Historie pivovaru Gambrinus 1869-1969 a historie plzeňského pivovarnictví

Koncem šedesátých let 19.století měla Plzeň 24 000 obyvatel a zdejší průmysl se zdárně rozvíjel. Železniční spojení
dávalo možnost levného dovozu surovin a odbytu hotových výrobků. Tento rozvoj nebylo možno nadále brzdit zastaralými
výsadami. Proto dochází mimo jiné k zrušení tzv. propinačního práva, středověké to výsady církve, šlechty a měšťanstva královských měst, podle kterého jedině tito směli vařit a prodávat pivo. Vyšel nový zemský zákon, který umožnil volné zakládání pivovarů a výčepníckých živností podle živnostenského řádu.
Již čtvrt roku před tím se schází 20 finančně silných podnikatelů (v čele Adolf Hýra, spolumajitel parního mlýna v Plzni, rytíř Emil Škoda, majitel strojírny, Josef Giebisch, inspektor mlýna v Plzni, Josef Folbrecht a stavitel Martin Stelzer), aby ustavili výbor, který by dal podnět k založení druhého moderního pivovaru. První schůze se konala dne 24.ledna 1869 v hostinci „U císaře rakouského“, předsedal jí dr.Vendelín Rhiza, advokát z Českých Budějovic, a byla na ní upsána akciová jistina v částce 1 milion zlatých. Na další schůzi 24.února 1869 za stejného předsednictví byla již schválena koupě pozemku i předložený plán na stavbu pivovaru, který vypracoval pivovarský technik Gustav Noback v Praze. Byly také vypracovány stanovy a ustavena správní rada.

Získané pozemky měřily 18,6 ha a stály 75 000 zlatých, stavba zadána staviteli Martinu Stelzerovi a ing.Václavu Danielovi za 48 000 zlatých. Škodova továrna dodala kotle a strojní zařízení za 53 951 zlatých. Během stavby se projevil nedostatek cihel, byla proto pronajata cihelna na Lochotíně a zakoupena další v Lobzích, kde se vyráběly cihly ve vlastní režii. Společnost měla vydat 200 akcií po 500 zlatých. Založení pivovaru bylo povoleno 17.května 1869 a 25.června 1869 zapsána do obchodního rejstříku firma První plzeňský akciový pivovar v Plzni.

Se stavbou bylo započato ještě v létě 1869 a počátkem roku 1870 se již neprodleně přikročilo k vnitřnímu zařizování pivovaru, který byl založen značně velkoryse, na 70-80 000 věder, to je 40-45 000 hl piva.S jeho prodejem se začalo 10.prosince 1870 a v prvním hospodářském roce se prodalo 26 000 hl. Dne 18.prosince 1870 se registruje první ochranná známka Erste Pilsner Actien Braurei – Pilsner Bier. Prvním vrchním sládkem byl A. Hájek, dosavadní sládek v Roudnici nad Labem, ředitelem se stal účetní Karel Eckart.V roce 1871 se odbyt zvýšil na 70 000 hl, což dokazuje, že nové pivo se ujalo. Tento úspěch dal podnět k založení skladu ve Vídni, později také v Praze, Karlových Varech, Chebu a Teplicích. Z národní slavnosti v Linci si odnáší nové pivo v roce 1871 Velkou stříbrnou medaili a o dva roky později záslužnou medaili ze Světové výstavy ve Vídni. V roce 1872 zkusil pivovar překvapivou novinku – 18^o tmavý Kozel, který se prodával v lahvích, ale pro vysokou cenu nemělo toto pivo úspěch.

Úspěšný rozvoj prvních let byl přerušen katastrofální krizí, která vypukla v dubnu 1873 a trvala až do roku 1879. V této krizi obstál úspěšně jen Měšťanský pivovar a Škodova strojírna, protože nebyly odkázány na bankovní
úvěry. V novém pivovaru prudce klesal výstav a ani kvalita piva nebyla při nepravidelném odbytu stejnoměrná. Vina byla
dávána sládkovi Karlu Petzlbauerovi. Přitom se dělala všemožná opatření proti poklesu prodeje a zisků. Snižoval se počet zaměstnanců, redukovaly se mzdy a platy. V roce 1877 byl získán vedoucí technický úředník z cizího pivovaru,
který měl v podniku konat inspekce. Naději na oživení přinesla návštěva pivovaru arcivévodou Ludvíkem a místodržitelem sv.pánem von Weber a skutečnost, že na doporučení osobního lékaře bylo pivo podáváno při tabuli německého císaře za jeho pobytu v Teplicích. Na pařížské Světové výstavě obdrželo pivo stříbrnou medaili a od Svazu německých hostinských v Magdeburku diplom a medaili. Tyto úspěchy však nezastavily další pokles odbytu a v hospodářském roce 1879-1880 pivovar vyrobil už jen 43 600 hl piva. Pivo, zejména ležák, nebylo již dřívější jakosti, což bylo zaviněno hlavně poklesem poptávky krizových let a nepravidelným odbytem. Správní rada řešila vše odvoláním sládka, místo Petzlbauera byl přijat Antonín Haller z Žatce, který se po tříměsíční zkušební době dobře osvědčil. Současně byl ustaven i jiný podsládek a nově obsazena místa všech předáků. Dříve navařené pivo bylo podřadné jakosti a muselo být prodáno za zlevněnou cenu, takže tento správní rok skončil ztrátou 27 432 zlatých.

