Pivovar Střížkov ( 1874 – 1928 )

Krásného jarního dne mě počasí vylákalo na další průzkum velice starého pivovaru. Cestuji z Benešova u Prahy směrem na Vlašim, kde po velmi krátké době odbočuji, projíždím vesničky – Dlouhé Pole, Okrouhlice a malou obec Střížkov mám prakticky na dosah. Přijíždím od jihu a asi půl kilometru před obcí pořizuji první snímek v dáli vyhlížející hlavní budovy Střížkovského pivovaru, což je sladovna ještě se zachovalým komínem.
Z jižní strany jsou dochované otvory po velkých oknech, je jich celkem šest, z toho čtyři jsou ve dvou podlažích a dvě již pod úrovní terénu, tedy ve sklepě. Na východní straně se dívám na hvozd.

Zde se nachází celkem šestnáct malých podlouhlých okének s klenbičkou v horní části, z toho sedm jich je zazděných. Pod nimi je velký průchod, kterým pronikám do jádra sladovny. Tady si všímám nahoře ještě velmi zachovalého zazděného trámu, který je opracován do tvaru jakéhosi oblouku.

Jakmile vstoupím dovnitř, zaujme mě dlouhá chodba, jež se rozděluje do dalších tří místností. Tam určitě upoutají velké průchody se zajímavými klenbami. Nakloním hlavu vzhůru a spatřím ještě dochované masivní trámy, které nesly několik pater nade mnou. Některé jsou poměrně zachovalé, ale některé vypadají, že je budu mít brzy na hlavě. Přesto mě neodrazují od dalšího průzkumu. Všímám si omítnutého stropu, z kterého vystupuje původní rákos, tak se v té době vyztužovaly stropy.

Fascinuje mě, že je vidět, až ke střeše celkem přes tři patra, kde se v různých výškách dochovaly jen průchozí trámy od stěny ke stěně. Když vejdu do první ze tří místností, nejde přehlédnout, že se dohlédne zespodu až na vrchol komína. Nejde rovněž si nevšimnout, že při každém kroku se propadám po několikacentimetrové vrstvě holubího trusu. A tak lehkým krokem opouštím tento prostor a pokračuji do druhé místnosti. Zde musím ovšem překonat hromadu nařezaného metrového dříví. Na první pohled je patrné, že je tady naskládáno velmi dlouho, protože je značně ztrouchnivělé a prolezlé červotočem. Ovšem stojí za to přes něj přelézt, jelikož za ním objevuji dle mého názoru největší nález v tomto pivovaru. Dlouhé asi pětimetrové fošny, které sloužily jako bočnice schodiště s vyřezanými drážkami na nášlapy. I přes stáří se jeví zachovalé a zub času se na nich prakticky neprojevil. Na zdi jsou ještě patrné obtisky těchto fošen od přízemí až do nejsvrchnějších pater. Detailně je fotografuji, aby čtenáři sami viděli, že si nevymýšlím a mohli mi sami dát za pravdu. Po opětovném překonání oné hromady dříví se dostávám do třetí místnosti. Ta je až ke střeše dochovaná bez jediného trámu. Těsně pod střechou se ve všech čtyřech rozích nacházejí cihlové půlkruhové klenby. Těžko se to popisuje, a tak pro upřesnění vkládám fotografii.

Zde jsou rovněž dochovaná malá podélná okénka, v některých ještě zůstaly původní rámy s malými okenními rámečky. Tímto dokončuji průzkum vnitřních prostor a jdu zmapovat venkovní severní stranu.

Tady odhaluji, že sladovna se včetně sklepení skládala ze čtyř pater. Odvozuji to podle rozložení oken a výklenků nad sebou. V levé části sklepení jsou zazděná dvě okna s kulatým otvorem nad nimi. Těžko si domýšlím účel těchto tří průduchů. Nad nimi v dalším podlaží je dochovaná násypka směřující od komína. Co na severní straně rovněž nelze přehlédnout je, že podle obtisku na zbylé fasádě přiléhala k sladovně další budova, z níž nezůstalo prakticky nic, jen základy. Na závěr popisu sladovny můžu říci, že zchátralá střecha s rozpadlými taškami je rovněž těsně před zřícením. Přesto nejsem u konce s prohlídkou pivovaru.

