Změny ve vlastnictví pivovarů po roce 1945 – znárodnění

Převládající levicově orientovaná atmosféra v poválečné republice a vítězství komunistické strany ve volbách v Čechách bylo podhoubím pro razantní zásahy do soukromého vlastnictví.
Je pochopitelné, že pojem znárodnění je pro mnohé členy současné mladé generace nepochopitelný. Nutno je však pochopit dobu konce třicátých a první poloviny čtyřicátých let minulého období.

Atmosféra ve společnosti byla výrazně posunutá doleva. Způsobilo to zklamání lidí z podpisů západních mocností v Mnichově roku 1938, to, že Rudá armáda osvobodila většinu území republiky a to, že vzhledem k nedostatku informací byl komunistický Sovětský svaz chápán velice přátelsky. Již Košický vládní program (5. dubna 1945) zmínil zásahy do vlastnických vztahů. Poslední demokratické volby v květnu 1946 v Čechách (ne na Slovensku) vyhrála KSČ a obsadila ve vládě nejzásadnější křesla včetně premiéra. Bohužel smutnou roli ve vývoji sehrál zestárlý a nemocný prezident.

Budoucnost pivovarsko-sladařského průmyslu v českých zemích ovlivnily dva předpisy, Dekret prezidenta republiky ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (12/1945 Sb.) a Dekret prezidenta republiky ze dne 24. října 1945 o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků.

Průmysl výživy nebyl pro tehdejší vládu klíčový a úvodní znárodnění se jej ještě příliš nedotklo.

V roce 1944 bylo na území českých zemích včetně Sudet 252 činných i dočasně zastavených pivovarů. V průběhu roku 1946 byla ve 26 pivovarech výroba ukončena a v dalších 68 pivovarech byl provoz pozastaven s tím, že se o jejich využití rozhodne později. Pokračoval tak trend v nahrazování panských a klášterních pivovarů pivovary měšťanskými a akciovými a taktéž snaha o další koncentraci výroby.

Samotnému znárodnění pivovarů předcházelo vyhláškou ministerstva výživy z roku 1946 vytvoření celostátní ústřední organ pro pivovarsky průmysl, národního podniku Československé pivovary. Tento orgán ale nebyl ničím novým. Fungoval totiž již za II. světové války. Po válce pak měl na starosti nejprve zjistit, v jakém stavu se pivovary nacházejí, tedy vyžádal si informace od jednotlivých pivovarských provozů.

Na základě dekretu prezidenta republiky o znárodnění byly v první fázi znárodněny pivovary, jejichž výstav v roce 1937 dosáhl 150 000 a více hektolitrů piva.

Vyhláškou ministra výživy ze dne 13. 9. 1946 znárodněním vznikly tyto podniky:
a) Plzeňské pivovary, národní podnik, Plzeň (Prazdroj, Gambrinus)
b) Smíchovský pivovar Staropramen, národní podnik, Praha
c) Velkopopovický pivovar, národní podnik, Velké Popovice
d) Českobudějovický pivovar, národní podnik, České Budějovice
e) Starobrněnský pivovar a sladovna, národní podnik, Brno

Druha vlna znárodnění proběhla v roce 1947. Šlo o větší pivovary, na které byla v minulosti uvalena národní správa. V případech, kde pivovar byl součásti zemědělského nebo lesního majetku, jehož správu na základě dekretů převzalo Ústřední ředitelství státních lesů a statků, přešly takové pivovary do svazku státních pivovarů.

Další kolo znárodnění nastalo v dubnu 1948, kdy vláda vydala Zákon o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků tohoto oboru (115/1948 Sb.). Tato norma rozhodla o znárodnění 77 pivovarů. Znárodňovací zákon však zatím připouštěl i možnost odevzdání znárodněného majetku samosprávným organizacím a družstvům. V roce 1948 tak z celkového počtu 223 pivovarů bylo do národních podniků začleněno 120 pivovarů, dalších 32 zůstalo státních, 31 komunálních a 7 družstevních. U zbývajících 39 podniků se přezkoumávala otázka jejich zastavení či budoucího zařazení. Konečným výsledkem nakonec bylo, že se vytvořilo celkem 22 národních pivovarských podniků, které začleňovaly několik lokálně příbuzných pivovarů.

Národní podniky vzniklé v roce 1948:
Pražské pivovary, n. p. Praha (Staropramen, Holešovice, Nusle, Braník, u sv. Tomáše, u Fleků, Zbraslav)

Středočeské pivovary, n. p. Velké Popovice (Velké Popovice, Česky Brod, Lysá n. L., Mělník, Kralupy n. Vlt., Únětice, Brandýs n. L.)

