Historie domažlického pivovarnictví

Pivovarnictví bylo v Domažlicích, stejně jako v jiných českých městech, od počátku rozvoje hospodářského života významnou složkou řemeslné výroby. Vařit pivo pro osobní spotřebu a pro čeleď bývalo stejně obvyklé jako pečení chleba nebo opatřování stravy. V nejstarší době mohl vařit pivo každý měšťan, držitel domu, tzv. právovárečný měšťan. V takových domech bývaly často zřizovány i šenky, kde se pivo prodávalo. Při přechodu od domáckého vaření piva pro vlastní spotřebu k výrobě pro širší okruh zákazníků docházelo ke specializaci řemeslníků. Speciálně se vyvíjeli sladovníci, kteří připravovali slad, mlynáři, kteří slad mleli a pivovarští mistři s čeledí, kteří pivo vařili. Ti všichni se podíleli na výrobě jednoho varu piva pro právovárečníka za mzdu.

S první písemnou zprávou o výrobě piva v Domažlicích se setkáváme v roce 1341. Tehdy na žádost městské rady vydává Jan Lucemburský listinu, kterou schvaluje nařízení městské rady, aby se sladovníci a kováři přemístili s provozováním svých řemesel z města na předměstí. K tomuto rozhodnutí přiměly radní požáry, které řemeslníci při manipulaci s ohněm často zapříčinili. Je zřejmé, že sladovníci byli řemeslníci s již zavedenou výrobou, takže nemůže být pochyb o tom, že pivo se vařilo v Domažlicích již před uvedeným datem. Piva se týkalo i další významné privilegium pro Domažlické z roku 1395. Václav IV. v něm stvrzoval městu tzv. mílové právo, kde se mimo jiných ustanovení uvádělo, že „…vokolo téhož města našeho v míli žádných sladuov nedělali, piva nevařili ani nešenkovali, krčmy nevysadili.“ Měšťanům tak byl zajištěn monopol výroby a odbytu piva, což znamenalo zdroj příjmů, které přispívaly k růstu bohatství jednotlivých měšťanů i celého města.

V 16.století, kdy dosáhly Domažlice jednoho z vrcholů svého hospodářského vývoje, stály pivovary a sladovny na předměstích. Ve městě bylo jen několik soukromých sladoven významných domažlických měšťanů. V podkostelní čtvrti se uvádí také „dům obecního piva bílého“, který asi sloužil jako sklad hotového piva, důležitého artiklu městského hospodářství. V písemných pramenech se v 16.století uvádí jmenovitě 5 pivovarů: u Svaté vody nebo Studně, u Branky, u brány Týnské, pod branou Dolní a u Horní brány. Druhy piva tehdy vařeného se rozlišovaly jednak podle suroviny, z níž se pivo vařilo, jednak podle způsobu přípravy a varu. Z pšenice se vařilo bílé pivo, z ječmene černé
pivo. Pivo bylo buď mladé nebo staré. Výroba bílého piva převažovala nejen v Domažlicích, ale i v jiných
českých městech. Příjmy z bílého piva byly významnou složkou městského důchodu. Na počátku 16.století představovaly až 87 % veškerých příjmů. Proto se městská rada pečlivě o své pivovary starala. Financovala opravy pivovaru, nakupovala sudy, kádě a další potřebné vybavení, obstarávala suroviny a zajišťovala odbyt piva. Když v roce 1579 získali Domažličtí do zástavy chodské vesnice, byl součástí kupní smlouvy i odstavec, že pivo „mají brát Chodové jen z Domažlic, což platili i o poddaných pivoňského kláštera“. Na domažlickém panství bylo celkem 35 krčem, kam se domažlické pivo výlučně dodávalo. Na správu městského pivovarnictví dohlížela řada úředníků, z nichž nejdůležitějšími byli „úředníci piva bílého“. Odpovídali za peníze získané z prodeje piva a za náklady na vaření piva. Ze soudobých
písemných pramenů si můžeme učinit i představu o objemu produkce piva. v letech 1576 – 1579 se vyrobilo 3 734 věrtelů
piva (926 032 l). O prosperitě pivovarnictví v této době svědčí skutečnost, že v roce 1598 to už bylo 6 478 věrtelů (1
606 544 l). Dostatečná produkce piva a jeho kvalita umožňovala i export tohoto artiklu. Domažlické pivo se dováželo na panovnický dvůr i do ciziny. Bavorská Kouba pro ně měla zvláštní sklady.

Koncem 16.století a začátkem 17.století nastala v královských městech odbytová krize v souvislosti s konkurenci rostoucího počtu poddanských měst a městeček, kterým byla udělena výsada vařit pivo. Do počátku 17.století se nepodařilo začínající úpadek slavného podnikání zastavit. Poměry dále zhoršila třicetiletá válka. V Domažlicích poklesl počet měšťanských várek, navíc velká část produkce byla uvařena jako daň, tzv. kontribuční várky. Město tedy vařilo půl roku pivo kontribuční, ve zbývající době vařili právováreční měšťané, a to tak, že se čtyři dělili o jednu várku. Várka bývala v té době různě velká v jednotlivých pivovarech: 16 -20 věrtelů. Daň z piva bývala pro pivovarnickou výrobu velkou zátěží. Z každého čtyřvěderního sudu se odváděl jeden zlatý. Bylo to tzv. dědičné posudné – trestní neboli dědičný tác jako pokuta za účast měst v povstání v roce 1547. Od roku 1646 platili všichni výrobci piva bez rozdílu ještě mimořádnou nápojovou daň, tzv. svolené posudné.

