Po stopách zmizelých… pivovarů Plzeňska aneb Okolím Poběžovic díl 1.

Jak jsem minule naznačil, dnešní putování se bude pohybovat na severozápadním Domažlicku, kde po věky věkův končila oblast střezby hranic Chody domažlickými a začínala část pohraničí, o níž se starali Chodové přimdečtí. Vše bedlivě hlídá jeden z nejvyšších kopců Českého lesa – hora zvaná Lysá (869 metrů), tedy i hemžení a pinožení v místních pivovarnických provozech. A že se jich tu v běhu času pár vystřídalo.
Moje dnešní cesta začíná ve městě Poběžovice (1 650 obyvatel), kde končí lokální železná dráha ze Staňkova a probíhá jiná od Domažlic do Plané u Mariánských Lázní. Jedva co vystoupím z vlaku, mířím kolem místního zámku do infocentra, kde mám předem domluvené nahlédnutí do publikace „650 let Poběžovic 1359-2009“, kde se píše něco i o poběžovickém pivovaru. Z data je zjevné, kdy máme první zmínku o Ramsbergu nebo chcete-li Ronšperku, jak se do roku 1945 Poběžovice po poněmčení jmenovaly. Památkou na starý název je beran v městském znaku. Labuť pod ním odkazuje na rod pánů ze Švamberka.

Prokopu se v knížečce hlušinou, která s pivovarnictvím nemá mnoho společného a ostatní ti, milý čtenáři, vzápětí předkládám.

foto pivovaru Poběžovice

Právo vaření piva udělil spolu se soudním právem, městským znakem a privilegii a pečetí místní vladyka a na svou dobu liberální pán (panství spravoval 47 let) Dobrohost z Ronšperka roku 1502, s vymíněním si poplatku dvou grošů a dvou věder za každou várku piva. Byl tak liberální, že až dodatečně o těchto svých krocích informoval krále a protože mu to prošlo, měl asi mezi šlechtici té doby výrazné postavení a silný vliv. Již roku 1537 máme zprávu o tom, že Albrecht z Gutštejna vrchnostenský pivovar pronajímá Bernardovi z Barchov. Pak se nějaký čas nevařilo, až v roce 1596 Jan Jiří ze Švamberka obnovuje právo varu ječného piva ve společném pivovaru. Ve městě zaznamenáváme 6 výsadních hostinců a další, neznámý počet, na předměstích.

V době třicetileté války (1623), která oboru rozhodně nesvědčila, se o měšťanský pivovar a výnosy z něho dělilo 70 právovárečníků – o zhruba 200 let později (1839) již máme právovárečníka jediného. Konec 19. století nám dochoval i jméno posledního nájemce – byl jím pan Abraham Langschur, podle křestního jména pravděpodobně vyznavač náboženství s Davidovou hvězdou. Jen doplňuji, že pro židovskou sektu Chasidů byly Poběžovice významným evropským poutním místem.

Pivovar končí svůj provoz v roce 1890, nejvyššího výstavu v historii dosahuje hodnotou 4 370 hektolitrů a po uzavření se vaření přemisťuje do Pivoně, kde prosperuje podle výstavu větší pivovar stejného majitele panství – původem brabantsko-řeckého rodu Coudenhove-Kalergi. Do současnosti se nám zachovává alespoň cestou do nedaleké Hostouně pomístní název Na chmelnici.

Na místním zámku žila a pracovala významná osobnost, zakladatel Panevropské unie Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi (1894-1972), šlechtic, který se od mládí zabýval myšlenkou sjednocené Evropy jako protiváhy USA, Ruska a Asie.

Scházím do dnešní Masarykovy ulice, kde v čísle popisném 35 pivovar stával, dokumentuji jeho budovu a sklep, obcházím rybník vedle potoka Pivoňky. V budově bývalého pivovaru jsou dnes byty, doma není nikdo, takže mi nezbývá než vykročit dál.

Přes vísku Drahotín, kde málem zapomenu odbočit na silnici asi tak osmé třídy překračuji poměrně prudký hřeben Šibeničního vrchu – a po jeho zdolání v dáli vidím kostel svatého Bartoloměje a okolo něj domky bývalého hornického městečka, dnes vsi Mutěnína.

foto místa, kde stával pivovar Mutěnín

Mutěnín (266 obyvatel) o sobě prvně dává vědět v roce 1253. Německý název Muttersdorf dává na vědomí, že šlo o původně slovanskou ves patřící Mutinovi. Žilo zde několik stovek obyvatel, až téměř třináct set duší. Odsunem po 2. světové válce a zánikem dřívějšího průmyslu (hornictví – těžba mědi, cihelna, výroba pálenky, v okolí sklárny) se z městyse stala řadová obec, ležící v hezké krajině na Zlatém potoce. Místní muži dříve odcházeli do Bavorska a Saska zedničit, ženy se doma staraly o hospodářství a věnovaly se paličkování krajek, v okolí – především v sousedním horním Chodsku (v chodských vsích Klenčí a Postřekov) ostatně dosud rozšířenému.

