Po stopách zmizelých… pivovarů Plzeňska aneb Okolím Rokycan díl.1

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, je rybníček Brčálník. Ne, slova z večerníčku o Rákosníčkovi, skřítkovi neposedovi jsem si vypůjčil jako intro jen náhodou. Hlavně proto, jaké nepočasí panovalo zrána, kdy jsem jel zevrubné prohlídce podrobit bývalé pivovary v okolí Rokycan a v nich samotných. Když jsem nedaleko bývalého švabínského pivovaru vystoupil z autobusu, mrkalo na mne oko pivovarského rybníka a kolem se válela hustá mlha.

Bylo opět úterý, což je o tomto divnolétě snad jediný den, kdy se dá bez rizika courat pěšky po kraji. Začínám ve zbirožském pivovaru v místní části Švabín. Nejprve něco krátce o Zbirohu (2 604 obyvatel): první zmínka je z roku 1250, postupně se obec a posléze město jmenovaly Sbirow, Sbyroh, Swiroho, Sbyeroh, Zbirow, Zbirov a od roku 1913 po úřední změně konečně Zbiroh. V erbu města je červená pětilistá růže – takže i zde máme připomínku, že panství včetně pivovaru nějaký čas patřilo rodu Rožmberků. Jako další majitelé se zde vystřídali mimo jiných i Lobkowiczové, Šternberkové, Kolowratové a rod Colloredo-Mansfeld. Údajně se měl pivovar nacházet i v prostorách dnešního zámku, ale nikdo mi to nebyl schopen a ochoten věrojatně potvrdit nebo vyvrátit, tak se můžeme soustředit na švabínský. Stojí západně od Zbiroha při silnici na Plískov a Chotětín.

foto pivovaru Švabín

Právo vařit pivo dostalo místo již roku 1397, kdy království vládl truňku často holdující Václav IV. Současná podoba pivovaru je z roku 1567 a je při té bídě a smůle, která jej v posledních desetiletích provází zázrakem, že se stále nachází v relativně dobrém stavu. Pivovar byl mnohokrát přestavěn i později – po jeho uzavření v roce 1952 se v něm bydlelo a v 90. letech se začalo s přeměnou na hotel a plánoval se tu malý pivovar. Tyto plány přišly vniveč. V současnosti je na prodej za 16 milionů českých korun, jiná realitní kancelář hovoří o ceně dohodou. Jeho nejvyšší výstav dosáhl hodnoty 16 965 hl.

Je smutné, že do pivovaru se dá hned z několika míst v pohodě vlézt, takže nenechavci mají trvalou příležitost. Já se dostal přes rozvalenou zídku na severní straně na dvůr. Protože ve vysoké trávě vyrušuju z rozjímání srnčí stádo a nechci riskovat hned po ránu ránu vyděšeným srnčím kopytem, činím čelem vzad a pro dnešek se do interiéru nevydávám. Hezky ho ostatně zdokumentoval v článku z roku 2008 na tomto webu kolega Pertlík, doporučuji k přečtení nebo osvěžení paměti.

Pěšky přes obce Plískov a Sirá mířím dál. Dalším místem s bývalou pivovarnickou tradicí jest město Mýto (1 495 obyvatel). Ve znaku města, světe div se, opět rožmberská růže pětilistá barvy červené. Jestliže Zbiroh ležel stranou hlavního tahu Plzeň-Praha a války a tažení se mu často vyhnuly, Mýto bylo přesným opakem. V dobách míru těžilo z výhodné polohy, když přišla válečná tažení, byl nemilostně pleněn a drancován.

foto pivovaru Mýto

Mýto je prvně zmiňováno roku 1336 a již v roce 1397 se v městečku vynachází sladovna s mlýnem, dále třeba lazebnictví a krámy masné. Dále cituji ze stránek města: Pro Mýto byla významná výroba a vývoz sladu. Jeho historie sahá do roku 1870, kdy byla utvořena akciová společnost pro výstavbu pivovaru a sladovny. Mýtské pivo bylo dobré chuti a vyváželo se i do pražského hotelu Platýz. Výroba piva se neudržela, a tak po roce 1897 byl celý objekt sladovny a pivovaru užíván pouze k výrobě sladu a později pro velký zájem rozšířen. Až do roku 1945 byla sladovna známá jako firma dr. Ebert a synové. Nutno připomenout, že za okupace byly v Čechách jen dvě sladovny, z toho jedna v Mýtě. Z předválečného vývozu do Švýcarska se postupně vývoz barevného sladu rozšířil do dalších zemí – Venezuely, Norska, Švédska, Řecka, na Kubu a do Sovětského svazu. Výroba sladu v mýtské sladovně byla pro zastaralé vybavení ukončena v roce 1994, ku škodě města i 120leté tradici.

Jo, to známe – zastaralá výroba a vybavení. Šup rychle centralizovat, optimalizovat a outsourcovat.

