Po stopách zmizelých… pivovarů Plzeňska aneb Okolím Plzence Starého

Úslava. Nejmenší plzeňská řeka: s nejmenším povodím a průtokem, nejmenší délky – jako jediná těsně pod 100 kilometrů ze čtyřech řek, které se postupně potkávají v Plzni. Zkrátka náš říční benjamínek a pinďa. Ani chudák nepramení v pohraničních horách jako ty zbylé tři, ale ve vnitrozemí. Kdysi před lety byla svědkem mých prvních plaveckých a bruslařských pokusů na přilehlých lobezských rybníčcích, stejně jako bitek klukovských part ze Slovan, Doubravky, Božkova, Letné a Lobez. Částečně i proto tento úvod.

Od svého pramene živila spoustu klapajících mlýnů a také pomáhala řadě pivovarů, vzato od pramene třeba v Plánici, Žinkovech, Prádle a na dolním toku v Blovicích, Šťáhlavech a Starém Plzenci. A právě na dolní tok Úslavy se dnes vydáme.

Beru svého trekového Apache, což je stroj jistě podobných kvalit, jako má Rosťa Kloubek. Dvakrát, možná třikrát mocně šlápnu do pedálů a hle, vzápětí se ocitám v Blovicích.

Město Blovice (4 188 obyvatel) byly kdysi trhovou vsí cisterciáků v Pomuku (Nepomuku) s první zmínkou vztaženou k roku 1284. Z významných rodáků jmenujme alespoň stvořitele československé vlajky Jaroslava Kursu. Já však ponejprv mířím ještě o pár set metrů dál, do čtvrti Hradiště (326 obyvatel), kde se nalézá budova místního zámku. Součástí zámeckého dvora, sousedícího se zámkem, byl vrchnostenský pivovar.

foto pivovaru Blovice-Hradiště

Dnes je ze zámku muzeum jižního Plzeňska, ale kvůli němu tu nejsem. Objíždím čtyřkřídlý statek, který má hlavní vjezd až na druhé straně z pohledu zámku a když projedu vjezdem, ocitám se v rozlehlém dvoře. A už mě vítá místní drobotina s domestikovanou zvěří – a do puntíku se naplňuje slogan historika Augusta Sedláčka, že jej při „putování českou zemí zdržovaly tři věci – cikáni, psi a pivovary“ .

Chvilku s drobotinou pokecám a pak se jmu dokumentovat část severovýchodního křídla statku, kde se pivovar nacházel. Budovy jsou dosud dochovány a v relativně dobrém stavu, včetně sousedního mlýna a ve většině se trvale bydlí nebo slouží jako sklady. Jen komíny jsou strženy a novější střešní krytinou zamaskovány.

Pivovar byl založen před rokem 1618, kdy bylo místní panství v držbě Hradišťských z Hořovic. V ploše statku zabíral přibližně osminu plochy. Majitelé se v běhu času postupně střídali – Svárovští, Gutštejnové či Kolowratové. Roku 1875, když byl majitelem po svých příbuzných Kolowratech hrabě Eduard Pálffy z Erdödu, svobodný pán z Újezdu, se tento, dle historických záznamů rozvážný a prozíravý hospodář rozhodl činnost pivovaru ukončit. Měl v majetku ještě Merklín a Březnici – a Hradiště bylo (geograficky) uprostřed mezi nimi. Březnice zde pak měla, jak se to po zavření jednoho z podniků stejného majitele obvykle dělalo, sklad piva. Pivovar byl menší, protože nejvyšší jeho výstav byl 1 355 hl.

