Pivovary na Litvínovsku I.

V současné době není na celém území Litvínovska ani jediný pivovar, neboť ani samo město Litvínov již pivovar nemá a pivo se sem dováží. Avšak ve středověku a počátkem novověku bylo ctižádostí každého města i městečka, aby mělo svůj vlastní pivovar.

Četní zemane a rytíři, kteří měli svá sídla v okolí měst, se zprvu snažili těžit z obchodu s pivem nepřímo tím, že vybírali spotřební dávky od šenkýřů na svých panstvích. Pokud měli i svoje vlastní pivovary, byly jen nepatrného rozsahu a sloužily jen k zásobování jejich čeledi. Teprve od poloviny šestnáctého století někteří feudálové přecházeli k budování výkonných pivovarů, zaměřených i na venkovský trh.

K takovým pivovarům zřejmě náležely i pivovary v Horním Litvínově a Záluží, které měly na svou dobu a zdejší poměry neobvykle vysokou výrobní kapacitu. Budování vrchnostenských pivovarů nabylo zvláště velkého rozsahu koncem XVI. a začátkem XVII. století, takže se v této době často shledáváme s pivovary i v některých docela malých, jinak zcela bezvýznamných vesnicích.

Rozvoj pivovarnictví na Litvínovsku nebo aspoň v jeho jižní části však byl dlouho brzděn tak zvaným „právem míle“ města Mostu. V roce 1275 obdržel Most privilegium, jímž král Otakar II. zakazoval v obvodu jedné míle kolem města výkon živností, obchodu a vaření piva. Podobná práva ovšem měla i četná jiná města a proto se šlechta dlouho, ač bez úspěchu, pokoušela prosadit zrušení práva míle. Cíle však dosáhla teprve na všeobecném zemském sněmu v roce 1502, kde král Vladislav zmíněné výsady měst sice ponechal v platnosti, avšak vydal nález, že se v těchto privilegiích o pánech a rytířích žádné zmínky nečiní a že proto na základě starodávných svobod mají právo k svému užitku pivo vařiti, takže se nadále právo míle v tomto ohledu vztahovalo pouze na sedláky.

Pivovar v Janově
Nejstarším pivovarem v okolí Litvínova byl, jak se zdá, pivovar v Janově. Dali jej zřídit bezpochyby příslušníci rodu rytířů z Rechenberka, kteří drželi janovský statek již od roku 1454. Který z Rechenberků pivovar postavil, není známo; avšak je pravděpodobné, že tak učinil Wolf, který se jako držitel Janova připomíná poprvé v roce 1511. Ten zde dal znovu vystavět tvrz a vůbec statek uvedl opět do dobrého stavu, takže můžeme právem předpokládat, že i zřízení pivovaru bylo jeho dílem. Zemřel roku 1528 a v tomtéž roce byl pořízen i inventář janovského statku, který nám podává do jisté míry i obraz o zdejším pivovaru. Budova pivovaru byla tehdy v dobrém stavu a jeho zařízení tvořily varné pánve, které měly každá obsah jednoho vědra. Dále zde bylo 12 kádí různé velikosti, 33 čtyřvěderních sudů, 3 sudy osmivěderní a 6 sudů dvouvěderních.

O janovském pivovaru mluví se pak znovu až v roce 1577. Tehdy zemřel Wolfův syn Hanuš, který nezanechal žádného dědice, takže jeho majetek připadl jako odúmrť císaři Rudolfovi, který jej ihned dědičně prodal se vším příslušenstvím včetně pivovaru Jiříkovi Hartyšovi z Hartyše, jenž jej připojil ke svému statku Záluží. V listině o této koupi sepsané je také poslední určitá zmínka o existenci pivovaru v Janově.

