Historie vaření a pití piva v Třebenicích

Třebenice, dnes jedno z nejmenších měst ČR (1.700 obyvatel včetně osmi místních částí), mají dlouhou a bohatou historii. Město najdete na Litoměřicku, je usazeno na JZ hranici CHKO České středohoří, 7 km od Lovosic směrem na Most v malebném dolíku, chráněné mimo jiných vrchů také hrady Hazmburkem a Košťálovem. V tomto článku s lítostí pomíjím ostatní barvité děje a budu se věnovat jen tomu, co se vztahuje k vaření piva a jeho konzumaci.
Krom vlastnictví poměrně rozsáhlých vinic se měšťané těšili od nepaměti právu vařit pivo. Kdy to začalo, již dnes s jistotou nevíme. Byla to však poměrně výnosná činnost a tak není divu, že o všem, co s pivem souviselo, zachovalo se relativně značné množství zápisů. Ty byly na žádost MUDr. Václava Paříka prozkoumány slovutným Augustinem Sedláčkem, který výsledky bádání shrnul v útlé, ale obsažné knížce ,,Děje Třebenic“. Odtud je čerpána většina údajů tohoto článku.

Sedláček jako první uvádí datum 2.12.1566, kdy kněžna Dorota z Krumlova vydala nový řád pro městský úřad, kdy mimo jiné přikázala radě, aby dohlížela na krčmáře ,,aby pivo spravedlivě dávali“. Sousedům pak kladla na srdce, aby netrávili čas po krčmách ve všední den a nevěnovali se všelijakým pochybným hrám. Porušení tohoto nařízení se mělo trestat pokutou prostice (bečky) soli. Co paměť sahá, měli ,,třebenští“ své domácí varny a též obecní pivovar. Dodnes jsou v domech kolem náměstí zachovány poměrně rozsáhlé vinné a pivní sklepy, mnohdy patrové.

Ve vaření se střídali po řadě. Když pivo vykysalo, jeden po druhém je i prodávali. Kdo byl na řadě, vyvěsil na domě slaměný věchet. Toto znamení později převzali hostinští. Várky starých (ječných, hořkých) piv měly klesající tendenci spotřeby oproti bílému pivu, které šlo v okolí nejspíš více na odbyt. Proto se ječné pivo začalo dovážet odjinud. Dovážel se i chmel, jehož místní produkce nedostačovala potřebám.

Dovoz piv však byl na hospodářskou újmu města, proto výše jmenovaná kněžna dne 17.1.1575 potvrdila Třebenicím právo vařit pivo a zakázala dosavadní zvyk, kdy ten, kdo z jakýchkoli důvodů nechtěl pivo vařit, prodal své právo várky jinému. Takových várek se napříště ujala ve svůj prospěch obec. Krčmáři směli čepovat jen místní pivo, pokud se dovezlo odjinud, bylo zabráno a přestupník byl pokutován. Nařídila dále konšelům, aby ,,stará piva k obci a obecnímu dobrému v jich pivovaře vařili a vystavovali a nijakým způsobem nedopouštěli, aby se cizí piva do městečka vozila; pakli by kdo odjinud pivo staré neb bílé přivezl, aby se pobralo a dalo chudým do špitálu a vězňům do šatlavy“. Aby nějak vynahradila radním těžkou službu s dozorem nad plněním těchto nařízení, přikázala úředníkům dávat obci 4 kopy míšenských grošů. Pokud by to nestačilo, mohli obci za stanovených podmínek důchod zvýšit. Právo vařit pivo však náleželo jen měšťanům uvnitř bran, ,,zábranští“ toto právo neměli a marně se několikrát snažili získat je. Dokonce byla stanovena pokuta 6 kop grošů za porušení této zásady.

