Zmizelé pivovary Mladé Boleslavi

Právo várečné – totiž významné privilegium vařit si pro svou potřebu i pro šenk ve svém domě či na území města nebo vsi pivo – patřilo od středověku k výnosným živnostem klášterů, panství, měst i jednotlivců. Pivo se u nás začalo vařit už v 11. století, kdy se postupně rozšířilo nejen pěstování ječmene a pšenice, ale i chmelu.
O výhodnosti vaření piva podle tehdejších měřítek „ve velkém“ svědčí například skutečnost, že panské pivovary (např. na hradišťském panství) vynášely podstatně více, než činily výnosy z pěstování obilí, produkce mlýnů, lesů či rybníků. Poddaní směli pít a museli povinně odebírat formou naturálních platů pouze pivo místní a i když se někde šenkovalo i pivo dovezené, místní pivní monopol chránily podstatně vyšší ceny dováženého piva. Z těchto důvodů náleželo držení várečného práva ve městech k prestiži jeho movitých obyvatel a usiloval o ně i leckterý majitel panství, samozřejmě i město.

Podle dochovaných pramenů lze soudit, že ve středověku se vyrábělo pivo oproti dnešnímu méně alkoholické, tedy slabší, zhruba čtyř až sedmistupňové. Silnější bylo tzv. pivo bílé, husté, které „činilo člověka masitým, nadýmalo břicho a větry činilo, též těžší po něm bývalo opilstvo.“ K jeho výrobě se používal slad pšeničný. Ze sladu ječného se vařilo pivo lehčí, nahořklé chuti, které „vyživovalo skrovněji a krev čistilo.“ Obě piva pocházela z prvních várek – další odvar (druhý) se nazýval pivem mladým nebo také patokem, které se však rovněž v šencích za poloviční cenu prodávalo.

Vedle piva místního se do Mladé Boleslavi dovážela piva i ze vzdálenějších oblastí. Dobrou pověst si stále udržovala piva z českých chmelových krajů z Rakovnicka, Žatecka a Slánska, naopak mizernou pověst mělo až do poloviny 19. století pivo plzeňské. V Boleslavi však bylo možno popít i pivo bavorské nebo slezské, pocházející většinou z Vratislavi, či piva lužická ze Svídnice, Žitavy nebo Zhořelce.

Na území samotného města Mladé Boleslavi existoval paradoxně zprvu jediný panský pivovar pod hradem, který však náležel kosmonoské vrchnosti. Na přelomu 19. a 20. století se v něm ročně vařilo 7000 hl piva a existoval až do druhého desetiletí minulého století.

Za boleslavský pivovar v téže době nemůžeme počítat pivovar v Neuberku, který se sice připomíná již v 16. století stejně jako tamější mlýn, ale v té době součástí města nebyl.

A tak prakticky jediný boleslavský pivovar vznikl až v roce 1822, kdy se k jeho založení spojili držitelé právovárečných podílů v počtu 539, kteří do té doby provozovali vaření piva ve vlastní režii. Příčinou a smyslem jejich počínání byla jistě snaha obstát v konkurenci s jinými pivovary, které již dříve přešly na průmyslovou výrobu piva a využívaly například k pohonu parní stroj. Nově založený měšťanský pivovar vznikl na rozhraní Starého a Nového města a dodnes jej připomíná přilehlá ulice zvaná Pivovarská. (Projíždíme jí kolem parkoviště na Komenského náměstí, tedy od Fortuny, kolem ČSOB do Železné ulice). Závod byl zprvu provozován v režii právovárečníků, zanedlouho byl však pronajímán. Nájemci byla uložena povinnost mj. dodávat pronajimatelům, kromě nájemného v penězích, i naturální plat ve stanovených množstvích piva.

K stálým odběratelům náležel také boleslavský děkan, který byl povinen za každý odebraný sud piva poskytnout pivovaru dva korce nebo tři měřice ječmene. Stálé spory s nájemci, viněnými z nedostatečné údržby objektu i nechuť vložit do rekonstrukce vlastní prostředky nakonec způsobily, že byl měšťanský pivovar v roce 1897 prodán kutnohorskému sládkovi Josefu Křikavovi.

Nový majitel stál před kardinálním problémem: investovat do přestavby a modernizace stávajícího pivovaru nebo postavit nový. Odvážný podnikatel šel do rizika, ve starém závodě výrobu zrušil a ponechal zde po nějaký čas pouze restauraci a na periférii města na Celně při pravém břehu Klenice zanedlouho vyrostl nový parostrojní pivovar a sladovna. Závod využíval pro vaření piva prastarý Libušin pramen, ve skále zbudované sklepy skýtaly dobré možnosti skladování piva, postupně firma vytvořila řetězec restaurací ve městě i v okolí, kam své výrobky dovážela. Roční výstav činil kolem 24 000 hl.

Křikavův rodinný pivovarský podnik, rozšířený dalším majitelem Vladimírem Křikavou a později Antonínem Šemberou si udržel svou proslulost v kraji až do svého znárodnění v roce 1949, po němž byla brzy výroba zastavena a objekty pivovaru včetně vily majitele po desetiletí sloužily zdravotnickým, školským, skladovacím a jiným účelům.

V 70. letech minulého století byl zbourán i objekt starého měšťanského pivovaru včetně bývalého kina Jas a později na jejich místě vzniklo dodnes používané parkoviště, které překrylo staré a hluboké sklepy, pro něž bylo možná vhodné najít lepší využití. A připočteme-li k tomu skutečnost, že koncem poslední války zanikla i bývalá sladovna poblíž mostu do Podlázek patřící kdysi k rožátovské části kosmonoského dominia, z pivovarské boleslavské tradice toho mnoho nezbylo – název jedné ulice a objekty na Celně.

Jiná místa v regionu na tom nejsou o mnoho lépe: kde jsou ty časy, kdy se vařilo pivo v Neuberku, v Dobrovici, Vlkavě, Dolním Cetně, Zámostí, Košátkách, Lysé n. L., ve Starých Benátkách, Horkách n. Jiz., Bělé pod Bezdězem atd. A tak bohaté tradice pivovarnictví na Mladoboleslavsku třímají dosud pevně v ruce pouhé dva pivovary – Klášter Hradiště nad Jizerou a Podkováň, když další, Svijanský, náleží spíše našim severním sousedům.

Pivo je bezesporu jedním z nejoblíbenějších nápojů člověka. A těm, kdož je kdysi dávno vymysleli, těm, kdož je umí vyrobit, bychom měli my všichni s každým lokem pěnivého moku, znajíce svou míru, poděkovat.

autor: PhDr. Karel Herčík