Přehled o existenci pivovarů v letech 1710 – 1712 na Domažlicku napovídá, jak rozsáhlá konkurence vyrostla v nabídce piva. V Domažlicích je uváděn jeden pivovar a podle počtu sudů na várku je označen jako velký. Podle produkce piva v blízkém okolí jsou uvedeny další velké pivovary: městské v Horšovském Týně, vrchnostenské v Čečovicích, Hostouni a
Koutě. Mezi střední pivovary patřily pivovar statku Grafenried, městský pivovar v Hostouni a na statku v Kanicích a Mutěníně. Malé pivovary pak byly v provozu v Dobříkově, Mezholezích a Nahošicích.

Vývoj pivovarnictví v dalších letech byl určován zdokonalující se řemeslnou technikou i technickým pokrokem. Právováreční měšťané, kteří dříve vařili privátně, pronajímali právo varu městu a zdatnýým odborníkům. V polovině 19.století byly nákladem právovárečníků zřízeny u Svaté studně sklepy. Od 70.let 19.století se datuje snaha domažlické městské obce o osamostatnění a převzetí veškeré výroby piva městem. Obec uvažuje o stavbě nové sladovny a varny s dokonalejším strojovým zařízením. Obec vyzvala právovárečné měšťanstvo, aby svůj majetek městu prodalo.
Právovárečníci požadovali 400 zlatých pro jednoho podílníka, město bylo ochotno zaplatit pouze 300 zlatých,
takže se obě strany nedohodly. Proto se valná hromada právovárečníků na své výborové schůzi rozhodla vařit pivo ve vlastní správě. Právovárečné měšťanstvo si nechalo zapsat v obchodním rejstříku firmu Měšťanský pivovar do
Domažlicích. Od obce byla převzata varna na Týnském předměstí, byl zvolen sládek, bednář a přikročilo se k
zařizování pivovaru. Pracovalo se na vnitřním zařízení varny, byl opraven tzv. panský dům č.40, kde byly skladovací
prostory, od obce byla zakoupena lednice a po její nutné opravě se začal vozit led a vařit pivo. Pivovar neměl
dlouhého trvání, nakonec přistoupili právovárečníci na původní návrh obce prodat podíly za 300 zlatých na hlavu,
protože další výroba v jejich pivovaru „nezaručovala tak výhodné zužitkování jmění i piva jako nabídka obce v ohledu
zakoupení majetku“. V dubnu roku 1887 právovárečníci svůj majetek obci prodali.

Obec mezitím realizovala svůj záměr modernizace obecního pivovaru. Vypsala ofertní řízení na postavení varny při sladovně na Týnském předměstí a její nové strojní vybavení včetně parního stroje. Z přihlášených zájemců byla dána
přednost pražské firmě Nováák a Jahn. Tato firma předala v roce 1892 dokončenou varnu, následovala stavba sladovny s modernější technologií. Sladovalo se teplým vzduchem, na rozdíl od někdejšího sladování na náměstí na tzv. valacha dýmem. Sladovna byla dokončena v roce 1896.

V letech přestavby a modernizace pivovaru se vyskytovaly četné stížnosti na kvalitu piva. Pivo údajně nemělo takovou
kvalitu, aby obstálo v konkurenci odjinud nabízených piv. Proto byl vyzván sládek, aby se postaral „aby pivo bylo
stejné, dobře vyleželé, jasné a do hospod se dostávalo v dobré jakosti“. Na sládkovi spočívala největší odpovědnost při výrobě piva. O jeho právech a povinnostech se dovídáme ze služební smlouvy, kterou při jmenování v roce 1885 podepsal nový sládek Emanuel Sluníčko z Mladé Vožice. Měsíčně dostával sládek 100 zlatých, zdarma užíval služební byt, bezplatně vytápěný a osvětlený. Také pivo měl podle potřeby zdarma. Jeho povinností bylo „řádné, lidskému zdraví neškodné
dobře vykysané a bezvadně jasné pivo, kteréž dobrou chuť míti a pitelné býti musí“ vyrábět. Tato smlouva celkem ve 23 bodech konkrétně stanovuje sládkovy povinnosti. Mimo jiné ručí sládek také za „chasu“ v pivovaru zaměstnanou. „Chasa“ se řídila služebním řádem vyvěšeným každému k nahlédnutí ve varně. Podle tohoto služebního řádu se „chasa pivovarní rozděluje dle svého služebního zaměstnání na sladáky, vařiče piva a chasníky pro sklepy, pak bednáře a pomahače“. Práci
rozdělovali dozorci, kteří také dohlíželi na kvalitu práce. V domažlickém pivovaru byl v sezóně 1898/1899 následující stav zaměstnanců: Po jednom podstarším, sklepník, vařič, strojník, mistr bednářský, domovník, noční hlídač, dva hvozdové, tři sladovničtí učni a dva sudovoziči. Konkrétní instrukce byla vypracována kromě sládka také pro bednáře a domovníka. Ten byl bezprostředně podřízen purkmistrovi, městské radě a pivovarní komisi. Odborně dohlížel na kvalitu vyráběného piva Výzkumný ústav pivovarský v Praze. Městská rada v Domažlicích se na svém sezení 21.12.1900 rozhodla vstoupit jako přispívající člen do Jednoty pro vydržování Výzkumného ústavu pivovarského v Praze. Ústav svým členům
prováděl levněji rozbory sladu a zdarma zasílal Zprávy ústavu.