Po Jiříkovi zdědil oba uvedené statky jeho bratr Adolf, a když ten zemřel, rozdělili se jeho synové roku 1615 tak, že Mikuláš dostal Janov, a Záluží Mořic Jindřich.“ Oba se však zúčastnili vzpoury protestantských stavů proti císaři, a proto jim byly po bitvě bělohorské statky zabaveny. 12. září 1623 je koupil Jakub Bruneau, rada a sekretář španělského krále.i Ten je opět r. 1627 prodal Janu Jakubovi Bruneauovi, komisaři pohraničních cel, za sumu 34 740 zlatých rýnských z1. Při té příležitosti se opět mluví o pivovaru při statcích Záluží a Janov; pojednává se zde však jen o jednom pivovaru, a jelikož v pozdějších pramenech se již nevyskytuje pivovar v Janově, nýbrž jen v Záluži, není zcela jasno, zda doklad z roku 1627 je poslední zmínkou o pivovaru janovském, či prvním dokladem o pivovaru v Záluží. V každém případě však pivovar v Janově během první poloviny XVII. století zanikl a tím zároveň začíná historie pivovaru v Záluží, který vznikl asi v téže době.

Pivovar v Záluží
Prvním dokladem o pivovaru v Záluží je berní rula z roku 1654, která uvádí, se u této obce je pivovar, který vaří na 7 sudů sedmivěderních. Znamenalo to ovšem jen obsah jediné várky, ale přesto, že počet ročních várek neznáme, můžeme říci, že patřil mezi největší pivovary v širokém okolí. Byl to pivovar vrchnostenský a ze starých matrik se dovídáme, že v roce 1661 byl zde „dvorním“ sládkem jakýsi Jan Ulrich.

Po smrti Jana Jakuba Bruneaua darovaly jeho sestry statek Záluží i s Janovem své matce Lidmile.i vdově po Jakubu Bruneauovi, která se znovu provdala za císařského podplukovníka Martina Jaroslava Michnu z Vacínova, jehož vnuk Jan však roku 1701 Záluží prodal a ponechal si jen statek janovský. Novým majitelem Záluží byl Jan Antonín Vrabský Tluksa z Vrabí, který jej v roce 1715 opět prodal Janu Josefovi hraběti z Valdštejna, majiteli panství Duchcov a Horní Litvínov. V soupisu příjmů a výdajů, plynoucích ze statku Záluží, pořízeného při této příležitosti, se dovídáme, že pivovar měl v oné době všechno potřebné zařízení a že k němu náležela ještě sladovna a sušárna o dvou patrech, což vše bylo nezdaněno. Při pivovaru byly též 2 panské šenkovny.

Doklady o tom, kdy pivovar v Záluží zanikl, buďto neexistují, nebo nebyly zatím objeveny. Můžeme však bezpečně předpokládat, že zanikl ihned, jakmile koupil statek Záluží hrabě z Valdštejna, který měl již dva velké pivovary na svých panstvích v Duchově a Horním Litvínově, takže další pivovar na jeho pozemcích, tak vzdálený od jeho sídla a zároveň tak blízký Hornímu Litvínovu, stal se jistě zbytečným. Budovy pivovaru, sladovny a sušárny, byly pak bezpochyby určeny jinému účelu nebo dokonce zbořeny, neboť v dominikálním katastru z roku 1757 se již o nich nemluví.

Pivovar v Ervěnicích
Ervěnice, které byly již ve druhé polovině XIII. století trhovou vsí, byly dotčeny zmíněným již mílovým právem města Mostu, kde jsou výslovně jmenovány, ač leží již mimo tuto mez. Později však přece jen získaly právo vařit pivo, ač nevíme kdy, neboť ervěnická privilegia byla ztracena; stalo se tak jistě nejdříve po sněmovním usnesení z roku 1502. Zdá se však, že sousedé vařili pivo zpočátku jen doma, neboť nemáme žádného dokladu o existenci měšťanského pivovaru v Ervěnicích. V listině z roku 1571, podle niž tehdy Kryštof z Karlovic na Červeném Hrádku prodal Ervěnice Bohuslavovi staršímu z Michalovic, není ještě o žádném pivovaru v městečku zmínky. Michalovic to tedy bezpochyby byl, jenž zřídil zdejší pivovar, neboť když se jeho synové a vnuci v roce 1586 o ervěnické zboží dělili, připadl k jednomu dílu též panský pivovar; vrchnost v něm však v oné době nevařila a pronajímala jej ervěnickým sousedům za roční nájem 5 kop grošů českých.

Avšak nový majitel zboží, Jan Jiří z Michalovic, byl „sprostý násilník“ a kromě jiných násilných skutků stal se známým i tím, že ervěnickým sebral v roce 1592 všechna privilegia, takže ervěničtí ztratili i právo várky. Zbyla jim z dřívějších let jen varná pánev, kterou později 1621 na žádost správce panství prodali vrchnosti pro její pivovar v Novém Sedle nad Bílinou za 542 zlatých, z čehož jednu třetinu obdržela Rybářská ulice.