Následující rok byl odbytově příznivější, přičinil se o to i zástupce Elbert & Weisspflug z Hamburku, který otevřel 15⁰ pivu cestu do zámoří, a později také vídeňská firma Schwer & Co. vývozem do Indie a jiných zámořských zemí. V důsledku špatných hospodářských výsledků nebyla od roku 1874 až do roku 1879 vyplácena žádná dividenda, až v roce 1880 se vyplácela 2 %, t.j. 3 zlaté na akcii. Vnitřní situace pivovaru zůstávala i nadále vážná. Zaznamenává se poprvé zneužívání ochranné známky v Německu, které poškozovalo zejména odbyt lahvového piva. Pivovar zde podnikl energické obranné kroky. V roce 1884 obeslal pivovar výstavu kuchařského umění ve Vídni, na tuto akci povolil na tehdejší dobu značnou částku 719 zlatých. Ocenění však nedosáhl. Valná hromada se vyslovila uspokojivě nad výsledkem uplynulého obchodního roku 1884-1885. Ten však prý mohl být ještě příznivější, kdyby pivovar nemusel následovat příkladu konkurence Měšťanského pivovaru a snížit cenu výčepního piva o 1 zlatý a ležáku o 50 krejcarů na hektolitr. V porovnání s ostatními pivovary v Čechách nebyl výnos pivovaru špatný, zvláště když přihlédneme k prováděným značným investicím. Rozvíjející se výroba si vyžádala rozšíření provozních zařízení, zejména úpravu sklepa, byl zřízen další hvozd a humno, dále byla provedena rekonstrukce vodovodu tak, že byla zajištěna potřebná voda i při stoupající výrobě. Závady a vyšší náklady dosavadního způsobu osvětlení byly odstraněny zavedením elektrického světla. Oba plzeňské pivovary dosahovaly značných úspěchů zejména v exportu piva, což inspirovalo i pivovar v Plzenci (majitelé byli Antonín Weber, Karl Wolf, Arnošt Wolf), který začal používat firmy Staroplzenecký pivovar a názvu „plzeňské pivo“. Proti tomuto označení ostře vystoupil Měšťanský pivovar a dosáhl jeho výmazu. Měšťanský pivovar totiž vždy zastával názor, že piva dalších místních pivovarů napodobují jeho vlastní výrobek. Na zásah Měšťanského
pivovaru nepovolilo ministerstvo vnitra ani změnu názvu obce Plzenec na Starou Plzeň.

V lednu 1889 byli přizváni sládci ze Stoda a Libočan, aby podali vhodné návrhy na dokonalejší využití sladovny a sklepu. V hospodářském roce 1888-1889 bylo totiž prodáno 157 541 hl piva, což se přibližovalo k hranici nejvyšší možnosti výroby. Tohoto zvýšení dosáhli dosavadní odběratelé, takže se ani nemohlo uvažovat o navázání nových obchodních spojení. Na základě doporučení zmíněných odborníků dochází v roce 1890 k rozsáhlejší modernizaci, staví se
druhé dynamo. Elektrické světlo se zavádí i do kanceláří a bytů. Kolem pivovarského areálu bylo provedeno důkladné
ohrazení s novou vstupní branou. Byla rozšířena varna a chladírny, rekonstruována umývárna sudů a na pivní nádobu
byla postavena kůlna. Na dopravu piva bylo zakoupeno 10 vagónů. V investiční činnosti bylo pokračováno ještě i v
roce 1891, kdy byly rozšířeny sklepy a další provozní prostory. Rozšířena humna, zvětšeny sýpky, zakoupena
požahovačka a myčka sudů a strojní zařízení pro budovu chladíren a umělého chlazení. V hospodářském roce 1880-1881 činil výstav 58 799 hl, za deset let na to již 162 876 hl. Dividenda stoupla na 16 %. jako kuriozita, která prý
vzbudila velkou pozornost v tisku, se v pivovarských análech zaznamenává, že v listopadu 1891 správní rada zvolila na
místo svého zemřelého člena evagelického faráře Felixe Molnára.

V roce 1892 vedl pivovar spor se sládkem Haasem z Reibachu, který prodával svůj výrobek do Švýcarska s označením „Haas-Pilsner-Bier“. Spor dopadl pro pivovar nepříznivě, ježto curyšský soud se postavil na stanovisko,
že slovo „Pilsner“ je označením druhovým. V roce 1893 bylo provedeno další zvětšení sklepního prostoru, jehož kapacita tím stoupla na umístění 20 000 hl piva, dále následovala stavba požahovny, jejíž dokončení bylo termínováno a podmíněno penálem ve výši 25 zlatých za každý den překročení. Pro srovnání: plat sladmistra v té době dělal 90 zlatých měsíčně, bednář dostával za zhotovení hektolitrového sudu 80 krejcarů a za ležácký sud 40 krejcarů za hektolitr obsahu. Akcie nebyly znamenány na burze, ale příznivý hospodářský vývoj pivovaru se projevoval i v cenách akcií na volném trhu. Tak v letech 1871-1872 se prodávala akcie běžně po 20 zlatých, jednu dobu dokonce za 10 zlatých, v roce 1890 stály kolem 500 zlatých, koncem roku 1892 již 800 zlatých a podle zprávy vídeňských listů ze 7.2.1893 vystoupily tehdy již na 1 010 zlatých.