Řádem z 10.6.1625 přenechali měšťané práva na obecní várky klášteru. Vrchnost se příležitostně hospodaření s pivem věnovala, při různých vizitacích a kontrolách byly zjišťovány různé nepořádky a lajdáctví včetně toho, že měšťané své povinnosti zanedbávali sezením po hospodách a porušováním dobrých mravů. Pivo bývalo součástí prebend farářů a městských funkcionářů a dávalo se i jako součást mzdy za různé práce ve prospěch obce.

V říjnu 1675 došlo k další nápravě ve vaření piva. Stávalo se, že na jednoho souseda vyšla várka až po sedmi letech. Svařil 7 sudů sedmivěderních, po výstavu utržil 9 zlatých, za pivo prostřední 2 zl., za mláto a ředinu 45 kr., za droždí a kvasnice 30 kr., celkem tedy 92 zl. a 75 kr. Výdaje měl ve výši 89 zl. a 29 kr. (korec ječmene byl za 1 zl. 30 kr., dále pivní daň, povozy na dopravu, na dříví, plat a jídlo pro sládka, bečváře a pomocníky a další), utržil tedy čistý zisk z várky 3 zl. 46 kr. a i to bývalo někdy méně, neboť již tehdy zůstávali nezřídka odběratelé dlužní. Proto byly příjmy navýšeny na 98 zl. a vydání sníženo na 86 zl. Z knihy městských počtů se dovídáme, že příjmy města činily v letech 1576 – 1596 v podobě varného a posudného za bílé pivo 242 kop 21 kr. a za ječné pivo 182 kop 40 kr. V nákladech na obecní věci v témže časovém úseku bylo zahrnuto za práce řemeslníků 166 kop 31 kr., v čemž byly i práce v pivovaru a náklady na nákup věcí obecních ve výši 121 kop 3 kr. Mimo jiné pivovarské kádě (kadečky), žlaby, košíky k čepům, obruče, spěláky (pivovarské nádobí), kříže pod kádě, pánve a různé nádobí (firšit, firšejt).

Roku 1678 (1.6.) se jednalo o tom, že starý pivovar nebude obnovován, ale vystaví se nový. Proti rozpustilé chase bylo přijato opatření, že po 2.hodině po západu slunce vyrazí konšelstvo s právem do hospod a kdo by neuposlechl napomenutí a neseděl tiše jako pěna, bude zavřen do šatlavy.

Zápis ze dne 16.1.1683 svědčí o další snaze nákladníků o urovnání sporů v pořadí várek a na přetřes opět přišel problém s přepouštěním práva várek. Zajímavé je i účtování nákladů obecní pokladně za vítání kněžny, která tehdy dojížděla na vizitaci do zámku v Čížkovicích. 18.5.1692 vyjeli radní s rychtáři a obecními staršími do Čížkovic, ale protože kněžna dlouho nejela, propili při čekání v hospodě hořkého piva za 30 kr. a početný doprovod vypil piva za 50 kr. Potom si dali na účet města svačinku, která přišla město na 1 zl. 12 kr.

Později bylo vystavování piv (i prodej soli) do vsí méně výnosné, proto otcové města přepustili toto právo klášteru. Kněžna jim dala náhradou dům s dvěma stodůlkami a sklípkem a aby toho nebylo moc, dala obec na úpravy domu se sladovnou, kde se přistavěla sýpka a klášterní stodola 100 zl. Kněžna přihodila městu šenk piva, za ten však později obec platila nájem ve výši 12 zlatých.

Následná úprava pořádků várek mezi sousedy proběhla 1.10.1692. Na příští rok se upravilo vše tak, aby každá várka dala 12 čtyřvěderních věrtelů. V té době bylo 47 nákladníků. Vzhledem k dobové drahotě byla stanovena cena věrtele (4 vědra) hořkého piva do hospod na 6 zl. 45 kr. Ještě později bylo vaření piva upraveno tak, že vždy 3 a 3 nákladníci vařili společně. Na várku přišly 3 strychy pšenice a 21 strychů ječmene (sladu). Další jednání o pořádku várek se vedla v roce 1698. ten rok mělo 24 nákladníků 12 várek (vždy 2 na várku). Na várku se sypalo 24 korců ječmene až do velikonoc, aby sládek v zimě mohl do zásoby připravit slad. Pokud toto usnesení někdo porušil, byl pokutován 2 kopami grošů ve prospěch nákladníků a den o svém provinění mohl dumat ve vězení. Z tohoto ječmene se navařeného piva naspílalo 4 věderní věrtele a 13 na dolívku, půl na dolívání piv a půl k výstavu. Podobný rozvrh platil v následujících letech. R. 1706 bylo usneseno, aby v těch lacinostech pivo hořké tím jadrnější a odbytnější bylo, aby se na každou várku přidávalo o 2 korce ječmene navíc.