Plzeňské pivovary, n. p. Plzeň (Prazdroj, Gambrinus)

Západočeské pivovary, n. p. Plzeň (Stod, Staňkov, Horšovský Týn, Klatovy, Stříbro, Dobřany, Švabín)

Chebsko-karlovarské pivovary, n. p. Cheb (Cheb akciový, Karlovy Vary-Rybaře, Loket, Aš)

Krušnohorské pivovary, n. p. Most (Most, Žatec, Chomutov, Jirkov, Nove Sedlo, Bílina, Trnovany, Ústi n. L., Podmokly, Velké Březno, Litoměřice, Roudnice,
Libochovice a Bohušovice)

Severočeské pivovary, n. p. Vratislavice (Vratislavice, Jablonec, Malý Rohozec, Cvikov, Rumburk, Šluknov)

Pojizerské pivovary, n. p. Klášter Hradiště (Klášter Hradiště, Podkováň, Dobrovice)

Polabské pivovary, n. p. Kolín (Kolín, Poděbrady, Zásmuky, Čáslav, Novy Bydžov)

Rakovnický pivovar, n. p. Rakovník (Rakovník)

Brdské pivovary, n. p. Beroun (Beroun, Liteň, Suchomasty, Dobříš, Příbram, Mirovice)

Jihočeské pivovary, n. p. Č. Budějovice (Budvar, Měšťansky pivovar Č. B., Vysoký Chlumec, Blatná, Strakonice, Volyně, Tábor)

Horácké pivovary, n. p. Havlíčkův Brod (Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Hlinsko, Polička, Polná)

Východočeské pivovary, n. p. Pardubice (Pardubice, Česká Třebová)
Orlické pivovary, n. p. Hradec Králové (Hradec Králové, Dobruška, Jaroměř)

Podkrkonošské pivovary, n. p. Trutnov (Trutnov, Heřmanovy Sejfy, Vrchlabí, Nova Paka, Lomnice n. P., Hořice, Dvůr Králové, Velká Ledhůje, Olivětín)

Středomoravské pivovary, n. p. Brno (Starobrno, Rajec n. Svit., Černa Hora, Jevíčko)

Severomoravské pivovary, n. p. Litovel (Litovel, Hanušovice, Svitavy)

Západomoravské pivovary, n. p. Znojmo (Znojmo, Jihlava, Třebíč, Želetava)

Hanácké pivovary, n. p. Přerov (Přerov, Olomouc, Těšetice, Prostějov, Vyškov, Kroměříž, Holešov)

Slovácké pivovary, n. p. Jarošov (Jarošov, Břeclav, Uhersky Brod, Uhersky Ostrov, Brumov)

Moravsko-slezské pivovary, n. p. Ostrava (Ostrava, Opava, Karviná, Bílovec, Vítkov, Loučka, Vsetín, Hukvaldy)

Počátkem dubna roku 1948 začal národní podnik Československé pivovary rozesílat
oběžníky všem pivovarským provozům. Zpočátku v těchto oběžnicích byly požadavky na zaslaní vyhotovených bilanci a rozvah, aby měli přehled o majetkových hodnotách a dluzích znárodněných podniků. Časem začalo oběžníků a nařízení přibývat. Došlo i na věci tykající se běžného chodu pivovaru. Ústřední ředitelství n.p. Československé pivovary se začalo podílet na opatřování potřebných surovin a pomocného materiálu. Zřídili nákupní referát, který měl sloužit všem závodům. Zároveň se ústřední ředitelství rozhodlo, že bude obstarávat nákup sudů, z důvodu, aby všechny pivovary nakupovaly za jednotnou cenu. V roce 1950 pak byl tento orgán zrušen a později ho nahradila tzv. hlavní správa přímo podřízená ministerstvu potravinářského průmyslu.

Základní princip tehdejšího plánovitého řízení spočíval v tom, že veškeré finanční toky byly předmětem státního plánu. Podnik měl plánovaný zisk, který musel poukázat prostřednictvím nadřízených orgánů ve prospěch státního rozpočtu a naopak podle plánu státního rozpočtu, opět prostřednictvím svého nadřízeného orgánu, dostal finanční prostředky na provoz a předem povolené investice. Po pivovarech bylo vyžadováno, aby plány byly rozpracovány na jednotlivé roky, měsíce, týdny i dny.

Tak jednotlivé pivovary ztratily zcela samostatnost.

Zdroj: KRATOCHVILE, Antonín. Pivovarství českých zemi v proměnách 20. století. Praha, 2005.

Jiří Šperl: Znárodněné pivo. Pivovarnictví ve středních Čechách 1945-1955