Po stopách zmizelých… pivovarů Plzeňska aneb Okolím Huti Heřmanovy

Vážení čtenáři, mnozí z vás si asi lámou hlavu, kam se po dříve fungujících pivovarnických provozech podíváme nyní? Tentokrát to bude tedy na dohled od Plzně, do okolí městečka Heřmanova Huť, nejen místním lidem zvaným zkráceně, familiérně, důvěrně a mile Heřmanka. Pátrání bude nejlehčí. Žádné lození obilím, brodění vodou nebo škemrání o radu u domorodého obyvatelstva nebo po obecních úřadech v den akce, žádný střet s neznámou zvěří. Půjde o návštěvu jen dvou bývalých pivovarů, navíc stále mající téměř nezapřenou podobu, s jedním překvapením v úvodu a s jednou nadějí v závěru.

Záminkou k cestě a výletu do této části Plzeňska byly dožínky v nedalekém Rochlově, takže jsem spojil příjemné s příjemným a ráno o sobotě, jednou takhle koncem srpna, jsem využil služeb ČD a vyrazil. Z Jižního předměstí v Plzni s přestupem v Nýřanech a lokálkou s cílem v Heřmanově Huti. Lokálka dlouhá 10 kilometrů byla původně využívána jen pro přepravu nákladu a zboží v téhle dříve průmyslové, velmi dynamicky se rozvíjející oblasti a teprve od roku 1920 je určena i pro osobní dopravu. Naštěstí, protože její původní využití vzalo uzavřením železárny a skláren v Heřmance vlastně za své. Takže teď vozí člobrdíky za prací a za zábavou. Nebo za poznáním.

Poprvé se ocitáme v oblasti dříve osídlené převážně nebo zcela německy mluvícím obyvatelstvem, v takřečených Sudetech. Na rozhraní Plzeňské kotliny a Stříbrské pahorkatiny. Stříbro je ostatně téměř za kopcem, co by Honza Železný lepším oštěpem dohodil, a do Plzně je to 23 kilometrů a cvičené oko ji samozřejmě na východě vidí. Heřmanova Huť jako obec vznikla právě až v souvislosti s průmyslovou revolucí a založena byla na katastru obce Vlkýš v roce 1849 Hermannem von Lindheim. V okolí se těžilo především černé uhlí a zpracovávala železná ruda, bývalá huť rostla a v roce 1954 pohltila i svou katastrální maminku Vlkýš a jako otesánek si k tomu přidala Dolní a Horní Sekyřany. Dnes má městečko asi 1 800 obyvatel.

Jsa tentokrát informován místostarostou H. Huti panem Hofmanem, kterému jsem coby správci městských webových stránek a pisateli textu o vodojemu tamtéž předem zavolal a kterému tímto ještě jednou děkuji, jako první se vydávám od nádražíčka ke zmíněnému vodojemu. Cha, k vodojemu, ten je leckde, řeknete si, ale ouha! Tento je železobetonové monolitické konstrukce, jediný v zemi dochovaný bez dalších stavebních úprav. Měl sloužit právě vlkýšskému pivovaru, který je odsud pár set metrů, ale nakonec pro nestálou kvalitu vody svému účelu neposloužil. Postavený byl před více než 100 lety, neboť nápis vyvedený na něm stále stroze a jednoznačně hlásá, že BRAUEREI WILKISCHEN 1908. To tedy je a mělo být ono překvápko. Kde je druhý vodojem v ČR podobného charakteru, jsem zatím nepátral. Možná mě někdo podobně postižený doplní. Rovněž předem díky.

Vodojem je vidět už z vlaku, navíc je to bytelná stavba 16 metrů zvící k nebi, čili ani teď nelze zakopnout o bludný kořen, cesta k němu je přímá, bez strastí a nepřízně. Kdybyste ho chtěli vidět, tak se ptejte po Zahradní ulici. Ale je vidět z velké části obce!

Obloha se zatahuje, takže je nejvyšší čas vyrazit přímo k pivovaru ve Vlkýši. Ten stojí v areálu bývalého zámku u silnice a dnes je v něm bordel. Tedy ne nevěstinec nebo provozovna podobného typu, ale sklad místního statku. Zámek je, jak koukám, trochu poopraven a teď je na řadě i zbytek pivovaru, který odolal náporu času, a který dostává novou fasádu. Čelo už je hotové a na řadě jsou boky, kde se zrovna nachází lešení. Vyruším od oběda pána, co tu hlídá celý areál. Po svolení obcházím to, co z pivovárku zůstalo a když se mě přes plot ptá z přilehlé zahrady jakýsi neodbytný chlapík, co tu pohledávám, pravím mu obmyslně, že se zde zase bude brzy vařit pivo a že zatím rekognoskuji terén a že podle počasí asi hlavně tmavé. Tím mám od něj pokoj a v klidu si budovy obejdu.