Tyto úspěchy lákaly místní i cizí podnikatele a tak se vynořila myšlenka založení třetího pivovaru, pro který bylo upsáno 1 336 000 zlatých. Mezi velkými podílníky měli převahu Němci, drobnější upisovatelé byli většinou národnosti české. Pro stavbu pivovaru byla získána usedlost zvaná Beranovka. Správy obou starších pivovarů se snažily zabránit vzniku dalších pivovarských závodů, ale marně, a tak již v listopadu 1895 se objevila v novinách zpráva o snahách bavorského komerčního rady Reichla z Kulmbachu o založení čtvrtého pivovaru v Plzni. V lednu 1896 se dokonce objevil projekt továrníka Ludvíka Pietta na založení pátého pivovaru, k němuž však ministerstvo vnitra v dohodě
s ministerstvem obchodu nedalo souhlas.V roce 1897 byla zamítnuta i žádost Reichlova o zřízení čtvrtého pivovaru,
který se tím však nedal odradit a pokoušel se o jeho založení dále, vlastně až do vzniku Čs.republiky. Tehdy skončily vůbec všechny snahy o rozmnožování počtů pivovarů v Plzni, protože vyhlídky na zvýšený odbyt v Rakousku-Uhersku a Německu definitivně zanikly. V té době, t.j. okolo roku 1895, bylo v Plzni 137 hostinců a výčepů, z toho 8 lepších podniků, takže jeden hostinec připadl na 377 obyvatel. Ve spotřebě piva však vždy do značné míry rozhodovala jeho cena, a tak se do Plzně dovážela i piva cizí, jak vyplývá ze statistiky z roku 1895, sestavené úředníkem Jaroslavem Schieblem. Podle ní v městě vypilo asi 60 000 obyvatel celkem kolem 115 000 hl různých piv. Na této spotřebě se podílely jednotlivé pivovary takto:
Měšťanský pivovar – 4 000 hl
První plzeňský akciový pivovar – 4 500 hl
Plzenecký pivovar – 4 000 hl
Štěnovický pivovar – 18 000 hl
Kladrubský pivovar – 8 000 hl
Vlkýšský pivovar – 18 000 hl
Dobřanský pivovar – 1 800 hl
Stodský pivovar – 2 000 hl
Neknířský pivovar – 12 000 hl
Lukavický pivovar – 1 200 hl

Kromě uvedených podniků dovážela do Plzně menší množství piva řada dalších pivovarů, takže se zde v té době čepovalo pivo celkem z 26 venkovských pivovarů.

V této konkurenci se správní rada Prvního plzeňského akciového pivovaru orientovala stále více na německou část
obyvatelstva v Plzni, v Praze i v severních Čechách. Když v obecních volbách v Plzni v roce 1897 docílili čeští
kandidátu většinu i v prvém sboru, čímž se správa dostala do českých rukou, dalo to příležitost ke kampani v
říšskoněmeckých listech, v níž byla zálibně zdůrazňována německost Prvního plzeňského akciového pivovaru a Společenského pivovaru (Beranovka) v Plzni a vedeny útoky proti Měšťanskému pivovaru, který byl označován
jako podnik vysloveně český.

Na žádost akcionářů byly od 1.7.1899 akcie pivovaru znamenány v úředním burzovním listu vídeňské burzy. Snazší obchodní manipulace s akciemi přinesla další vzestup jejich hodnoty, neboť kurs 1 640 zlatých, který měly
v roce 1900, stoupl v roce 1901 na 2 870 zlatých. Na vzestup měla samozřejmě vliv v první řadě hospodářská situace
podniku a stoupající odbyt. V roce 1899-1900 stoupla výroba na 250 770 hl. Příznivých výsledků nebylo dosaženo náhodou,
naopak, bylo nutno se těžce prosazovat proti konkurenci, a to zejména v Německu, které představovalo významný trh a kde
domácí pivovary vždy bránily značnému dovozu piva z Plzně.V roce 1900 hledalo Německo úhradu výdajů na budování silného válečného námořnictva a jednou cestou bylo i zvýšení cla na dovážené pivo. Aby udržela obchod s Německem, správní rada zlevnila cenu piva při vývozu do Německa od 6.července o 1 marku na hl. Do rámce celkové národnostní politiky vhodně zapadá zpráva z 15.10.1901, podle které bylo akciovému pivovaru povoleno používat ve znaku a pečeti rakousko-uherského orla. Od listopadu 1902 byl zvolen novým předsedou správní rady dr.Karel Urban, jehož funkční období se vyznačuje určitými reformami ve správě podniku, které měly za účel, aby správní rada nabyla pronikavějšího vlivu na jeho vedení. Ve správní radě byla totiž zavedena forma referátů a každému ze členů byl přikázán určitý obor, který měl spravovat. Protože v zimě 1902 byl v Plzni nedostatek ledu, bylo nutno led pro potřebu pivovaru dovážet ze Šťáhlav, Nepomuku a až ze Železné Rudy.

