Venkovské krčmy

Krčmu lze chápat jako stavení, kde za úplatu bylo poskytováno stravování, občerstvení a často i ubytování.

Přeskočíme fázi vývoje, kdy doma uvařené pivo a jídlo z vypěstovaných plodin mohli nabízet všichni osadníci (vyjma vesnic se šenkujícím svobodným rychtářem) a zaměříme se na pozdější dobu, kdy už došlo ke specializaci činností na vesnici. Kdy krčmář šenkoval dovezené vrchnostenské pivo a víno a vařil pokrmy ze surovin z panského velkostatku či nakoupených u mlynáře nebo pekaře. Z provozování hostince se stala profilovaná výdělečná činnost. Nejstarší hostince postupně získávaly různá privilegia a svobody. Tak se vyvinuly tzv. výsadní a svobodné krčmy.

V 16.století si šlechta už uvědomovala nezanedbatelnost příjmů z provozu či nájmu krčmy, a tak s rozvojem panského hospodářství , zakládala v poddanských vsích vlastní krčmy. Později již mělo panstvo naopak sklony počet krčem limitovat na takový, aby vyhovoval jejich zásobám piva a vína, které do krčem posílali.

Starým výsadním či svobodným hospodám v pol.16.století zůstala privilegia zachována, avšak u nových již panstvo práva okleštila. Pochopitelně pivo již vařit nemohly. Musely odebírat mok z panských pivovarů, které v té době začaly houfně vznikat.

Mezi privilegia výsadních krčem patřilo například právo dědičné. Tyto hostince však nebyly ušetřeny vrchnostenských poplatků. Pouze majitel svobodné krčmy odvádět panské dávky nemusel.

Výsadní či svobodné krčmy byly často spojeny se svobodnou rychtou či fojtstvím. Provozovatelé těchto krčem měli v 15. a 16.století stále právo vařit pivo. Toto privilegium však posléze využíváno nebylo, krčmáři raději odebírali pivo panské či městské.

Některé hostince vlastnili přímo poddaní, kteří měli to štěstí a získali povolení panstva. V některých větších obcích jste narazili i na krčmy obecní. Stávalo se často, že obec odkoupila krčmu ve své vesnici a provozovala ji sama.
Ve většině případů patřila k hostinci i určitá výměra pozemků. Šlo častěji o menší rozlohy, tak 1,5 lánu, což je v přepočtu asi 25 ha. Ale existovaly i krčmy ještě s menší pozemkovou držbou, kdy je provozovali tzv. láníci nebo půlláníci. Vrchnostenské dávky se tehdy vyměřovaly dle rozlohy pozemku.

Usedlosti s dědičnou držbou hospody se mohly během doby zmenšovat či zvětšovat a právo na provoz krčmy měly dál. U obyčejných krčem mohl pán zvažovat, zda je či není určitý grunt pro krčmářskou živnost vhodný, výsadním hospodářům do toho mluvit nemohl.

Na umístění hospody v rámci vesnice neexistovala žádná pravidla či pokyny. Nejčastěji ale samozřejmě stály krčmy přímo na návsi, zvláště když plnily funkci zájezdního hostince. V dosti obcích měli krčmu hned v sousedství kostela.

Nejvýnosnější krčmy stávaly u frekventovaných cest. Hostily totiž nejen místní usedlíky z okolí, ale také formany a nahodilé cestující.

Povolání krčmáře bylo na vsi považováno za jedno z nejvýnosnějších. Krčmáři byli díky svému zaměstnání jedni z mála venkovanů, kteří u sebe mívali větší finanční obnos. Z toho důvodu si od nich hodně lidí peníze půjčovalo. Mnoho dalších venkovských šenkýřů a krčmářů si při svém zaměstnání přivydělávalo překupováním kradeného zboží.

Ne každou hospodu na vsi ale provozoval její držitel. Ve srovnání s městy ovšem přecejen převládala situace, kdy v krčmě obsluhoval její hospodář či hospodyně. Někdy si ale i venkovští krčmáři najímali šenkýře.

Do panských hospod vrchnost najímala šenkýře v naprosté většině případů. Vrchnost si najímala lidi pro šenkování ve vlastních krčmách buď z řad místních poddaných, nebo z jiných vsí. Obdobně to bylo i u krčem, které vlastnily města ve svých poddanských vsích. Stávalo se také, že v takovýchto panských hospodách se střídalo několik šenkýřů najatých vrchností.

Krčmáři si ve vsi užívali významné společenské prestiže, po mlynářích asi největší. Na druhé straně si lidé uvědomovali rizika plynoucí z oběhu peněz v hostinci, uvědomovali si náročnost provozu krčmy. Proto běžní poddaní, kteří měli svá řemesla, se příliš do šenkování v panských hospodách nehrnuli.

Kromě povinného odběru produktů panského hospodářství, zejména piva a kořalky, museli hospodští dodržovat i jiné pokyny a předpisy. Šlo o dodržování správné míry rozlévaných nápojů, péče o veřejný pořádek, o slušné chování hostů.

Vrchnost pochopitelně měla zájem na co největším odbytu svého piva a vína do hostinců. K tomu potřebovala nejen provozovatele šenku schopného, ale také čilého, jež měl dostatek prostoru věnovat se fungování krčmy. Proto mívali krčmáři či šenkýři různé robotní úlevy.

Prameny:
Jan Čech: Česká a moravská krčma v 16. a 17. století: Místo střetů a setkání