Vlkýšský pivovar byl založen někdy před rokem 1710, poslední várky byly spáchány v roce 1932 a podnik zanikl v roce 1933, kdy jej uzavřeli, jak je obvyklou a nemilou tradicí, pivovarníci z nedalekého Stoda. Výstav měl až 31 000 hl, což v té době z něj dělalo středně velký pivovar s vlastní sladovnou a i v dnešní době by mu mnozí koukali se svým ročním výstavem uctivě na záda.

Opouštím Vlkýš, podcházím dálnici na Rozvadov a přes vesničku Hněvnice po chvíli míjím další menší obec Kbelany, a současně s kocháním se hezkou krajinou, na jihu orámovanou Křížovým vrchem, se pomalu blížím ku Rochlovu. Ještě před cedulí s názvem obce u mě brzdí auto s, od pohledu balkánskými typy, ptajícími se na cestu do Hněvnic. Dnes mám nějakou škodolibou náladu, a protože němčina už dlouho nezazněla a dříve tu byla jako doma, pravím jim: „Nur zwei Kilometer, geradeaus.“ A pro jistotu mávám směrem, kterým mají jet. No, on zrovna ani jiný směr není, chlapíci se s díky loučí a mizí v prachu cest.

Rochlov mne už zdáli vítá břesknou hudbou a halasem prostého lidu a robat, a protože jsem si ráno umyl uši, nemám ani moc problém s orientací, kudy k zámku. Tedy kdybych tudy šel poprvé, že. Vlastně ano, jindy jsem tu byl kolmo. U zámecké brány potkávám paní Ždychovou, jednatelku plzeňské firmy Pegisan, které zámecký areál patří a která jej dává pomalu, ale jistě dohromady. Ze zisků z rekonstrukcí a oprav jiných budov – což je činnost firmy – opravují tento areál. A ještě jako bonus opravují zámek Kopec u Prostiboře na Tachovsku, který také koupili. Bohulibá činnost. Hned se samozřejmě ptám, jak to vypadá s obnovením varu piva v Rochlově, o němž jsme spolu hovořili před asi 2 lety na tomto místě. Protože zde by se skutečně, podle mého odhadu někdy za 4 až 5 let, pivo zase mohlo začít vařit. A okolní zem by mohla, když si zrovna vzpomenu na jednu starou písničku od Vládi Merty, nejen vonět dřevem. Paní Jitka mi to víceméně potvrdila, že snad okolo let 2014-2015 by mohl pivovárek začít fungovat. Zřejmě v prostorách bývalého. Pravda je, že slibem člověka nezarmoutíš, ale buldočí snaha vydupat ze země opět provozuschopný zámecký areál, kam lidi budou rádi chodit nejen na pívo, je zjevná a chvalitebná.

Dožínky na zámeckém dvoře dožínají, v hospodě bouchají korbely, v sýpce je výstava obrazů a fotografií, vedle hospůdky v hospodářských staveních zase ochutnávka vín. Přišel i kouzelník. Na zámek, zatím jen s novou střechou, je fronta na prohlídky, takže zvesela do pozůstatku pivovaru. Je v něm zatím uskladněná zemědělská technika, potřeby pro venkovskou domácnost, přízemí je tedy přístupné – sklepy a patro pro dnešek ne.

První zmínka o rochlovském pivovaru je z konce 17. století, ten, který stojí dodnes, byl vystavěn někdy v 2. třetině století 19. Uzavřen byl podobně jako předchozí ve Vlkýši v roce 1933 a jeho roční výstav byl výrazně menší – jen okolo 2 000 hl.

Areál zámku už má nové nebo vyspravené střechy a v provozu jsou kromě hospůdky a malého infocentra se zázemím pro cykloturisty i domeček správce areálu, což je bývalý sládkův. Zámek, sýpka a pivovar (jemuž už chybí zbořený hvozd, jak vidno z porovnání starých a nových snímků i komín u paty) se zatím na opravu fasád a interiérů mohou pouze těšit. Věřme tedy, že v bývalém okrese Plzeň-sever zase bude obnoveno vaření piva. Pokud to někde nestihnou dříve. Jak naznačí další díl našeho putování (okolím Města Touškova)…

Začíná se pomalu smrákat, dožínky končí, jdu pomalu na vlak. Ten přijíždí po chvíli od Heřmanky. Mávnu na mašinfíru, protože to nikoho jiného nenapadne a pomalu si začínám sumírovat v hlavě povídání, které jste právě, pokud jste vydrželi až sem, dočetli.

autor: Luděk Gasseldorfer, 2010