Město Blovice plánovalo místní statek, tedy jeho neobydlenou část – i s rozsáhlými sklepy a zachovalým mlatem – využít jako muzeum zemědělské techniky. Jaký je stav nyní, kdy od prvních úvah uběhlo několik let, upřímně řečeno vůbec netuším. No, a protože ještě nejsou 4 odpoledne, místní útulna – hospůdka Na Hradišti má zavřeno. Ale znáte to, ne každý si může pak dovolit jet z hospody jako Jenda Kejnovských, který s oblibou šlape z Chýně ku Praze.

foto pivovaru Blovice

Měšťané v Blovicích se domohli pivovarského práva v roce 1383 a je téměř jisto, že vzápětí se všichni sousedé s právovárečným právem snažili tak jako jinde být lepší než ostatní, předháněli se a podrazáci dělali naschvály. V lokalitě, dobře posazené na východní straně náměstí, ale bez možnosti další expanze, kde se dosud říká U Žaludů, postavili pravděpodobně koncem 16. století měšťanský pivovar. Zadní trakt přiléhal až k řece. Nověji byl pak pivovar zřejmě ještě několikrát přestavěn a v průběhu 19. století se stal soukromým, když se majitelem stala napřed rodina Bezděkových a pak Ottových. Poslední majitel, pan Jaroslav Otto, který zde byl zároveň sládkem, byl očitým svědkem ukončení výroby, v červenci 1926. V té době už byl provoz samozřejmě parostrojní, ale nebylo to nic platno, v okolí vařily modernější pivovary s daleko větším výstavem jako Štěnovice nebo Starý Plzenec, o Plzni nemluvě. Blovický pivovárek, který dokázal vystavit až 4 290 hektolitrů, se s těmito obry nemohl měřit, i kvůli stísněným prostorám, a musel jim ustoupit z cesty. V pivovaře se mimo jiného také hrálo české ochotnické divadlo. Jistě nebylo špatné si zde občas zaochotničit.

Pivovar je nyní prázdný – nebo se mi tak aspoň jevil, když jsem tam letos v létě byl. Čili chátře. Vstupní branka zamčená, klíče se vyskytují u vedoucího vodáckého kroužku, který pod pivovarem má klubovnu a pár branek rozvěšených nad tokem řeky. Prodavač v sousedním krámku s obuví mne pustit zadním vchodem k pivovaru nechce, dělá drahoty, takže se poroučím. Obcházím blok domů, a protože zezadu to tady vždycky šlo, prolezu pár plotů a pár záběrů udělám, zbytek pak z louky na protějším břehu. Den předtím mohutně lilo, voda je kalná, brodit bych se jí tedy rozhodně nechtěl.

Když si vyčistím zanesené nášlapné pedály, vyrážím do Šťahlav, jak je zkracují místní lidé. A znalci, samozřejmě.

foto pivovaru Šťáhlavy (autor: Jan Jermář)

Obec Šťáhlavy (2 315 obyvatel), poprvé zmíněná roku 1239, je už na dohled centra kraje, o čemž svědčí třeba trvalá a čilá výstavba domků a domů. Plzeňští ze zdejší vlakové zastávky vyrážejí na oblíbený zámek Kozel nebo hrad Lopatu a jsou někdy tak zmámeni místním luftem, že v kozelském polesí zabloudí a dojdou až do Rokycan.

Na místě starší tvrze uprostřed obce vzniká pak sídlo novější, zámek, a spolu s ním obvyklé příslušenství té doby – lihovar, ovčín, hospodářská stavení a někdy počátkem 16. století i pivovar. Budovy statku jsou dále od řeky kvůli možnému rozlivu při povodních.

Ptám se místních na pivovar a ti mi buď ukazují na budovy lihovaru při silnici nebo mě rovnou posílají do malého pivovaru Radouš pana Ilgnera. Jdu do nitra statku a z ruin a zbořenin pořizuji na místě, kde pivovar stál, nějaký ten záběr. Děs, běs, zmar, rum a suť. Jak ve Werichově jednoslabičné pohádce. Honem pryč.