Zápis s datem 17.9.1708 obsahuje naučení vrchnosti, která zapovídá šenkování piva a páleného vína v čase služeb Božích pod pokutou 1 kopy grošů. Zejména pak konšelé byli napomínáni, aby se jako sedláci nescházeli v hospodách při truňku, nemluvili o tom, co se projednávalo na radě, nenadávali a neprali se(!), nýbrž aby ve všem ostatním byli příkladem.Opatření se zákazem čepování piva či jeho rozdávání zdarma bylo adresováno obci i mnohem později, při obecních volbách v červenci roku 1894 jak české, tak německé straně a pamatujeme podobné zákazy ještě v době nedávné. Dne 27.9.1708 byly várky upraveny tak, že se měli střídat vždy 2 a 2 nákladníci. Podle propočtů se měli střídat zase roku 1712.

Potíže s povykujícími návštěvníky hospod řešila kněžna a rada města také 13.5.1710. Rada tehdy rozkázala hostinským, aby přes desátou hodinu v noci čeládku a chasu nezdržovali pod pokutou kopy míšenských za každou přestoupenou hodinu a kdo by neuposlechl, půjde sedět. Pokud by u takové rozvernosti byl některý radní a nezasáhl by, měl dostat pokutu trojnásobnou.

Vyjímečná událost se stala o žních léta páně 1732, ve městě došlo všechno pivo. Tuto pohromu řešili třebeničtí úradkem, že okamžitě vyšlou pro slad do Libčevsi nebo Chomutova. K ustavení cechu sládků v Třebenicích došlo v roce 1733. Byl sestaven pěkný pořádek na pergameně psaný a v červeném aksamitu zavázaný, který kněžna s konventem potvrdila. Shořel pravděpodobně při mnohých velkých požárech města spolu s dalšími.

Protože l. p. 1737 bylo zdejší pivo předraženo a v okolí, kde bylo levnější se ho také víc prodalo, stanovili otcové města, že žejdlík bude prodáván za 1 krejcar. Předměstští se opět marně domáhali práva vařit pivo. Toho roku zaznamenali opičku 3 sousedů tak velkou, že tropili povyk a rušili spravedlivý spánek sousedů. Vyfasovali pokutu kopy grošů. Peníze byly využity tak, že polovina pokuty byla dána na olej do lamp a polovina na dláždění cest. Opilci tak nechtěně přispěli k rozvoji obce. Pivo prospělo obci i později. Roku 1784 se chystala výstavba nové radnice a ve prospěch akce byla r. 1875 podána žádost k zemskému výboru o povolení pivního krejcaru ( z mázu piva 1 kr., z vína 2 kr.)

Zde končí zdroj informací s chmelovým odérem z pera Augustina Sedláčka. V době, kdy knihu dopisoval, stále se pivo ve městě ještě vařilo. V kolika však domech a v jakém stavu byl obecní pivovar mi zatím není známo. Poslední doklad o vaření piva jsem nalezl ve stavebním archivu městského úřadu v Třebenicích, kdy byl v domě č.p. 70 Václava Böhma kolaudován soukromý pivovar a komín k němu podle plánu zednického mistra Mareše. Plán je z roku 1906. Jak dlouho se tam vařilo a jaké množství vystavovali není známo, jisté však je, že následující majitel domu, pan Voda ho přestavoval na cukrárnu. Doklad z archivu města ze dne 24.1.1919 osvětluje zánik tohoto pivovaru. Zařízení, pokud se týče měděných a mosazných kovů, bylo zrekvírováno pro vojenské účely a majiteli, panu Böhmovi bylo erárem zaplaceno. Ostatní zařízení bylo ještě před prodejem domu zcizeno.