Pivovar se sladovnou stojí na sever od náměstí nedaleko dálnice D5, jeho rozlehlost a výška výrazně převyšují okolní zástavbu, takže je dobře vidět jak z dálnice, tak z vlaku, který má svou trať přece jen dál – jižním směrem od města. Vstupuju do jeho prostor, kde se nyní nachází dílny firmy Koloc, sladovna je upravena na restauraci na čepu s vlajkovou lodí z Plzně a dále si zde můžete zahrát třeba paintball nebo se protáhnout na horolezecké stěně. Hned ve vstupní hale visí na zdi pivovarské varní pomůcky, bohužel z obou stran obléhané sudy se znaky pivovarů PU a G, které tu po okolí pozavíraly, co se dalo. Jsou to (smutné) paradoxy.

Pivovaru byla dopřána existence mezi lety 1870-1892 a maximální roční výstav 13 105 hl.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Autobusem přejedu do Rokycan, kde mě čekají 2 bývalé, zaniklé, přestavěné pivovary a 2 stále stojící. Ty později jmenované si ale nechám v záloze do dalšího dílu, kterým povídání o pivovarnictví na bývalém okrese ukončím.

Rokycany – místo, kde stával pivovar U spilky

Rokycany (14 405 obyvatel) jsou známy z písničky, kdy sem poštovský panáček veze poště váček nebo nějaké to rekomando. Leží na soutoku Klabavy a Holoubkovského potoka. Počtem obyvatel je v kraji převyšují jen Klatovy a Plzeň. Historií, neb jsou prvně připomínány roku 1110 v Kosmově kronice, rovněž – málokteré město či místo z okolí se může pochlubit devítisetletou doloženou tradicí. V místech, kde v současnu stojí muzeum dr. Horáka, stával biskupský dvorec a později hrad. Postava biskupa je dodnes na městském znaku.

Ani s pivovarnickou tradicí to není nejhorší. Již někdy po roce 1390 se hovoří právě nedaleko sídla biskupů, severně od hlavního náměstí v ulici příhodně nazvané U spilky, o takzvaném Klincovském nebo též Matějovském pivovaru – měšťanském. Hned vedle něj pak stál tzv. Podkostelní pivovar augustiniánů, který vařil prokazatelně po roce 1500. Ke sloučení obou došlo roku 1731. Výstav tohoto původního rokycanského pivovaru se vyšplhal v nejlepším svém období až na 3 220 hl. Postavením nových pivovarů v nedaleké Pivovarské ulici ztratil i tento malý provoz svůj smysl a roku 1901 zaniká. V nedávné době jsou budovy pobořeny a areál je přestavěn na Dům sociálních služeb.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Další pivovar se sladovnou se nacházel na rohu Malého náměstí a Sladovnické ulice a říkalo se tam Na rychtě. Pivovar zanikl okolo roku 1788. Nyní tam stojí budova České spořitelny, kterou jako kdyby projektoval katalánský secesní architekt Antoni Gaudí. Jen mě to napadlo, když jsem shlédl její tvary.

Rokycany – místo, kde stával pivovar Na rychtě

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Jdu na vlak a lokálka Rokycany-Nezvěstice, zvaná Mirošovka, která byla postavena kvůli dopravě černého uhlí, železné rudy a výrobků těžkého průmyslu ze západní části Podbrdí do nitra Čech, mě vyváží do Mirošova.

Mirošov (2 186 obyvatel) je také bývalé hornické město a také bývalé pivovarské. Prvně o něm čteme roku 1366 za Dobrohosta z Ronšperka (dnešních Poběžovic na Domažlicku). O pivovaru se prvně hovoří v roce 1588. Budovy dodnes stojí na východní straně náměstí, pod v restituci vráceném a citlivě opraveným zámkem.

Majitelé pivovaru se střídali v rychlém sledu a mezi nimi se míhá i pruský podnikatel, finanční dobrodruh a megaloman Henry Stroussberg-Bethel, přezdívaný Král železnic, který byl i majitelem Zbiroha nebo pivovaru ve středočeském Točníku. Pivovar produkoval až 12 000 hektolitrů. Pivo se naposledy vaří roku 1926 a o 4 roky později je pivovar úředně zrušen.

foto pivovaru Mirošov

V klidu si pivovar obcházím, drze vlezu i do zahrady, kde je sice vstup zakázán, ale o focení se zde nemluví.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Za chvíli jdu zpět na vlak do Rokycan. O zbylých pivovarech, které se nachází na území bývalého okresu Rokycany, zkusím přinést nějaké trochu zajímavé poznatky a celkové shrnutí, milý čtenáři, zase příště.

Děkuji paní Viletové ze Zbiroha, pracovnici Muzea Zbiroh, za poskytnutí historické fotodokumentace pivovaru Švabín.

 

Autor: Luděk Gasseldorfer, 2010