V roce 1906 došlo v rámci tehdejší všeobecné stávkové vlny v obou pivovarech k vážnějším sociálním nepokojům, které také vyvrcholily ve stávce. Požadavek dělnictva zněl na třicetiprocentní zvýšení mezd, proti čemuž správní rada nabídla jen 15 %. Tato nabídka byla zástupcům dělníků vyjádřena v ultimativní formě s lhůtou jedné hodiny na rozmyšlení. Dělníci s nabídkou nesouhlasili, načež c.k.okresní komisař dal souhlas k okamžitému propuštění 498 dělníků, kteří byli ze závodu během dvou hodin vyhnáni četníky. Pro udržení pořádku si správní rada vyžádala setninu vojáků. I když toto jednání považovalo veřejné mínění ve městě za ukvapené, nebyly proti němu provedeny žádné konkrétní kroky, správní rada přijala 70 cizích dělníků, převážně Němců, jeden z německých správních radů dal k dispozici pivovaru 14 dělníků ze Stříbra. V té době již venkovské pivovary skončily sladovací kampaň, takže pracovních sil byl dostatek a výsledek byl, že správní rada nepřijala zpět žádného z propuštěných dělníků. Na základě této zkušenosti se
všechny plzeňské pivovary pokusily v červnu 1906 o vytvoření ochranného svazu pivovarů v Plzni proti stávkám, ale k dohodě nedošlo.V roce 1907 se o výrobku prvního akciového pivovaru pochvalně vyjádřil císař František Josef I. při své návštěvě na severočeské výstavě v Liberci a na počest toho zvolila správní rada pro své pivo známku Pilsner Kaiserquell, v českém znění Plzeňský císařský zdroj. Jako zajímavost možno uvést, že od té doby se částí sklepů v Gambrinusu v místním názvosloví říká „na kaisru“. V roce 1907 byl také zřízen pro zaměstnance pivovaru zvláštní penzijní fond, na který přispívala i správa závodu, a to nejprve pro úředníky a přední síly závodu, později i pro dělníky.

Již v roce 1908 oživly v Plzni snahy o založení dalšího pivovaru. Tentokrát to byla Živnostenská banka, která tajně zakoupila pro nový pivovar pozemky na Pražském předměstí. Vliv Živnobanky byl tak velký, že nedošlo k žádnému veřejnému odporu. Původní akciový kapitál 3 miliony korun byl rozvržen na 7 500 akcií, ale již během stavby bylo rozhodnuto vybudovat pivovar větší, než se původně zamýšlelo, a z toho důvodu byl i akciový kapitál zvýšen na
6 mil.korun a rozvržen na 15 000 akcií. Pivovar měl firmu Český plzeňský pivovar akc.apol. – Světovar a zahájil výrobu v lednu 1913. Pivo z prvních várek bylo mnohem tmavší, bylo také méně chmelené než dosavadní plzeňská
piva a správa pivovaru proto z rozpaků mluvila o „novém typu plzeňského piva“. Ve skutečnosti se však snažila velmi rychle vrátit ke starému typu. Jinak však po tomto krátkém počátečním intermezzu pivovar znamenitě prosperoval a vyskytl se proto další podnikatel Vít Pergál, který získal povolení ke zřízení pivovaru na svých pozemcích Jíkalka v Plzni. Pivovar měl být akciovou společností pod názvem Plzeňský vývozní pivovar a.s.. Tohoto projektu měla využít firma založená v Budapešti, organizovat odbyt piva hlavně do Maďarska a do sousedních zemí, a zejména pak plánovitě budovat vývoz do mimoevropských států, hlavně do Ameriky. Maďarská společnost se však dostala hned na počátku s Pergaelm do
sporu a z pivovaru sešlo.

Po intenzivním stupňování výroby v Prvním plzeňském akciovém pivovaru docházelo poměrně často k poruchám kvality, které měly ohlas i v cizině a jimž se pro jejich velký rozsah musela opětovně zabývat i správní rada, která nakonec dala
podsládka a bednářského mistra předčasně do penze a sládka písemně napomenula, že podobné závady se již nesmějí opakovat. Aby na druhé straně napravil svůj prestiž, vyžádal si pivovar honosný titul k. und k. Hoflieferantin – c.k. dvorní dodavatel, který mu byl c.k.hofmistrovským úřadem ve
Vídni v únoru 1912 propůjčen, ovšem za poplatek 25 000 korun.

V roce 1912 koupila Plzeňská banka štěnovický pivovar, který byl založen v roce 1765 a byl nejstarším pivovarem na Plzeňsku. Přeměnila jej v akciovou společnost, ve které měla sama rozhodující slovo. Založením Světovaru dosáhl počet pivovarů v Plzni čtyř, ale všechny dobře prosperovaly. Přestože v posledním hospodářském roce 1913-1914 před válkou poklesla výroba piva v Čechách o 171 154 hl, dosáhly plzeňské pivovary do té doby nejvyšších
výstavů:
Měšťanský pivovar…………………1 019 646 hl
První akciový pivovar…………………272 181 hl
Společenský pivovar (Prior)………..196 665 hl
Český akciový pivovar (Světovar)….39 449 hl

První plzeňský akciový pivovar je do velikosti třetím pivovarem v Čechách a dividenda stoupla v roce 1913 již na 46
%.

Pro ilustraci tehdejších poměrů v pivovaru budiž zde uvedena vzpomínka zaměstnance, později vrchního vařiče Karla Nového: „Pivovar nikdy nemíval učně. Do zaměstnání byli přijímání jen vyučení chasníci v malých pivovarech. Já nastoupil v pivovaře po vyučení na sladovní kampaň v září 1913. Pracovalo se tehdy 12 hodin, režim byl tvrdý, ale piva
bylo dost. Přespolní bydleli v pivovaře na šalandách, kde byla polovina Čechů a polovina Němců. Na sladovnách tehdy
pracovalo 40 slaďáků, mladý sladovnický dělal jen práce pomocné. Slady se v té době dělaly devítidenní.“

Vstupem Rakouska-Uherska do války kočí zlatá doba plzeňského pivovarnictví. Postupně odcházejí do války kvalifikované
pracovní síly (na první výzvu hned 70 sladovnických), na jejich místa se přijímají ženy. Byli rekvírovány všichni koně, nastaly potíže s telefonem a telegrafem, objednávky nebylo možno vyřídit přes ztíženou dopravu na železnici, v závodě bylo nutno přechodně ubytovat vojsko v počtu 157 mužů.O roku 1915 nastávají potíže surovinové, pivovar je nucen odvádět nejprve postradatelné součásti z barevných kovů, ale koncem roku již musí demontovat celou varní soupravu a odvést ji na válečnou výrobu. Výroba se podstatně omezuje pro nedostatek surovin, slad se nahrazuje postupně pýrem, čirokem, řepou ba dokonce i medem, ale ani to nestačí. V srpnu 1917 bylo nutno částečně zastavit výrobu. Současně v tomto roce vznikají v Plzni hladové nepokoje, které vedly i ke srážkám s vojskem. V roce 1917-1918 klesl výstav na 31 800 hl třístupňového piva a současně bylo vyrobeno 10 900 hl pivní náhražky, tzv. pivolínu, který lidový vtip přejmenoval na „slzy Gambrinovy“.

