provoz ukončil. Nedlouho po ukončení jeho činnosti byl sládek Vladimír Linhart s ještě několika dalšími občany zatčen gestapem za údajný odposlech nepřátelského rozhlasu a vězněn v koncentračním táboře. Domů se s podlomeným zdravím vrátil až po válce.

Jaroslav Šternberk zemřel v roce 1943, dědické řízení na majetku pod nucenou správou ovšem nebylo možné provést. Po válce, v květnu roku 1945, byl velkostatek s již nefunkčním pivovarem převzat pod prozatímní správu. Následně došlo v březnu roku 1946 k definitivní konfiskaci malenovického panství, jelikož na základě tehdejšího šetření bylo rozhodnuto, že jediný dědic František Šterneberk nebyl občanem české národnosti. Pivovar se tak stal součástí Fondu národní obnovy Československé republiky. Přesto v něm již provoz nebyl obnoven a v roce 1948 byl definitivně zrušen.

Výstav Šternberského hraběcího pivovaru v Malenovicích v průběho 20. století:

Rok  Výstav  [hl]             Rok    Výstav  [hl]       Rok     Výstav  [hl]
1901/02         4 260       1915/16       1 450        1934         3 678
1903/04         4 160       1916/17           252       1935        3 457
1905/06         2 700        1917/18           420       1937        3 649
1906/07         3 200        1918/19        1 764       1938         3 670
1909/10         2 400        1920/21           756       1939        4 191
1911/12         2 480        1921/22           960       1940        3 534
1912/13         2 800        1931/32        3 758       1941         3 926
1913/14         2 400        1932/33        3 585       1942         1 182
1914/15         1 900        1933              3 349

V areálu pivovaru stál hostinec „Na podskalí“, k pivovaru patřila také zahrada, kde se v létě pořádaly různé výlety. Malenovické pivo mělo dobrou pověst, rozváželo se i do okolních obcí, např. do Vizovic nebo Napajedel. Z konce třicátých let se zachovaly mezi sběrateli velmi ceněné skleněné pivní lahve (1939) a etikety (1942/1943?).

Po válce byl v areálu docela dlouhou dobu sklad ovoce a zeleniny, přesto pivovarské budovy postupně chátraly. Dnes jsou nevyužívané, sladovna je navíc ve značně zdevastovaném stavu. Její nádvoří slouží jako skladiště různé techniky, v těsném sousedství budov má firma JAST provozovnu na výrobu a prodej plastových oken.

Použitá literatura a zdroje:
[1] Kabát, Miloš: Z historie pivovarů, díl I., Nákladem vlastním, Praha 1992
[2] Likovský, Zbyněk: Pivovary Moravy a rakouského Slezska 1869 – 1900, VÚPS, Praha 2000
[3] Likovský, Zbyněk: Pivovary československého území 1900 – 1948, VÚPS, Praha 2006
[4] Mrlík, František a kol.: Minulost a současnost Malenovic, Oblastní muzeum JV Moravy a Vlastivědný kroužek Osvětové besedy, Gottwaldov, 1986
[5] Pokluda, Zdeněk: Hrad Malenovice, Státní okresní archiv ve Zlíně, Zlín 1998
[6] Prasek, Vincenc: Paměti Malenovic a Pohořelic, nakladatel J. F. Šašek, Velké Meziříčí, 1883v
www.pivety.com
http://www.zlinweb.cz (článek Jana Lampera, Malenovické pivo – ve znaku s osmicípou šternberskou hvězdou)

autor: Vladislav Kopřiva