V prvním desetiletí 20.století zaznamenal Obecní pivovar v Domažlicích zvýšení výroby, rozšířil své sklepy a byla
zkolaudována kotelna s parním kotlem. Významné období nastává v roce 1908 kdy se řízení pivovaru ujal vynikající odborník na pivovarnickou techniku František Felix. Za jeho správy bylo zmodernizováno technické vybavení podniku. Nechal např. zřídit víceobjemový „kornvallský“ parní kotel, pořídil nový štotovník na slad, setinnou váhu, novou káď. Dále zvětšil chladící štoky a obstaral nové sudy pro lepší vyležení piva. V ležáckých sklepech byla
osekána omítka na zdech a pořízena nová, petrolejky a svíčky byly nahrazeny elektrickým osvětlením. Na spouštění nádob do sklepa a spilek pořídil František Felix elektrický výtah. Dbalo se na čistotu a pořádek a přísně byla dodržována kázeň. Po ročním působení nového ředitele si pivovar prohlédla městská rada a byla velmi mile překvapena úrovní podniku. Konstatovala, že zařízení pivovaru vyhovuje nejpřísnějším odborným požadavkům. Sám pan Felix prohlásil, že
domažlický pivovar je svým účelným a moderním zařízením jeden z nejlepších pivovarů v Čechách. Tato skutečnost se
projevila na zvýšené výrobě piva. Rozšířil se i sortiment, od roku 1912 se začal vařit 12^o světlý
ležák, který podle znalců patřil k nejlepším českým pivům. Pivovar v té době zaměstnával 40 lidí.

Rozmach pivovaru pozastavila první světová válka. Ještě v roce 1914 odešel na vojnu tehdejší sládek Bedřich Polák a vaření piva bylo omezeno. V následujícím roce byla pro vojenský erár zabavena zásoba sladu a správní rada pivovaru ustanovila, že začátkem července bude snížen výstav piva na 60 % předcházejícího roku. Nedostatek sladu měl být nahrazen přimícháním cukru v množství 15 – 20 % na várku. Nedostatek ječmene a sladu provázel celou válečnou výrobu, proto byla produkce snižována a pivo zdražováno. V březnu 1917 byl vydán zákaz výroby piva, mohly se svařit jen staré zásoby sladu.S těmi vystačil pivovar do konce května, 1.června 1917 vařili poslední várku. Symbolicky se vařilo pivo černé. Pivovar byl uzavřen a všichni zaměstnanci propuštěni. V období nedostatku piva se objevila náhražka. Výrobce pan Pechman z Doubravky uvařil tzv. pivolín , což byl nápoj bez lihu. Po čtyřech měsících, 3.října 1917, se vaření piva v pivovaru obnovilo. Potíže se surovinami přetrvávaly, a to i po skončení války. Zároveň bylo nutné
provést zednické, pokrývačské a klempířské opravy pivovarské budovy a rovněž opravit strojní zařízení.
V roce 1919 byl domažlický pivovar zapsán v podnikovém rejstříku jako Obecní pivovar v Domažlicích. Vzestup pivovarské výroby byl zaznamenán až v sezóně 1922/1923. I v Domažlicích se tak jako jinde přestalo vyrábět válečné pivo. Vařil se ležák a obyčejné pivo a jeho cenu bylo možno snížit u obyčejného piva o 40 Kč na hl a u ležáku o 54 Kč. V této sezóně představoval roční výstav 12 000 hl a v následujících letech se toto množství dále zvyšovalo. Ve třicátých letech dominovala výroba 10^o světlého a 12^o černého piva. Ke všem druhům piva vyráběli v Domažlicích vlastní slad. Dne 1.prosince 1930 byl pro expedici piva zakoupen třítunový nákladní automobil značky Škoda. Nemovitý majetek pivovaru se v těchto letech odhadoval na 2 810 000 Kč. Na parcele č.498 o rozloze 9 470 m² měl pivovar 21 staveb. Byla to zejména obytná budova sládka, budova varny, humna a
chmelárna, budova se šalandou pro podstaršího, budova kompresoru, kotelna, strojovna a dílna, manipulační lednice,
ležácké sklepy a stáčírna, budova kvasírny a chladírny. K majetku pivovaru patřily i hostince, např. v Pocinovicích, Milotově, Staňkově-vsi, Pelachách atd.. Další hostince byly po celém okrese najímány. V roce 1936 se mění název podniku na Pivovar města Domažlic.

Léta druhé světové války přinesla opět potíže při výrobě piva, zejména tzv. řízeným hospodářstvím. Znamenalo to omezený
příděl surovin, ovšem podle přehledu o ročním výstavu piva ve srovnání s předválečnými lety se množství vařeného piva nesnižovalo, pohybovalo se stále kolem 18 000 hl. Z nedostatku surovin se vařilo pivo z pšenice a to 6^o , později ke konci války i třístupňové. Větší pokles byl zaznamenán v roce 1943 (15 150 hl) a pak zejména v posledním roce války (12 594 hl).