V panském pivovaru ervěnickém vařila pak asi nadále sama vrchnost. Spolumajitel zboží, Bohuslav mladší z Michalovic, přežil Jana Jiřího, ale pro účast na vzpouře evangelických stavů proti císaři byl po bitvě bělohorské popraven a jeho majetek konfiskován. Roku 1622 koupil jej pak Vilém mladší z Lobkovic, a při té příležitosti činí se poslední zmínka o ervěnickém pivovaru; zanikl bezpochyby brzy nato, jelikož Lobkovic měl pivovar též ve zmíněném již Novém Sedle nad Bílinou, které koupil zároveň s Ervěnicemi, a kam zřejmě soustředil všecku výrobu piva pro celé své panství.

Pivovar v Dolním Jiřetíně
Dalším místem, které bylo postiženo mílovým právem města Mostu, byl Dolní Jiřetín; přesto mu však Vladislav II. propůjčil právo vyrábět pivo již v roce 1485, tedy ještě dlouho před usnesením sněmu z r. 1502. Později však městečko toto právo opět ztratilo, ač pro nedostatek pramenů nevíme, kdy a jak se to stalo.

Když však v roce 1682 císař Leopold I. potvrzoval městečku znovu propůjčená stará práva, nebylo již právo výroby piva obnoveno. Teprve na konci XVIII. století po dlouhém právním sporu, který způsobil obci velké výdaje, bylo dolnojiřetínským právo vyrábět pivo opět vráceno.

O existenci měšťanského pivovaru v Dolním Jiřetíně nemáme však žádných dokladů nejen z XIX. století, ale ani z konce středověku a počátku novověku. Bezpochyby i zde se pivo vyrábělo za starých dob po domácku, jako tomu ostatně bylo ve středověkých městech téměř všude. Naopak však máme z konce XVI. a začátku XVII. století zprávy o vrchnostenském pivovaru v Dolním Jiřetíně.

Doba jeho vzniku je však zahalena tajemstvím, Neboť nemáme v historických záznamech žádného opěrného bodu, podle něhož by se dalo na dobu jeho vzniku usuzovat. V době, kdy Dolní Jiřetín koupil Václav z Lobkovic a kdy byl propuštěn z manství a připojen k panství duchcovskému – tj. roku 1562, zde pivovar ještě nebyl.

První zmínka o něm se činí teprve v roce 1583, kdy bylo duchcovské panství děleno mezi Václavovy syny. Jiřetín tehdy dostal Jan Václav, který zde od té doby měl sídlo. Ale v době, kdy pivovar vznikl, v Dolním Jiřetíně ještě sídlo žádné vrchnosti nebylo, a mohla by se proto vyskytnout otázka, zda se přece jen snad nejednalo o pivovar původně měšťanský, který převzala vrchnost, když dolnojiřetínští právo várky ztratili.

V každém případě však zdejší pivovar neměl dlouhého trvání. Ač vznikl jistě teprve v rozpětí let 1562-1583, zanikl bezpochyby již v první čtvrtině následujícího století. Naposledy se připomíná v roce 1618 v listině, podle níž Václav Vilém z Lobkovic na Duchcově dává do zástavy statky Horní Litvínov a Jiřetín Šebestiánovi Žďárskému ze Žďáru a na Přívlacích. Dolnojiřetínský pivovar byl asi zrušen ihned potom, když se oba uvedené statky vrátily opět do rukou Lobkovicových, tj. tedy již následujícího roku 1619. Pro Lobkovice, který měl pivovary v obou střediscích svých panství, tj. v Duchcově a Horním Litvínově, stal se další pivovar zřejmě zbytečným a můžeme předpokládat, že jeho zařízení bylo přeneseno do pivovaru hornolitvínovského. To je snad příčinou toho, že hornolitvínovský pivovar měl v polovině XVII. století rozsah na zdejší poměry neobyčejně veliký.

zdroj: ]an Doležal ,O starých pivovarech na Litvínovsku,Regionální studie

Čerpáno v roce 2008 ze stránek věnovaných historii Litvínovska litvinov.sator.eu