Vznik ČR v roce 1918 se projevuje i v zápisech správní rady pivovaru. Tak např.: 24.11.1918 po všech dřívějších darech německým účelům a upisování válečné půjčky, se projevuje první dar fondu českých legionářů 20 000 Kč, na českou válečnou půjčku bylo upsáno 2 400 000 Kč, neboť i ostatní plzeňské pivovary věnovaly těmto účelům značné prostředky. bylo nutno držet krok s dobou.Změněné politické poměry se projevovaly i v tom, že na vedoucí místa byli přijímáni čeští zaměstnanci. Počátkem roku 1919 byl jmenován ředitelem pivovaru Josef Brych z Českých Budějovic. Protože dosavadní známka Kaiserquell byla nadále neúnosná, byla zvolena nová ochranná známka Plzeňský Gambrinus, která byla poprvé registrována 23.7.1919 a zapsána také německy, francouzsky, anglicky a italsky. Vnitřní úřední řečí však zůstala nadále němčina. Hospodářský vývoj v novém státě neprobíhal klidně, neboť hospodářství bylo zcela vyčerpáno válkou. Ceny základních potravin stoupaly, docházelo ke stávkám a demonstracím. V prosinci 1919 došlo k velké stávce horníků v Nýřanech, v důsledku které pivovar musel 19.1.1920 zastavit provoz pro nedostatek uhlí. Nové politické uspořádání ovlivnilo nepříznivě všechny plzeňské pivovary, které ztratily velký trh Rakouska-Uherska, velký export do Německa, ale také vývoz do Švýcarska, Holandska, Belgie a Francie. K tomu ještě přistoupilo zavedení prohibice v USA od 16.1.1620, takže i tento trh se pro vývoz piva uzavřel. Za této situace docházelo k ostré konkurenci plzeňských pivovarů na domácím trhu, která se projevovala v různé formě. Tak
např.v dubnu 1922 oznámil Světovar, že v letní sezóně od května do srpna 1922 bude poskytovat svým
odběratelům ledné 5 Kč z hektolitru. Akciový pivovar na to reagoval tím, že začal dávat plzeňským hostinským zdarma 20 kg ledu na hektolitr, u mimoplzeňských zavedl rovněž ledné 5 Kč na hl. V minulosti bylo vždy běžnou praxí plzeňských pivovarů, že zachovávaly stejnou úroveň cen i v drobném prodeji. Z této oficiální ceny ovšem poskytovaly hostinským v
některých případech slevy, přičemž však cena v drobném při výčepu zůstávala na stejné úrovni s nejdražší cenou piva z Měšťanského pivovaru, takže diference připadla ve prospěch hostinského.V roce 1923 se pokusil ředitel Brych zlevnit ceny piva s poukazem na to, že kromě Světovaru, oba zbývající plzeňské pivovary vyrábějí dráže než akciový. Přece jen se však neodvážil snížit tuto cenu autonomně a mělo se přece jen vyčkat dohody s ostatními pivovary. V roce 1921 se vaří také 14⁰ tmavé pivo pod značkou Granát. Očekávalo se od něj, že vytlačí dovážená tmavá piva mnichovská, zejména ze západočeských lázeňských měst. Od 20.listopadu 1921 se přestává vystavovat slabší pivo 8⁰ a začíná se vystavovat normální 10⁰ a 12⁰ pivo. Přes stagnující odbyt neopomenula správa pivovaru renovaci zařízení a pořídila v roce 1921 kompletní novou varnu ze Škodových závodů v Hradci Králové. V roce 1921 byla také zavedena výroba várečných kvasnic nejen pro vlastní potřebu, ale i na prodej. Dohledem na práci ve spilce byl pověřen laborant Rudolf Hrabě.

V roce 1923 mělo dojít k vytvoření Velké Plzně připojením okolních obcí Doudlevec, Skvrňan, Bolevce, Doubravky, Lobez a Božkova. Všechny plzeňské pivovary se proti tomu ostře ohradily z obavy, že se území Plzně rozšíří a že v okrajových
čtvrtích by mohly vzniknout další konkurenční pivovary. Tento spor byl definitivně vyřešen zákonem z 19.12. 1924, který stanovil, že na území obcí Bolevce, Božkova, Doubravky, Lobez a Skvrňan nelze po dobu dvaceti let zřizovat a rozšiřovat pivovarských podniků. Toto omezení se nevztahovalo na stávající pivovary, které mohly rozšiřovat výrobu neomezeně. Ustanovení zákona mělo ovšem platnost jen teoretickou, protože odbytové poměry už nelákaly žádného dalšího podnikatele k založení nového pivovaru. Odbytová krize plzeňských pivovarů byla překonána až počátkem roku 1925, kdy zase začal výstav v Plzni stoupat.