Naproti přes silnici se nacházejí další dva rozpadlé objekty, které dle mého názoru určitě patřily ke Střížkovskému pivovaru. Stav větší budovy přímo hraničí s rizikem ohrožení života, a tak se neodvažuji do ní vůbec vstoupit. Je zde kompletně spadlá střecha a zasypaný sklep. Přesto má co nabídnout. Ve velkých oknech zůstaly původní rámy s malými okénky. I vstupní dveře jsou dřevěné a původní, jen do nich vstoupit. Přesto byste nikam nedošli, jelikož za nimi je již zmíněná spadlá střecha. A tak ještě stojí za to zmínit římsovou výzdobu tvořenou malými kvádříky sestavenými do tvaru písmene T. Za zmínku zde určitě ještě stojí dochovaný zbytek nápisu. Ovšem nejsem z něj dvakrát moudrý. Vůbec nechytám ani začáteční ani končící písmena a tak šestice prostředních písmen mi bohužel není nic platná.

Poslední třetí objekt, který mapuji na závěr putování, mi rovněž neprozradí více. Je to jen ruina o třech zdech. Za zmínku však stojí jen uprostřed dochovaný asi čtyřmetrový klenbovitý oblouk z cihel, který je vyztužen železnými armaturami, které vystupují. Pomalu se vracím k silnici, naposledy se kochám celkovým pohledem na Střížkovský pivovar a zjišťuji, že nedaleko se nachází ve velmi podobném zuboženém stavu statek. Tento statek má velmi zachovalou kamennou bránu, kde je napsáno, že zde žil první benešovský starosta Karel Drahotín Villani. Důvod, proč o něm píši, je prostý. Tento člověk vlastnil Střížkovský pivovar a to mě přivedlo k tomu, aby byly mé skromné poznatky ucelené. Přidávám proto pro čtenáře charakteristiku tohoto významného člověka.

Majitelů Střížkovského pivovaru bylo celkem deset, z toho dvakrát ve vedení byl baron Karel Villani, který se začal více věnovat hospodaření na svém statku. Jeho záměrem bylo do zdejšího spíše zemědělského kraje přinést více průmyslu. Proto se mimo jiné rozhodl přestavět lihovar, jenž koupil spolu se střížkovským statkem, na pivovar.
Pro zřízení pivovaru vytvořil v listopadu 1872 akciovou společnost. Na jeho přestavbě se podíleli zámožní rolníci z okolí, kteří byli členy a.s. Ale Villanimu se příliš nedařilo. Ves ležela mimo hlavní trasy i železnici, a tudíž vaření piva se zde nevyplácelo. Pivovar se tak rychle dostal do konkurzu a akciová společnost se rozpadla. Zpět pivovar koupila baronka Matylda, Villaniho žena, která však v podnikání manžela už nepokračovala.

Později se střídala další jména a dvakrát jej vlastnil Otakar Villani, u kterého, přes úporné pátraní, jsem nenašel v jaké rodinné přízni byl ke Karlovi. Jedno je však jisté: Otakar Villani byl předposlední majitel Střížkovského pivovaru a tak předkládám následující charakteristiku a informace, které jsem čerpal z www.wikipedie.cz a z diplomové práce Petry Spoustové.

Karel Drahotín Villani (28. ledna 1818 Sušice – 24. března 1883 Střížkov, obec Struhařov), vl. jm. Karel Bartoloměj Ignác baron Villani de Pillonico, byl český šlechtic, liberální politik, vlastenec a básník.