V poválečném domažlickém městském národním výboru byl ustanoven referentem pro pivovar František Jankovec, který na
zasedáních rady a pléna o situaci pivovaru informoval. Na těchto jednáních byla také oceněna činnost správce Jaroslava Webera a sládka Antonína Holuba, kteří pivovar řídili v době války. Do konce roku 1945 výrobu piva komplikovaly
potíže s nedostatkem surovin. Také zařízení pivovaru vyžadovalo nezbytné opravy. Přesto se v roce 1946 množství piva zvýšilo, i když musel být výstav piva omezen následkem katastrofálního sucha. Ve stejném roce uložila městská rada stavebnímu úřadu vypracovat plány a rozpočet pro nutné opravy pivovaru. Opravy byly provedeny v roce 1948 a představovaly největší a nejnákladnější investice (2 734 628 Kčs) za celou dobu existence podniku. Byla přestavěna budova pro strojírnu, výrobu umělého ledu a pro výstav piva a postaveno chladící zařízení ve všech odděleních pivovaru. Z klášterního pivovaru Teplá u Mar. Lázní bylo přivezeno 12 kusů ocelových a smaltovaných pivních tanků, dále byly
dovezeny ležácké sudy ze zastaveného inventáře z Horšovského Týna. Z továrny v Hluboké nad Vltavou byly opatřeny nové dopravní a ležácké sudy. V takto opraveném a zařízeném pivovaru se mohla výroba piva zvýšit na 36 000 hl ročně.

Rokem 1949 začaly časté ekonomicko-provozní reorganizační změny v pivovaru. V říjnu 1949 se stal pivovar komunálním podnikem. K tomuto datu byla vypracována rozvaha, podle níž byl odhadnut investiční majetek na 7 406 925 Kč, finanční ve výši 1 654 256 Kčs. Vlastní kapitál představoval 2 749 023 Kč. V prosinci 1951 byl domažlický pivovar včleněn do velkopodniku Západočeské pivovary n.p.. Pracovalo zde tehdy 50 zaměstnanců. V roce 1953 došlo k další změně, a to ke zřízení Chodských pivovarů. Kromě domažlického pivovaru sem patřily pivovary v Bělé, Blatné, Březnici, Koutě a Železné Rudě. V tomto období byla dokončena generální oprava kotelny a zámečnické dílny a stavěla se dechlorizační stanice. Vzrostla také výroba piva – v roce 1954 se uvařilo celkem 80 946 hl piva. V tomto roce dochází znovu k reorganizaci, ruší se Chodské pivovary a část závodů tohoto podniku včetně domažlického a závodů ze Západočeských pivovarů vytváří nový celek pod názvem Západočeské pivovary n.p. Staňkov se sídlem podnikového ředitelství ve Staňkově. Po roce 1958 se stal domažlický pivovar součástí Západočeských pivovarů k.p. Plzeň. Pivovar nebyl za ředitele a sládka Vladimíra Wimmera příliš modernizován. Obrat nastal až po nástupu Tomáše Vísnera ke konci 60.let. Za jeho působení byla pořízena nová varna, sklápěcí lístky na sladovně, byla zmechanizována sladovna, rozšířena kapacita sklepů a spilky ležáckými tanky. Zároveň byla pořízena stáčírna lahví. Kde byla instalována myčka lahví s stáčecí aparát. Celkově bylo investováno 23 000 000 Kč. V 80.letech se stal pivovar součástí podniku Plzeňské pivovary s.p..

Dne 22.6. 1994 byla dokončena privatizace a společnost Plzeňský Prazdroj, akciová společnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 1.9. 1994. Firma sdružovala pivovary Plzeňský Prazdroj, Gambrinus, Karlovy Vary, Domažlice a sladovnu v Plzni (později i pivovar v Chebu) a stala se největší pivovarnickou skupinou v České republice,
pokrývající v tvrdé konkurenci svými výrobky kolem 20% domácího trhu. V roce 1994 pivovar vystavil
157 000 hl, z toho 45 000 hl piva Purkmistr (což bylo 29 % produkce). Plných 23 % tohoto výrobku pivovar vyvezl do
zahraničí. Největším odběratelem bylo Německo, ale velký zájem měl i Tchaj-wan. Kromě těchto značek se v roce 1994
vyráběl i Písař, Primus a Radní. První várky pšeničného kvasnicového piva Prior dodal pivovar na trh na vánoce 1994.
Vlastník pivovaru, Plzeňský Prazdroj, zavedl výrobu tohoto piva na základě zvýšené poptávky. V pivovaru se kvasnicové
pivo se skvělou pověstí, tehdy nazývané též jako „bílé pivo“, vařilo již v 16.století. V roce 1994 vyráběly kvasnicová piva také březnický pivovar a Chodovar. Ředitelem byl ing. Václav Špaček.V roce 1995 vyrobil pivovar 10 000 hl piva Prior, nicméně hlavním produktem zůstávalo pivo Purkmistr 12 %. V roce 1995 byl ředitelem Václav Špalek.

