Situace v pivovarnictví za první republiky z pohledu soutěžního práva

Zajímavým pramenem pro studium pivovarnictví za první republiky je kontingentní smlouva československých pivovarů z poloviny třicátých let. Jedná se o kartelovou úmluvu, ke které v roce 1935 přistoupilo 99 procent všech pivovarů, celkem šlo o 362 firem.

Kartelové dohody byly za první republiky zcela běžný jevem ve všech výrobních odvětvích. Přesto měly až do roku 1933 pololegální charakter. Dlouho se totiž vedla debata, zda jejich činnost a cenové výstřelky omezit (zakázat) po vzoru anglosaského práva či spíše existenci kartelů jen legalizovat. Tyto debaty trvaly téměř deset let a výsledkem byl určitý kompromis v podobě kartelového zákona z roku 1933, který pochopitelně musel reagovat na aktuální hospodářskou krizi.

Kartelové sdružování dostalo jakýsi řád a případné cenové výstřelky se dostaly pod kuratelu vlády, která své zásahy ovšem minimalizovala. Vznikl ale kartelový rejstřík, kde byla jednotlivá ujednání zapsána, a proto si dnes můžeme jednoduše projít přehled firem, které v třicátých letech na trhu působily.

Kontingentní smlouva mezi pivovary byla vytvořena se souhlasem vlády, která ji postavila jako jednu z podmínek pro snížení daně z piva. Vycházelo se z názoru, že „nezřízená soutěž mezi pivovary způsobuje pivovarům neodůvodněné ztráty a tím zatěžuje jejich výrobní kalkulaci, jíž se jevila nutnost ulehčit,“ uvádí se v dobovém komentáři ke kartelovému rejstříku na vysvětlenou.

Kontingenty byly stanoveny podle 4 oblastí (Velká Praha, ostatní území Čech, země moravskoslezské a Slovensko s Podkarpatskou rusí) a výstavů. Pivovarům, které je nevyčerpaly, byla stanovena náhrada 10 korun za 1 hl, za překročení kontingentu se mělo naopak platit 12,5 korun za 1 hl. Tato cena neměla být přitom tak velká, aby nedovolovala expanzi pivovarů. Pivovarská smlouva byla proto označována za velmi pružnou.

Kromě vlády vytvářely kartely také samotné pivovary. Čechy (s výstavem 6 mil. hl v roce 1934) byly zkartelizované zhruba z poloviny. Tak jako dnes hledaly pivovary cestu k odbytu přes hostinské, kteří logicky měli zájem na úspoře svých nákladů na vybavení restaurací. Postupně se proto pivovary dohodly (například šlo o smíchovský pivovar, Velké Popovice, Bráník a další), že tato soutěž je pro ně škodlivá a budou si „v zájmu spotřebitelů“ konkurovat mezi sebou pouze cenou a kvalitou piva.

A zatímco české pivovary nechtěly doplácet na požadavky hostinských, moravský trh se domlouval na stanovení minimálních cen a zálohy na pivní lahve. I tento postup měl přispět ke konsolidaci trhu a zabránit „nekalé soutěži“ v době hospodářské krize. Režie jednotlivých stáčíren se výrazně snížila, proto kartelová úmluva stanovila minimální ceny lahvového piva, které neměly být za žádných okolností snižovány.

Úmluvu podepsali v roce 1934 zástupci celkem 12 pivovarů z prostějovského okresu. Uvedená kartelová dohoda, však nebyla na Moravě a ve Slezsku jedinou. „Vzájemnou ochrannou smlouvu“ uzavřelo v roce 1936 několik desítek firem sdružených do ochranného svazu Českomoravských pivovarů (Svaz) se sídlem v Přerově a Schutzverband mährisch-schlesischer Brauereinen z Moravské Ostravy. Také zde vadila „nekalá soutěž“. Bylo tedy nutné učinit jí „přítrž, aby obchod pivem byl postaven na zdravý základ.“

Pivovar jedné strany neměl přímo ani nepřímo dodávat pivo chráněným odběratelům druhé smluvní strany. Aby nevznikaly třenice, musely jednotlivé pivovary dodat Svazu seznam všech svých odběratelů. Smlouva řešila také přístup k novým odběratelům, postoupení odběratele jinému pivovaru, vzájemnou výměnu odběratelů a další detaily. Pivovary kartelem získaly teritoriální ochranu. Stanoviště (hostinec), které ukončilo svou činnost, bylo ještě celý rok chráněno ve prospěch daného dodavatele piva. Pokud na uvedeném místě po této ochranné lhůtě vznikla nová živnost, byla brána za tzv. nového odběratele. O něj však konkurence mohla usilovat pouze první 4 týdny. Kdo vyhrál, měl uvedené místo již kartelem chráněno. Kartel řešil také mnoho dalších detailů, úmluva sama obsahovala 37 paragrafů, tedy měla podobný rozsah jako samotný kartelový zákon.

Vymezování jednotlivých teritorií existovalo ve smlouvách mezi pivovary ostatně ještě před nabytím účinnosti kartelového zákona. Příkladem může být smlouva Prvního brněnského akciového pivovaru a sladovny se znojemským pivovarem z roku 1925 vymezující jednotlivé hostince na jižní Moravě. Pivovary si dále zavazovaly tyto hostinské výhradními odběry. Brněnský pivovar například zapůjčil v roce 1931 pod touto podmínkou 50 tisíc korun provozovateli restaurace na rohu Křenové a Masné ulice v Brně. Pokud roční odběr desítky obnášel nejméně 400 hl, mohl si tento hostinský odepsat z dluhu 4.166 korun, což také téměř každý rok činil. Smlouva zřejmě vedla ke vzájemné spokojenosti, takže byla v roce 1936 rozšířena na dvanáctistupňové pivo (namísto plzeňského), za což byla vypsána patřičná bonifkace. Možnost čepovat sortiment konkurence však skončila definitivně. Pokud by byla smlouva porušena hostinský musel zaplatit brněnskému pivovaru 50 korun za hektolitr piva konkurence, které svým hostům nabídl.

Tyto výhradní odběry nebyly posuzovány jako jev proti dobrým mravům a byly běžné. Nebylo však jednoduché se z nich vyvázat, pokud pivovar nesouhlasil. Totéž platilo i v případě vzdání se hostinské koncese. Naložil-li hostinský s koncesí proti úmluvě, nemohl proti nárokům uplatňovaným ze strany pivovaru nic namítat. Platnost smluv o výhradních odběrech byla ostatně potvrzena celou řadou soudních rozsudků. Existuje však judikát, který dal za pravdu hostinskému proti pivovaru. Jedná se o rozsudek nejvyššího soudu rv I 623/25 ze dne 27. května 1925. Provozovatel hostince se zavázal k výhradním odběrům na dobu 20 let. Tento hostinský však odebral 800 hl piva od konkurence a smluvní pivovar jej zažaloval, ovšem neúspěšně. Důvodem však nebyl fakt, že by snad smlouvy o výhradním odběru odporovaly dobrým mravům, ale situace, kdy daná smlouva vyznívala jednostranně ve prospěch pivovaru, jehož závazky byly naopak velice volné. Smlouva vylučovala jakoukoliv povinnost pivovaru pivo dodávat a obsahovala jen všeobecný slib, že se pivovar vynasnaží pivo dodávat. Tím byla živnost daného hostinského vydána napospas libovůli dodavatele a z tohoto důvodu byla daná smlouva neslučitelná s právním řádem.

autor: Filip Vrána
Pozn. admin : Ilustrační snímky pocházejí z archivu autora.