v hl	1922	1923	1924
Měšťanský pivovar	412 568	486 251	640 614
Gambrinus	120 349	117 437	136 681
Světovar	84 739	91 454	91 292
Prior	87 883	82 376	77 174

Vývoz plzeňských piv se však ani nyní nezlepšil a pokles trval ještě v roce 1926. Ostrá konkurence
čtyř pivovarů v exportu i na domácím trhu vedla nakonec k tomu, že zatím neoficiálně v úzkých odborných kruzích
začala objevovat myšlenka spojení všech pivovarů v Plzni do jednoho koncernu. tato myšlenka zakotvila hlavně v nejstarším a finančně nejsilnějším Měšťanském pivovaru. Jako první přišel na řadu Plzeňský společenský pivovar Prior, který zejména v exportu byl ochoten podbízet ceny ostatních plzeňských piv a dokonce i na vnitřním trhu prodával své
pivo levněji a poskytoval odběratelům značné úvěry. Tím se dostal do finanční tísně a byl proto v roce 1925 převzat
Měšťanským pivovarem. Výroba v Prioru byla zastavena, část stálých dělníků převedena do služeb Měšťanského pivovaru, ostatní propuštěni. V Prioru zůstala v provozu jen sladovna, firma sama byla v roce 1928 vymazána z obchodního rejstříku. Tvrdým oříškem byla pro Měšťanský pivovar fúze Prvního akciového pivovaru. Byl to velký pivovar, měl řadu technických novinek, takže mohl vyrábět levněji a kvalita jeho piva byla výborná. Byla proto volena cesta vykoupení akcií Gambrinu, za tím účelem bylo jednáno s majoritní skupinou akcionářů. Bylo dosaženo dohody, podle které se Gambrinus měl nejprve sloučit se Starým Plzencem a se Štěnovicemi, měl převzít výrobu světlé desítky a
tmavého Senátora, zatímco výrobu 12⁰ piva měl monopolně obstarávat Měšťanský pivovar. Fúze těchto tří
pivovarů byla provedena výměnou akcií Gambrinu za akcie Štěnovic a Starého Plzence. Měšťanský pivovar pak po celé
transakci odkoupil od původních akcionářů celkem 71 % (9 000) akcií fúzovaného pivovaru Gambrinus a tím prakticky
získal celou kontrolu nad ním. Již v lednu 1929 bylo ujednáno, že všichni odběratelé 10⁰ piva budou převedeni do Gambrinu. byla projednána vzájemná ochrana odběratelů a učiněna tak všechna opatření k vyloučení vzájemné konkurence, jak byla předem dohodnuta. V únoru 1929 pak byly provedeny organizační změny, vyplývající ze změny majetkoprávní poměrů tím, že do nové správní rady byla kooptována řada čelných funkcionářů Měšťanského pivovaru a byla provedena příslušná změna stanov. V červnu 1929 již měl Měšťanský pivovar plných 80 % všech akcií Gambrinu. Proto byly akcie v prosinci 1929 vyřazeny z burzovních listin a přestaly být podle rozhodnutí správní
rady na burze znamenány. Podnik tehdy vařil Pilsner Export, Pilsner Bock, Lagerbier, Schankebier.

Rokem 1929 končí poválečná konjunktura a celý svět zachvátila hospodářská krize. Postihla i plzeňské pivovary, takže od druhého pololetí 1930 nastává opět citelný pokles výstavu piva, který již v roce 1931 dělal více než 18 %; současně poklesl i vývoz, a to do Německa o 54 %, Rakouska o 50 %, Polska o 46 %, Švýcarska o 33 %, Francie o 28 %, Holandska o 20 %. Pokles v Plzni činil 19 %. V roce 1932 byl likvidován pivovar v Rokycanech, veškerá aktiva a pasíva převzal Gambrinus, várečná práva rokycanského pivovaru byla majitelům vyměněna za akcie Gambrinu. Zůstával tedy v Plzni a okolí již jen jeden konkurenční pivovar – Světovar, za kterým stála Živnostenská banka. Protože to byl současně nejmoderněji zařízený pivovar v celém bývalém Rakousku-Uhersku, byla jeho likvidace pro Měšťanský pivovar zlým problémem. Plénum správní rady Gambrinu schválilo 27.října 1932 fúzi se Světovarem. Sloučením pivovaru vznikl podnik s názvem Plzeňské akciové pivovary (PAP). Došlo ke změně stanov a zvýšení akciového kapitálu o 2 250 000 Kč. V Plzni vznikl nejmohutnější pivovarský koncern v republice, který hospodářským dosahem se stal jedním z nejsilnějších pivovarů ve střední Evropě.V roce 1933 byla částečně zrušena prohibice v USA, pivovar Gambrinus poslal do Ameriky řadu zásilek slabého piva (celkem 1 256 hl), které se však kazilo v přístavech. Kromě toho pro vysoké clo a cenu nešlo na odbyt tak, jak se předpokládalo, a muselo být nakonec ve veřejné dražbě prodáno za nepatrnou cenu. Americký obchod tedy nepřinesl pivovaru tak dlouho toužebně očekávané oživení. Krize pokračovala, výstav dále klesal. V létě 1933 došlo ke snižování úřednických platů i dělnických mezd, byla omezována pracovní doba a propouštěni zaměstnanci, kromě toho bylo dáno asi 30 dělníků na nucenou dovolenou. V listopadu a prosinci 1933 pak došlo k dalšímu propouštění a ke snížení mezd. V důsledku neustále klesajícího odbytu byla koncem roku 1933 zastavena veškerá výroba ve Světovaru s tím, že pro odběratele Světovaru bude Gambrinus dále vystavovat své pivo pod značkou Světovar, což odůvodnil tím, že převzal jednu varní soupravu a část dalšího výrobního zařízení ze Světovaru.Tato praxe se udržela až do konce druhé světové války, hlavně v odbytové oblasti Klatovska. Snížená kupní síla plzeňského obyvatelstva se projevila i v tom, že se v Plzni opět rozmáhal prodej levných mimoplzeňských piv asi z 11 pivovarů, především z Č.Budějovic, ze Smíchova, Dobřan, ze Stoda, Třebele, Plané u Plzně, Stříbra. V této době se příjmy vrchního ředitele Brycha staly svou výši pro podnik těžko únosné. Správní rasa s ním sjednala, aby ve svých 57 letech odešel za výhodných podmínek na odpočinek. Ve vedení pivovaru došlo k závažným změnám. Do čela byl správní radou dne 14.prosince 1933 postaven jako vrchní ředitel František Plášil, který byl současně
generálním ředitelem Měšťanského pivovaru. Komerčním ředitelem koncernových podniků byl jmenován Karel Hackl, šéfem administrativy dr.Jiří Elmer, technickým vedením byl pověřen František Hlaváček, dosavadní sládek Měšťanského pivovaru, který byl od 1.5.1934 jmenován vrchním ředitelem PAP. Dne 18.října 1934 byla registrována nová obrazová ochranná známka PAP se třemi kouřícími hvozdovými komíny. Pokles odbytu, který začal v roce 1930 se nezastavil ani v roce 1936 a zhoršená situace se přenesla i do obchodu s chmelem. Na Žatecku docházelo ke snižování osevní plochy, pro nedostatečnou péči o chmelnice a pokles cen docházelo i k poklesu hektarových výnosů, přebytky chmele se pálily a tak bylo vážně narušováno české chmelařství.