První zprávu o pivovaře v Mutěníně máme z roku 1644, kdy panství spravoval rod Vídršperků. Budova pivovaru se nacházela v areálu panského statku v čísle popisném 29, později 21 v levé části při pohledu od vstupních vrat statku. V malém mlýně za pivovarem se vyráběl slad, vedle něj stávala malá chmelnice a sklepy. K pivovaru patřily 2 výsadní šenky na náměstí. Vídršperkové pro svou potřebu nechali ročně vařiti dvě várky piva, jež jediné se smělo točit po celém panství.

Roku 1823 byl pivovar přebudován. Podle historických záznamů tu mohlo být vařeno dvanáct sudů piva. Protože vznikaly pivovary, kde byla využívána parní energie, nemohly jim malé provozy konkurovat. Hrabě Coudenhove-Kalergi vlastnil tři malé pivovary: poběžovický, mutěnínský a na Pivoni – ten vybavil parním strojem, ve dvou zbylých (jak už zmíněno u poběžovického) výrobu zastavil. V Mutěníně k tomu došlo v roce 1901. Bývalý pivovar byl pak po požáru zbourán v roce 1934. Nejvyšší výstav: 2 115 hl.

Některých informací jsem nabyl na místním obecním úřadu – kde jsem byl po předchozí domluvě očekáván – po nahlédnutí do kroniky Mutěnína, přeložené z původní německé. Pojďme se podívat, co na místě bývalého pivovaru dnes lze nalézt? Je to prosté – pouze trávu. Sklep za silnicí u rybníka v rozvalu. Mlýn v poslední fázi před rozebráním. Z bývalého statku zbyla pouze část, kde se dodnes bydlí, ale i tento poslední dům by potřeboval nějakou pravidelnou údržbu. Odcházím stromovou alejí z Mutěnína a čeká mne městečko, kde dříve působily hned 2 pivovary. Američtí astronauti volávali od Měsíce Houston, když měli problém, mne očekává obec s drobnou přesmyčkou v názvu.

foto místa, kde stával Měšťanský pivovar Hostouň

Město Hostouň, stejně jako Poběžovice bývalé sídlo soudního okresu (1 299 obyvatel), leží asi tak v půli cesty mezi Poběžovicemi a Bělou nad Radbuzou. Poprvé jej dějeprava zaznamenává roku 1238. O zdejším měšťanském, později soukromém pivovaru se dochovala zpráva z počátku 16. století, kdy Jan z Rabštejna opětovně potvrdil poplatky z vaření bílého piva. První hodnověrná zpráva o něm je z roku 1539. Berní rula z roku 1654 zmiňuje 6 řezníků, 5 krejčích, 5 ševců, 3 pekaře, 2 tkalce, 5 koželuhů a dokonce 2 zlatníky. Po jednom řemesle byli zastoupeni truhlář, barvíř, uzdař, jirchář, kovář, kramář a sládek. V pozdějších zprávách nacházíme panského sládka, 5 nádeníků … a 10 žebráků.

Pivovar se sladovnou stál pod náměstím při místním potoce, který je tak krátký, že ani nemá jméno. V závěru existence byly jeho nájemci rodina Christlova a pak Snížkova. Pivovar přestává vařit roku 1922 s nejvyšším doloženým výstavem 3 900 hl. Budova je zbořena v roce 1975 a dnes na jeho místě částečně stojí hasičská zbrojnice, sousedící s budovou městského úřadu. Nu, nezbývá, než jít dál, přes náměstí k budově statku místního zámku.

foto místa, kde stával Panský pivovar Hostouň

Zámek v Hostouni se i přes pobyt sovětských „přátel“ po roce 1968 naštěstí zachoval a v nedávné době prošel rekonstrukcí, bývalý zámecký statek dopadl o poznání hůře. V jeho čele bylo svého času možno spatřit budovu vrchnostenského pivovaru, který zde působil již před rokem 1700 a v roce 1885, za Trauttmansdorffů, byl zavřen a pozorný čtenář pomne na kapitolu o Staňkově, jež hostouňský (a čečovický) podnik nahradil. Zámek s panským dvorem byl původně izolován od městské zástavby, ta ale časem expandovala kolem něj a západní stranou od něj. Ve statku byl provozován v období 1914-1962 vyhlášený vojenský hřebčín, později přesunutý na Opavsko.

Vraťme se k pivovaru – jeho výstav byl vyšší než kolik ročně zvládal jeho souputník měšťanský/soukromý pod náměstím – až 4 940 hektolitrů. Po zániku pivovaru v jeho prostorách fungovala sýrárna. Budovy byly zbořeny po 2. světové válce. Dnes je na místě budov bývalého pivovaru bazén a jakési mobilní bistro.

Kráčím dál, loučím se s Hostouní, a mířím pomalu k Újezdu Svatého Kříže. Při své srpnové cestě jsem neznal místo, kde pivovar stával, takže jsem vsí pouze prošel a nechal si ji na jindy. Vhodný čas nastal v listopadu, kdy se do Újezda vydávám podruhé a již najisto.

autor: Luděk Gasseldorfer, 2011