Společnost Plzeňský Prazdroj, akciová společnost v roce 1996 domažlický pivovar uzavřela. Originální značky domažlického piva zanikly (Purkmistr, Prior, Radní), v Plzni se pod značkou Gambrinus začaly vařit podobné druhy piva (Černý Gambrinus, Bílý Gambrinus). Část technologie byla z pivovaru převezena do litevského pivovaru Ragutis.

sortiment piva před uzavřením

Purkmistr 10 % (tmavé výčepní) Purkmistr 12 % (tmavý ležák) Písař 8 % (světlé lehké) Prior (světlý pšeničný kvasnicový ležák; alk.: 5,0 %) Radní 10 % (světlé výčepní)

Vítězstvím města skončil tříletý soudní spor Domažlic o šestinu místního pivovaru, na kterou si dělal nárok i
Plzeňský Prazdroj. Nároky města na některé objekty pivovaru, považované za historický majetek, totiž nejprve zamítl okresní soud. Překazil tak snahy Domažlických o obnovení výroby piva, kterou Plzeňáci už dříve zastavili. Chodská metropole vyhrála spor až u Nejvyššího soudu po nemalých tahanicích. Na začátku října 1999 obě strany dohodly na
vstřícném přístupu k prodeji zbylé části areálu. Plzeňský Prazdroj se původně s Domažlicemi dohodl na prodeji svých budov za 5 milionů korun. (Obec pivovar nejprve informovala, že je pro ní přijatelná suma asi 7,5 milionu Kč. Vzhledem k určitým pohledávkám vůči pivovaru město počítalo s tím, že by muselo zaplatit asi 5 milionů. To slíbili pivovarští přednést majoritnímu vlastníkovi.) Chodové už viděli »ruku v rukávě«. S příchodem nového vlastníka Prazdroje (SAB) se však cena vyšplhala na více než 26 milionů korun. Jihoafrická pivovarská společnost návrh Domažlic neakceptovala a požadovala sumu, kterou stanovil znalecký odhad. Pro Domažlice je tato cena naprosto nepřijatelná. Nereálnost ceny
také souvisí i se skutečností, že všechny nemovitosti Prazdroje jsou na pozemcích města a bez jeho souhlasu s nimi nic nemůže dělat. Vyřešení majetkových záležitostí v bývalém pivovaru v Domažlicích se tedy na konci roku 1999 opět vzdálilo. Obec Domažlice hodlá v areálu zprovoznit malý pivovar s restaurací. Tento projekt může začít hned, protože obec si vystačí s nemovitostmi, které patří městu. Ve zbývajících částech bývalého pivovarského areálu ve středu města by chtěla radnice po odkoupení budov vybudovat takzvaný inkubátor pro začínající podnikatele. Domažlice mají opět šanci koupit nemovitosti v bývalém pivovaru od Plzeňského Prazdroje za pět milionů korun. Město se v roce 1999 s Prazdrojem dohodlo na koupi objektů za zmíněnou sumu. S příchodem nového vlastníka pivovarského gigantu však cena vzrostla na šestadvacet milionů korun, které město odmítlo zaplatit. „Plzeňský Prazdroj nyní snížil nabídku svých nemovitostí na pět milionů korun. Už v okamžiku, kdy skončil soudní spor, prohlásili jsme, že dáme maximálně pět milionů korun. Částku i nyní akceptujeme,“ uvedl domažlický starosta Jan Látka.

V polovině března 2000 konečně Plzeňský Prazdroj potvrdil, že uzavřený objekt pivovaru prodá za 5 miliónů korun radnici. Po třech letech tak plzeňský gigant akceptoval nabídku Domažlic. Radnice se již na jaře 2000 pokoušela najít podnikatele, který by zprovoznil část pivovarského areálu tak, aby se v něm opět začalo vařit pivo. „Plzeňský Prazdroj začal s likvidací technologie. Nejpozději v říjnu 2000 by měl být celý areál vystěhovaný a připravený k předání. Předpokládám, že do konce roku budou všechny nemovitosti patřit městu,“ sdělil v červnu 2000 starosta Domažlic Jan Látka, na čem se město s pivovarem dohodlo. Domažlice vlastnily v pivovaru část historického majetku. Za nemovitosti, jež patřily Prazdroji, zaplatily pět milionů korun. „Začínáme hledat nájemce, který by část pivovaru využil v souladu s plány radnice. Rádi bychom viděli, aby se v Domažlicích začalo znovu vařit pivo, i když nikoliv v takovém množství, jako dříve. Naše představa je, že v areálu vznikne restaurace, která by byla
zásobovaná vlastním pivem,“ připomněl plány města starosta. Zbytek rozsáhlého areálu, který leží téměř v centru města,
radnice rovněž nabídla k podnikání. Radní v Domažlicích se v roce 2000 zajímali i o zkušenosti Václava Mayera, majitele berounského minipivovaru, který se rozhodl v roce 2001 vybudovat minipivovar v Rakovníku. Ten nabídku odmítl s tím, že by to, časově nezvládl.