Oživení v odbytu nastalo až v roce 1937, kdy se výstav Gambrinu zvýšil asi o 46 000 hl. Vývoz však
prudce poklesl na nejmenší množství, jaké kdy pivovar exportoval, t.j. na pouhých 195 hl. Vývoz piva čím dál tím více přecházel do Prazdroje. V roce 1938 se vzdávají svých míst ve správní radě všichni židovští funkcionáři. V březnu 1939 po okupaci se české hospodářství postupně zapojuje na organizaci německou. Do správní rady jsou kooptováni ihned němečtí zástupci a vůbec byly také oba pivovary v Plzni podřízeny německému řízenému hospodářství zřízením Svazu pro chmel, slad a pivo (Pivosvaz) a Hospodářské skupiny průmyslu pivovarského. Již v roce 1940 dochází ke kontingentaci výroby piva, snižuje se jeho stupňovitost na 8⁰ v celém protektorátě, snižují se příděly surovin na 80 % spotřeby roku 1939, stanoveny jednotné ceny a upravena soutěž
mezi pivovary. Výroba sladu v pivovarských sladovnách byla omezena, pivovary musely nuceně nakupovat přidělený slad z
obchodních sladoven za stanovenou cenu. Omezení sladování mělo za následek propouštění zaměstnanců. Byly také nuceně sjednoceny odborové organizace do Národní odborové ústředny zaměstnanecké, která sdružovala dělníky i úředníky. Za velkých potíží byla roku 1940 dokončena stavba lahvovny s novým strojním zařízením na 6 000 lahví za hodinu. Válečné poměry s sebou přinášely mimořádný pohyb zaměstnanců. Pivovar musel dávat české dělníky a úředníky k dispozici pro práci v jiných německých pivovarech nebo průmyslových oborech pro válku důležitějších, postupně byli povoláváni do vojenské služby němečtí zaměstnanci, takže stav pracovníků v pivovaru stále klesal. Nechyběly ani tragické případy
perzekuce zaměstnanců gestapem pro ilegální politickou činnost. Na památku politických obětí okupace byl v roce
1945 postaven v pivovaru péči zaměstnanců památník. Nedostatek surovin se dále zhoršoval , od května 1942 byla zastavena výroba piva ve Štenovicích, zaměstnanci byli částečně převedeni do hlavního závodu, částečně posláni na práci do Německa. Do vedení pivovaru byli již dříve dosazeni na ředitelská a technická vedoucí místa Němci, jejichž úkolem bylo hájit nacionální a hospodářské zájmy německého celku. V roce 1944 po přiblížení fronty bylo prováděno zvýšené bombardování Německa a obsazených území letectvem
západních spojenců. Tak došlo 20.prosince 1944 k prvnímu většímu náletu na Plzeň, při kterém byl silně postižen i
pivovarský komplex, zejména však závod Prazdroj, kde přišlo o život celkem 18 lidí. Koncem ledna 1945 byla pro nedostatek surovin a rozvrácené dopravní poměry zastavena výroba v dalších 64 pivovarech Čech a Moravy. Mezi nimi měl být i Gambrinus, ale protože by nebylo zajištěno zásobování Škodovky pivem, bylo toto rozhodnutí dodatečně
zrušeno, v provozu zůstaly Prazdroj i Gambrinus, ale oba s podstatným omezením výroby. Dne 17.dubna 1945 v časných
ranních hodinách došlo k velmi prudkému náletu na Plzeň, při němž byl asi 80 bombami různých velikostí vážně
postižen i pivovar Gambrinus. Byla značena nebo velmi poškozena asi polovina provozních budov. Všechny škody byly
odhadnuty na 63 mil. předválečných korun.