Panství s pivovarem patřilo postupně Kokořovcům, Černínům z Chudenic a nakonec Waldsteinům, co měli v sousedním Starém Plzenci-Sedlci malou strojírnu, z níž povstala postupně plzeňská Škodovka. Pivovar dosloužil v roce 1939 a uměl navařit ročně až 5 600 hl piva.

Po několika Pilsnerech Ilgnerech, které dávám v pivovárku Radouš, minutí zmíněného Sedlce, nebo chcete-li pomístně Selce, se ocitám u nevzhledné krabice s nápisem Bohemia Sekt. Tato budova v sobě nosí původní sklepy staroplzeneckého pivovaru, ač zvenku už vypadá zcela jinak a i když nejsem staromilec, tady změna znamenala změnu k horšímu.

foto pivovaru Starý Plzenec

Město Starý Plzenec (4 786 obyvatel) je předchůdcem Plzně. Nejstarší písemná zmínka o něm je z roku 976, kdy u hradiště Plzeň pod vrchem Hůrka Češi Bavorům zle učinili. Povědomí, že tam, co je dodnes rotunda sv. Petra z té doby, byl i nějaký hrad Plzeň, sídlo kraje, není velké. Všichni znají hrad Radyni a pak založení Plzně „na zelené louce“ lokátorem Jindřichem. Přesně podle přísloví o sejití z očí. V Plzenci, který má městské části Staré Město nebo Malá strana, existoval někdy v 16. století měšťanský pivovar, zničený 30letou válkou. Pozdější supliky a snahy o obnovu pivovaru u císaře neměly oslyšení, majitel panství si vystačil s nedalekými Šťáhlavy. Teprve v roce 1871 se začal v dnešní Smetanově ulici stavět nový měšťanský pivovar a o necelé 2 roky později začal vařit. Mimo jiné i pivo se značkou Zlatozdroj. V té době už bylo známé pivo plzeňské a plzenečtí žádali i o změnu názvu města, nejlépe na původní název Stará Plzeň, aby se reklamy mohly sobě co nejvíce podobat (pivo plzeňské a staroplzeňské). Akciová společnost měšťanů se ani teď dlouho netěšila a i vinou hospodářské krize v monarchii byla nucena v roce 1874 pivovar prodat Josefu rytíři Pfeiferovi. Ani tomu se ovšem nevedlo podle jeho představ, takže i on pivovar prodal a úspěchu docílil pivovar, až když byl v majetku společnosti Rizzibräu Kulmbach, AG, z Bavorska (v období 1897-1928). Teprve poslední majitel dosáhl se svým výrobkem úspěchu, po Evropě i v zámoří. Koncem roku 1928 se ale pivovar uzavírá, podnik kupuje První akciový pivovar Gambrinus a počátkem 40. let prostory adaptuje firma Českomoravské sklepy šumivých vín, předchůdce Bohemia Sektu. Pivovar se dokázal dostat až na hodnotu ročního výstavu 111 935 hektolitrů a byl (a je) v pomyslné první desítce co do výše výstavu pivovarů Plzeňského kraje tak jako třeba nedávno zmiňovaný Staňkov.

Prohodím pár slov s ostrahou podniku a dávám Plzenci pro dnešek vale. Jedu domů, do (Nové) Plzně. A ty, milý čtenáři nesmutni, protože příště to bude s návštěvou pivovarů pod horou s názvem Lysá. A které že pivovary to budou? Pro ztížení dávám německé názvy obcí a měst: Ramsberg, Muttersdorf, Hostau, Heiligenkreuz, Weissensulz, Grafenried a Stockau. Severozápadní Domažlicko. Kdo první v diskuzi správně odpoví všech sedm lokalit, může se tam za odměnu jet někdy podívat. A i na to Bavorsko dojde!

Děkuji panu Rupertovi z Muzea jižního Plzeňska v Hradišti za poskytnutí historické fotografie pivovaru Blovice-Hradiště.

autor: Luděk Gasseldorfer, 2010