Skutečnost, ze soud svým rozhodnutím přiřkl historickou část domažlického pivovaru městu Domažlice, ještě v srpnu 2001 nebyla zapsána v katastru nemovitostí. Sdělil to starosta Domažlic Jan Látka. „Konkrétní představu, jak s naším historickým majetkem naložíme, máme již delší dobu. Ale dokud to nebude fyzicky zapsané v katastru, nemůžeme prakticky s ničím hýbat. Podle mne to potrvá ještě několik týdnů,“ uvedl Látka. Jakmile okresní město historickou část pivovaru převezme, chce v něm zřídit restauraci. V další etapě by se k ní měl přiřadit minipivovar, v němž by se vařilo pivo pouze pro restauraci a možná pro několik dalších hospůdek. Radní chtějí do provozu minipivovaru zainteresovat místní firmy a podnikatele. „Také jsme již uvažovali o názvu a shodli jsme se na tom, že by měl obsahovat slovo městský, případně jeho odvozeniny,“ vysvětlil Jan Látka. Město má také zájem o zbývající
část areálu, která je stále v majetku Plzeňského Prazdroje. Ten pivovar nevyužívá, ale stále jej nechává střežit. Nájem za pozemky, na nichž část pivovaru v majetku Prazdroje stojí, plzeňský pivovar Domažlicím neplatí. „Peníze bychom samozřejmě uvítali, ale jednáme s vedením pivovaru o předání celého areálu. Věříme, že částka, kterou nám Prazdroj za nájem dluží, se promítne v ceně,“ vyjádřil se domažlický starosta. Radní v Domažlicích rozhodli, že město odkoupí od Plzeňského Prazdroje část bývalého pivovaru, která je doposud v majetku pivovarského podniku. Již před časem získaly Domažlice část areálu, která byla historickým vlastnictvím města. „Dohodli jsme se se zástupci Prazdroje, že budeme jednat o odkoupení na základě ceny, kterou stanoví nový odhad. S touto cenou jsme se již seznámili a akceptujeme ji. Pro město je velice zajímavá,“ řekl 12.září 2001 starosta Domažlic Jan Látka. „Přesnou sumu však nemohu prozradit. Rozhodli jsme se, že ji zveřejníme až při zasedání zastupitelstva města, které musí radou doporučenou
koupi schválit,“ dodal. Podle zdrojů blízkých domažlické radnici cena nepřesahuje deset milionů korun. Pokud zastupitelé návrh radních schválí, může se město Domažlice stát vlastníkem celého pivovarského areálu ještě do konce roku 2001. V historické části, kterou již vlastní, chce radnice vybudovat restauraci s minipivovarem. Představitelé města už také mají jasno ve využití zbývající části areálu, kde by měly být komerční provozovny. Město Domažlice se rozhodlo 19.září 2001 koupit za 2,8 milionu Kč od Plzeňského Prazdroje pivovar, kde se pivo přestalo vyrábět v prosinci 1996. Projekt počítá s tím, že se v areálu opět otevře dříve populární loutkové divadlo a tělocvična, ostatní prostory nabídne radnice podnikatelům ke zřízení obchodů, skladů a nevýrobních prostor. O bývalé výrobní prostory pivovaru se městu přihlásilo několik zájemců. Chtějí tu otevřít například sklad a prodejnu nápojů a potravin, mohl by zde vzniknout i malý pivovar s vlastní výrobou piva a restaurací

Areál bývalého pivovaru se v roce 2002 stal majetkem města. Radnice za nemovitosti zaplatila jejich dosavadnímu vlastníkovi Plzeňskému Prazdroji ve dvou splátkách 2,8 milionu korun. Město se rozhodlo areál komerčně využít. Uvedl to domažlický starosta Jan Látka. Město hodlalo zadní trakt pivovaru prodat soukromému vlastníkovi. Podle Látky už jedná s několika zájemci, kteří by mohli za objekty zaplatit třikrát více, než je suma, kterou radnice uhradí Prazdroji. Přední část areálu si město ponechalo ve svém majetku.“Stále nás neopustila myšlenka opětovného zahájení výroby piva. Rádi bychom v areálu viděli malý pivovar, který by vařil pivo pro svou restauraci,“ doplnil místostarosta Domažlic Dalibor Kubů.
Areál několik let zavřeného domažlického pivovaru, který v dubnu 2002 získalo město do svého vlastnictví od Plzeňského Prazdroje, možná naprosto změní podobu. Město zvažuje, že staré budovy nechá zbourat a na
jejich místě vyrostou moderní objekty. Tradice vaření piva má však v areálu zůstat zachována – město zde chce mít
malý pivovar s restaurací. V bývalém pivovaru zřejmě vyroste také obchodní centrum s parkovištěm. „O zadní část areálu se ucházejí dva zájemci. Město chce za nemovitosti získat alespoň 8,5 milionu korun. Jedna z firem nabízí více. Rozhodnutí závisí na zastupitelstvu,“ říká starosta Domažlic Jan Látka. „Firma navrhuje zbourat i přední historické budovy, kde chce město mít malý pivovar s restaurací. Zpočátku se mi návrh nezdál, ale něco na něm je,“ přiznává starosta. Pivovar v Domažlicích je několik let zavřený a historické budovy jsou ve špatném stavu. „Vše musíme důkladně zvážit. Pravdou je, že přední budova je na malý pivovar s restaurací zbytečně veliká, stačily by menší prostory. Z původního areálu by mohla zůstat jen vstupní brána,“ nabízí nové řešení starosta Látka, který předpokládá o problému širokou diskusi. „Možná se takový záměr nebude zamlouvat památkářům. Myslím ale, že i největšímu patriotu Domažlic nejde o to, aby v pivovaru zůstaly původní budovy, jako spíše o to, aby se tam vařilo pivo,“ míní starosta. Domažlice chtějí na výstavbu a provozování pivovaru najít partnera, který přinese peníze. Město do projektu vloží nemovitosti.