Život a politická činnost
Jeho předkové z otcovy strany pocházeli z italské Perugie, do Čech přišli během třicetileté války. Matka byla z bohaté česky mluvící měšťanské rodiny. Karel se vzdělával nejdříve v Neznašově u Týna nad Vltavou, později u piaristů v Českých Budějovicích. Piaristická škola, kde se vyučovalo německy a používání češtiny se trestalo, pro něj byla velmi nepříjemná. Ve dvanácti letech přešel na vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Tam na něj působil vynikající pedagog, učitel češtiny Tomáš Burian. Seznámil se také s jihoslovanskými studenty (jedním z nich byl chorvatský básník Petar Preradović) a pod jejich vlivem přijal umělecké jméno Drahotín.

Po absolvování akademie sloužil v Praze a Čáslavi. V armádě měl problémy, často zanedbával své povinnosti a byl trestán. Roku 1846 z vojenské služby odešel, aby nemusel bojovat proti polským povstalcům na Krakovsku. Krátce předtím se oženil s Matyldou Herzovou, dcerou cukrovarníka. Sňatek byl výhodný pro oba – Matylda se stala šlechtičnou výměnou za velké věno. Za získané peníze manželé koupili statek Střížkov u Benešova, který se tak stal jejich rodinným sídlem. Pro Villaniho tento sňatek znamenal další odklon tradičních hodnot šlechty k životnímu stylu měšťanstva.

Po roce 1846 žil střídavě v Praze a Střížkově a zapojil se do českého obrozeneckého hnutí. Stal se členem Měšťanské besedy v Praze a sblížil se s vlasteneckou společností na Benešovsku. Jeho „jazykové“ vlastenectví (podpora češtiny proti němčině), typické pro měšťanstvo, se lišilo od šlechtického „zemského“ (láska k rodné zemi a regionu). Kromě Villaniho podporovali v té době české národní snahy jen šlechtici Jan Neuberg a Vojtěch Deym.

V roce 1848 byl Villani aktivním účastníkem revolučního hnutí v Praze. Dne 11. března se konalo setkání ve Svatováclavských lázních, které jej zvolilo do 24členného petičního výboru. Stal se velitelem českého ozbrojeného sboru – Svatováclavského bratrstva, později přejmenovaného na Svornost. Využil přitom svých vojenských zkušeností. Snažil se vést tuto organizaci v liberálním duchu a vylučoval z ní radikální jedince, kteří chtěli vyvolat ozbrojené povstání. V tomto smyslu mělo pomoci i přejmenování na Svornost, čímž chtěl získat pražské Němce na svou stranu a rozptýlit jejich obavy. Jeho snahy o klidný průběh revoluce ale narazily na odpor radikálních studentů, vedených Josefem Václavem Fričem. Ti získali ve Svornosti převahu a 12. června vyvolali Svatodušní bouře. Villani odešel na Malou Stranu, kde byl 14. června zatčen a uvězněn v Jiřském klášteře na Pražském hradě jako jeden z domnělých vůdců revoluce. Byl několikrát vyslýchán a jeho sídlo prohlíženo Windischgrätzovými vojáky; žádné důkazy protistátni činnosti se ale nenašly. Krátce po 14. září 1848 byl propuštěn na amnestii. Přestěhoval se z Prahy na Střížkov, kde žil pod policejním dohledem.

Ve Střížkově se znovu zapojil do regionálního politického a společenského života, i když zpočátku omezeně z důvodu politické perzekuce. Mnoho času také věnoval správě statku, který bylo nutné postavit na nové ekonomické základy po zrušení roboty. Roku 1850 byl na čtyři roky zvolen starostou obce Jezero. Dne 28. dubna 1861 po pádu Bachova absolutismu ukončili policejní dohled, což mu otevřelo další možnosti zapojení do regionální politiky. V letech 1865 – 69 byl zvolen za benešovského okresního starostu. V této funkci se snažil o zvýšení životní úrovně místních obyvatel. Zvolen byl i podruhé po skončení funkčního období, ale rakouská vláda jeho volbu nepotvrdila; od té doby působil jen jako člen okresní rady. Roku 1867 se stal poslancem českého sněmu za Benešov, Neveklov a Vlašim. Prosazoval obnovení českého státního práva, účastnil se národopisné výstavy v Moskvě, podílel se na oslavách přivezení základního kamene Národního divadla z Blaníku. Roku 1870 byl zvolen i za poslance rakouské Říšské rady, ale do funkce nenastoupil kvůli politice pasivního odporu, přijaté českými stranami. Od roku 1874 jeho politickou a veřejnou činnost výrazně omezila duševní choroba.