Poslední funkční část německého družstevního pivovaru kolaudovali podle datování plánů stavitele Josefa Grusse z Lovosic roku 1910. Šlo o Deutsche Landwirdschaftliche Ein- und Verkaufgenosenschaft für Trebnitz und Umgebung, založené roku 1894 a které svůj pivovar založilo roku 1896. Produkovalo ,,Germania Bier“, které popíjeli místní Němci ve svém spolkovém domě s hospodou ,,Germania“. V rámci hnutí ,,svůj k svému“ se na obou stranách bojkotovalo pivo těch druhých. Jak ale po několika pivech poznali, jaké je pivo národnosti, je mi záhadou. Roku 1897 bylo žalováno, že zaměstnanci německého pivovaru neoprávněně vysekávali led na obecním rybníku. Naši v rámci svatého boje za národní zájmy bojovali proti německému pivu i tak, že obecní zastupitelé schválili provoz hostince, který provozovala Germania až na 2. pokus a některým německým žadatelům bylo otevření hospody zamítnuto. Zachovala se účetní kniha, zřejmě obecního pivovaru, Saldaconti Brauerei Trebnitz, vedená od 28.4.1885 až do října roku 1888, ve které byly vloženy 2 dopisy pojišťovny ,,Sct. Martin“ ve Vídni, Minoritenplatz 4, datované 14.4.1891 a 20.4.1891, adresované do Třebenic panu Ernstu Wilhelmu Packovi. Rozluštění zápisů je mi však pro neznalost kurentu zatím odepřeno. Mezi sběrateli se údajně nachází 3 kusy lahví z třebenického pivovaru s plastickým nápisem ve skle, pátrání po dalších je zatím bezúspěšné.

Zmíněný družstevní pivovar stál v místech, kde je nyní Sokolovna s ubytovnou. Zřejmě také dlouho nefungoval, objekt byl za bouřlivých oslav vlasteneckého tisku vykoupen českou stranou, sklepy zasypány a na jejich místě zřízeno sokolské cvičiště. Tradici místa drží hospoda Sokolovna dodnes a čepují zde krajové lounské pivo.

Za první republiky fungovalo v Třebenicích 13 hospod, značná část jich však byla spojena s provozováním další živnosti. Je známo, že dodnes fungující hospoda Šanghaj (Hostinec u nádraží), měla svého času jako přidruženou výrobu provozování sexuálních služeb, hojně využívaných zejména ctihodnými sedláky ze sousedních vsí. Dnes je to však počestný podnik a i ten chválím za čepování lounského piva. Touto hospodou však končí lokální patriotismus místních hospodských a koneckonců i štamgastů, ve dvou dalších (,,Radnice“ a ,,U Víti sadaře“) čepují globalizační značky.

Novodobá pivní historie dosud čeká na své důkladné zpracování, naštěstí je o čem psát a snad se k tomu dostanu někdy příště. Teď na to není čas, jdu na pivo.

autor: Josef Otradovec
www.mesto-trebenice.cz

Prameny :
– Augustin Sedláček, Děje Třebenic, vydáno Frankem v Táboře r. 1897 ?(1911?).
– Vítězslav Lisec, Národnostní boj v Třebenicích 1869-1918, bakalářská práce, UJEP v Ústí nad Labem, Pedagogická fakulta, katedra historie, 25. 4. 2002.
– Lenka Rösslerová, Kniha městských počtů městečka Třebenic 1575-1596, bakalářská práce, UJEP v Ústí nad Labem, Pedagogická fakulta, katedra historie, duben 2002.
– Stavební archiv města Třebenice.
– Soukromý archiv autora.