Ponechat v areálu bývalého pivovaru historickou budovu a ostatní nemovitosti zbourat chtěli v květnu 2002 městští radní. Tento způsob, jak naložit s chátrajícím areálem, doporučili zastupitelstvu. Radní původně zvažovali demolici celého areálu, včetně nejstarších budov. „Pro mnoho lidí je historická budova stále symbolem pivovaru, proto chtějí, aby nemovitost v areálu zůstala. Raději než bourat, ji chtějí opravit. Tento názor v radě převážil,“ tlumočil verdikt městské rady starosta Domažlic Jan Látka. Zastupitelstvo se nemusí názorem rady řídit. Může
rozhodnout o zbourání celého areálu. V přední části areálu chce město mít malý pivovar s restaurací. „Novou budovu bychom mohli přizpůsobit těmto požadavkům. Stará budova má ještě ve vyšších patrech prostory, které budeme muset nákladně opravit. Bude obtížné pro ně najít využití, pokud budeme chtít, aby se nám náklady vrátily,“ míní domažlický starosta. Město chce na opravu a provozování pivovaru najít partnera, jenž přinese peníze. Zadní část pivovaru, asi 60 % celého areálu, město plánovalo prodat společnosti, jež chce v prostorách vybudovat obchodní areál. Firma počítala s demolicí všech budov. Na jejich místě vyroste nový objekt a parkoviště.

Prodej dvou třetin bývalého městského pivovaru schválilo na konci května 2002 domažlické zastupitelstvo. Zbývající
nemovitosti si město ponechá. Chce v nich mít funkční pivovar s restaurací. „O část areálu dosud projevila vážný
zájem firma, která chce stavět víceúčelové obchodní centrum s parkovištěm. Počítá se s demolicí nynějších objektů,“ říká starosta Domažlic Jan Látka. Radnice chce za nemovitosti minimálně 8,5 milionu korun. „Zatím není rozhodnuto o tom, co spolu s pivovarem a restaurací vznikne v části areálu, jež bude i nadále patřit městu. O této záležitosti budeme teprve jednat,“ říká starosta, který navrhoval zbourání celého areálu a výstavbu malého pivovaru. „Prostory v přední části areálu jsou rozsáhlé. Těžko pro ně budeme hledat využití, aby se nám vrátily prostředky, kteréé budou nezbytné na opravu,“ zdůvodňuje Látka svůj plán. Domažlická radnice nyní chce oslovit studenty – budoucí architekty, aby se pokusili navrhnout, jak areál pivovaru rekonstruovat.

Mexický investor, který už vlastnil v Mexiku několik minipivovarů a restaurací s českým pivem, zvažoval, že vloží zhruba 100 milionů korun do rekonstrukce uzavřeného domažlického pivovaru. Konečný návrh by měl radnici, která areál pivovaru vlastnila, předložit koncem dubna 2003. Řekl  to 17.4.2003 starosta města Jan Látka. „Jednali jsme s nimi minulý týden a vypadá to velmi nadějně,“ dodal. Podle Látky už mají Mexičané hotovou studii přestavby spodní části areálu na minipivovar, restauraci a hotel s kapacitou 90 lůžek. Pivovar by vařil dva druhy českého piva pouze pro potřeby restaurace a jeho roční kapacita by nepřesáhla 3000 hl. O prodeji horní části areálu pivovaru budou rozhodovat znovu domažličtí zastupitelé v květnu. Zájem o koupi 0,9hektarového pozemku mají dva obchodní řetězce, které tam chtějí postavit supermarket. Radnice už více než rok jedná s firmou Billa. Před několika dny se objevil další investor – rakouský Lidl, který předloží nabídku v nejbližších dnech. Zchátralé budovy domažlického pivovaru, který se uzavřel v roce 1996, odkoupila radnice v květnu 2002 za 2,8 milionu korun od Plzeňského Prazdroje. V srpnu 2003
projevil zájem o zadní část areálu pivovaru obchodní řetězec Kaufland. Pivovar na jaře 2004 pomalu mizel ze světa. Kromě budovy starého pivovaru zbyla z celého areálu jen plocha pro parkoviště a několikametrová díra. Z té vyroste supermarket. Supermarketu Kaufland a parkovišti pro zákazníky musela ustoupit většina objektů v areálu bývalého pivovaru. Po skončení demolic by měla zůstat stát pouze nejstarší budova pivovaru, založeného v roce 1341. Práce na demolici trvaly 70 dní a skončily už 28. května.

Dne 20. srpna 1984 byla zahájena stavba zděného komínu v tehdejším domažlickém pivovaře. Zahájení to bylo slavnostní, neboť se jednalo o poslední zděný tovární komín v ČSR. Na slavnosti proto kromě zástupců pivovaru a domažlické Teplotechny, která stavbu prováděla, nechyběli ani předsedové městského či okresního národního výboru či vedoucí tajemník OV KSČ Domažlice. Stavba trvala do 2. listopadu a spotřebováno bylo na 70 tisíc cihel. 45 metrů vysoký komín měl u paty průměr 5,15 metru, zatímco vnitřní průměr na vrcholu byl jen o málo více než metr. Celková hmotnost komína byla 528 tun. Při postupné demolici přišla v dubnu 2004 řada také na komín, který dělníci rozebrali cihlu po cihle.