Villaniho manželka Matylda organizovala v Praze i Střížkově „salon“, pravidelná přátelská setkání významných osobností v reprezentativní místnosti domu pod vedením majitelky domácnosti. Koncept pocházel z Francie 17. století. V českých poměrech existoval „šlechtický salon“, s důrazem na okázalost a eleganci, a „měšťanský“, soustředěný na výměnu vzájemně obohacujících názorů a zkušeností. Villaniho salon měl blíže k měšťanskému, ale navštěvovali jej i příslušníci šlechty. Hovořilo se tam podle národnosti účastníků česky, německy nebo francouzsky.

Villani ve své politické a společenské aktivitě podporoval české národnostní snahy, ale vždy za předpokladu zachování celistvosti rakouské říše. Prosazoval federalizaci Rakouska; argumentoval, že národní státy jako Francie a Anglie jsou silné v případě centralizace, zatímco mnohonárodní státy jako Rakousko získají podporu svých obyvatel, jen pokud každému národu dají prostor k rozvoji. Přátelil se s otcem Svatopluka Čecha, rovněž postiženým po revoluci 1848.

Umělecká tvorba
Villaniho básnická tvorba není obecně vysoce ceněna. Měl snahu, ale nikoliv básnický talent a jeho výrazové prostředky byly omezené. Během života byl současníky oslavován a podporován, ale především kvůli své politické a společenské aktivitě, o níž mnozí doufali, že přivede další české šlechtice do řad vlastenců.

Literárně tvořit začal už na vojenské akademii. Přispíval do České včely a Květů a napsal autobiografickou črtu Ze života svého. Jeho spolužák, chorvatský básník Petar Preradović, uveřejnil několik jeho básní v časopise Danica. Pozdější Villaniho básně mají epigonský charakter. Obsahem je zpravidla oslava vlasti, slovanské vzájemnosti, morálních hodnot, statečnosti Čechů a krásy českých žen. Pro jednoduchost a zpěvnost byly některé zhudebněny. K jeho literárním pracím patří básnické sbírky Lyra a meč, Spisy, veselohra Štědrý den. Zajímavá je německy psaná brožura Vorwort zur nationalen Versöhnung und staatsrechtlichen Verständigung, v níž vyjadřuje názor na národnostní usmíření a státoprávní vyrovnání v rámci rakouské monarchie. Jeho tvorba měla rysy českého romantismu z Tylova kulturního okruhu – na rozdíl od původního západoevropského individualistického postoje (se kterým se ztotožňoval například Mácha) tu byl důraz na společenskou aktivitu a výchovné působení. Romantismus v tomto pojetí přecházel do biedermaieru, založeného na podpoře klidného rodinného života a lásce k vlasti.

Význam a odkaz
Villani jako básník byl brzy po smrti zapomenutý, hlavně kvůli nízké umělecké úrovni jeho prací. Občas se připomínalo jeho vlastenectví, a to i za 1. republiky (vzdálený příbuzný, historik Alexander Berndorf) a po 2. světové válce (Maryša Šárecká-Radoňová). Na Benešovsku jej dlouho vzpomínali jako významného okresního starostu. Jeho pozůstalost – 6 kartonů rukopisů, výstřižků z časopisů, osobních dokladů a korespondence – je uložena v Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech.

autor: Jiří Pertlík, 2010