Prodej části bývalého pivovaru se radnici v Domažlicích nedaří. Mexický
investor od záměru postavit tam minipivovar s restaurací a hotelem, v říjnu 2004 couvl. Mexičan Jose Antonio Gonzales domažlický pivovar, který patřil mezi nejstarší ve střední Evropě, už zřejmě nezachrání. Městští zastupitelé proto na svém posledním jednání opět schvalovali záměr prodat zbývající část areálu v centru Domažlic. Zatímco o zadní část bývalého pivovaru, kde je již připravena plocha pro stavbu supermarketu a parkoviště, se před zraky zastupitelů na sklonku loňského roku strhl ostrý souboj společností Lidl, Kaufland a Billa, najít vhodného kupce na přední část areálu se radnici stále nedaří. Přitom už vloni v prosinci domažličtí zastupitelé valnou většinou hlasů „posvětili“ záměr města vložit pozemky a budovy pivovaru do akciové společnosti vytvořené plzeňskými firmami LUKR, DAOS a osobou mexického investora Gonzalese. To ale bylo naposledy, kdy o sobě tito zájemci dali vědět. Z plánů na obnovu vaření zlatavého moku, stavby restaurace, ubytovacího zařízení a bowlingové dráhy, sešlo. Vedení města proto musí hledat nového zájemce. „Asi nikdo by se nebránil tomu, aby tam opět vznikl pivovar, byť v mini podobě. Datum 1341, kdy byl založen, k Domažlicím neodmyslitelně patří,“ říká domažlický starosta Jan Látka a dodává: „Domnívám se, že taková investice by se pohybovala někde kolem částky čtrnáct až patnáct milionů korun.“ Podle něj by vedle minipivovaru měl investor postavit i restauraci a ubytovací zařízení s vyšší kapacitou. „To totiž ve městě stále ještě chybí,“ tvrdí Látka. Kromě zvažovaného prodeje pivovaru se ale vedení města nebrání ani případnému pronájmu. Protože se na půdě zastupitelstva jednalo o prodeji historického majetku města, požadoval zastupitel Josef Hrubý, aby se hlasovalo po jménech. Ten byl ale také jediný, který se záměrem prodat zbylou část bývalého pivovaru nesouhlasil. Šestnáct jeho kolegů bylo opačného názoru. Objekt bývalé pivovarské sladovny a okolní pozemky jsou tedy opět k mání. Znalecký posudek hovoří o hodnotě ve výši zhruba sedmi milionů korun.

Další podnikatelé měli zájem o spodní část pivovaru na počátku roku 2005. Mexičana Antonia Gonzalese, který chtěl s pomocí dvou českých firem historické budovy pivovaru přestavět na minipivovar s restaurací a ubytovacím zařízením, vystřídala pražská developerská firma. Záměr zůstal stejný. Dvě skupiny, restaurátorská a pivovarnická, které se už o spodní část pivovaru zajímaly, zůstaly. K nim se přidala bohdalecká obchodní společnost, která nahradila investora z Mexika. Všechny tři firmy se spojily a chtěly by zbylou část pivovaru od města odkoupit za cenu dle znaleckého posudku. Ta se pohybovala okolo sedmi milionů korun. Pražská developerská firma, která chtěla v historické části pivovaru postavit restaurace a minipivovar s hotelem, by pak zřejmě areál nabídla k pronájmu či prodeji. Městští radní už o nabídce jednali a prodej doporučili. O pivovar se podle informací z radnice zajímal také Stavební podnik Klatovy, který měl zájem přestavět objekty na byty. Po prohlídce budov ale zástupci této firmy nabídku stáhli.

Domažlická radnice prodala pivovar. Město získalo za historickou část nefungujícího podniku téměř 7,3 milionu korun od společnosti Bohdalecká obchodní. V místech, kde se od roku 1341 vyrábělo pivo, teď budou bydlet návštěvníci města. Vznikal tu totiž hotel s minipivovarem. O prodeji historické části pivovaru rozhodli 16.března 2005 zastupitelé. „Pivovar jsme prodali za odhadní cenu. Nešlo nám úplně o peníze, důležité je, že z areálu teď bude hotel se stovkou lůžek, který v Domažlicích velmi chybí,“ řekl starosta Jan Látka. Kromě hotelu se do staré budovy vrátí také výrobna piva. „Byla to naše podmínka, na které jsme trvali,“ vysvětlil starosta. V rekonstruovaných prostorách bude také bowling, několik restaurací, společenských místností a vinárna. Zadní část pivovaru domažlická radnice prodala už před časem. Na pozemcích má vyrůst obchodní dům Kaufland.
Výstav piva

1887/1888 10 300 hl
1895/1896 14 600 hl
1900/1902 15 600 hl
1918/1919 6 375 hl
1922/1923 12 000 hl
1928/1929 22 122 hl
1935 18 417 hl
1940 18 432 hl
1945 12 594 hl
1949 25 889 hl
1960 35 648 hl
1965 61 007 hl
1972 81 412 hl
1976 100 527 hl (69 pracovníků)
1980 143 252 hl (110 pracovníků)
1985 188 520 hl (115 pracovníků)
1990 165 655 hl (115 pracovníků)
1994 157 000 hl
1996 180 958 hl