Americká armáda přijela do Plzně dne 6.5.1945. Tak jako v Prazdroji, tak i v
Gambrinu vznikla revoluční závodní rada, v níž bylo 5 dělníků a 2 úředníci, která převzala prakticky všechnu moc v závodě. Dne 1.6.1945 zřídil Zemský národní výbor v Praze národní správu pro podniky koncernu Měšťanského pivovaru v Plzni, jež byly postaveny pod vedení tříčlenné národní správy. Dekretetem prezidenta republiky č.101/45 Sb. bylo ke dni 28.10.1945 vyhlášeno znárodnění Měšťanského pivovaru v Plzni a Plzeňských akciových pivovarů. Tím nastalo nové období historického vývoje plzeňského pivovarského průmyslu.

Gamrinus musel pro těžké náletové škody na konci války zastavit výrobu, kterou za něj převzaly dočasně Štěnovice, takže na ústředních místech v Praze se vyskytovaly názory, že není třeba budovat poškozený Gambrinus, a tak i tato nejistota ztěžovala konsolidaci poměrů v pivovaru. Tehdejší ředitel František Hlaváček spolu se všemi pracovníky neochvějně zastávali stanovisko, že Gambrinus má své hospodářské odůvodnění a že je proto nutno jej obnovit. Tento názor nakonec převládl a tak mohlo dojít společnou prací všech zaměstnanců za účinné pomoci Prazdroje, Štěnovic, montérů ze Škodových závodů v Hradci Králové a řady odborných řemeslníků plzeňských firem k tomu, že již v roce 1946 mohl být dán Gambrinus aspoň částečně do provozu a bylo zde vyrobeno již 327 000 hl piva. Pivovar ve Štěnovicích, který do té doby vařil za Gambrinus, byl ovšem znovu a definitívně uzavřen. Když došlo k vytvoření generálního ředitelství v Praze, byl v jeho čelo jmenován ředitel František Hlaváček a v Plzni bylo nově obsazeno místo podnikového ředitele. Stál se jím ing. Jan Šeblík, který byl instalován 7.února 1947. Dne 1.čevence 1947 dostává organizace oficiální název Plzeňské pivovary, n.p. v Plzni. Ani to však nevedlo k vnitřní stabilizaci, kde mezi zaměstnanci, resp. jednotlivými skupinami, nadále trvaly spory a rivalita, což se projevovalo mj. v obtížném obsazování funkcí v odborové organizaci. Tak např. ještě v roce 1947 musely být volby do závodní rady opakovány, a když navrhovaná kandidátka ani v opakované volbě neprošla, došlo k jmenování náhradního orgánu krajskou odborovou radou. Příčina nebyla v zásadních věcech, ale osobních sporech jednotlivých skupin. Únor 1948 proběhl v pivovaru celkem hladce, nebylo třeba větších opatření akčního výboru, který jako v jiných závodech dočasně převzal v této době moc a rozhodování. Po menších organizačních úpravách ve vedení podniku, byly provedeny některé další ne příliš důležité personální změny a chod pivovaru se zase vrátil do normálních kolejí. Ředitelem Gambrinu se stal náměstek Václav Pražák. Začátkem března 1948 byl v pivovaru ustaven oddíl Lidové milice.

Po doporučení vyšších orgánů došlo 29.4. 1950 k ustavení jednotné závodní rady pro celé Plzeňské
pivovary. Koncem října 1951 dochází ke změně ve vedení národního podniku, do jehož čela byl postaven první tzv. dělnický ředitel Václav Frank, vedoucím Gambrinu jmenován František Záhejský. V roce 1952
bylo do pivovaru přestěhováno učňovské středisko z dosavadního provizória v Liticích a umístěno v administrativní budově, která se uvolnila sloučením správní agendy Gambrinu a Prazdroje. I když Gambrinus byl v provozu již od roku 1946, přece jen nebyly válečné škody ani zdaleka všechny odstraněny a dokončování jeho výstavby se stále protahovalo.´Umývárna sudů, požahovna a stáčírna tzv. „kaiser“, zahájena 1947, měla být původně dokončena do roku 1954, nebyla však dodržena ani prodloužená lhůta a stavba se protáhla až do pozdních měsíců roku 1956. Stejně tak muselo být odloženo pořízení nového kompresoru na vzduch, pneumatická doprava popela, instalace mycího stroje na sudy Bothner apod. Přes tyto potíže po celou tu dobu vzrůstala výroba, což vyžadovalo většího úsilí lidí na nevyhovujícím strojním
zařízení. Situace se podstatně zlepšila, když bylo dáno do provozu oddělení tzv. „kaiser“ v listopadu 1958 a když byla uvedena do provozu další velká investice ve sklepě – 20 ocelových tanků o obsahu 3 600 hl. Obtížná situace byla i ve výrobě sladu. Sladovna v Gambrinu byla náletem těžce poškozena, takže výroba mohla být zahájena až počátkem roku 1946. V této kampani se vyrobilo 30 vagónů sladu za provizorních podmínek. Podmínky se postupně zlepšovaly rok od roku, definitívní oprava skončila vlastně až v roce 1951, kdy byla v provozu prakticky celá původní sladovna až na čtyři humna, která již nebyla obnovena. Výroba sladu dosáhla v roce 1951 přes 500 vagónů, což byla maximální předválečná úroveň. Obnova byla provedena vlastními silami, zejména stavebními a strojními údržbářskými četami.

V roce 1958 byly k Plzeňským pivovarům přičleněny dosavadní Západočeské pivovary n.p. a sloučeny v jednu hospodářskou jednotku (Prazdroj, Gambrinus, Bělá nad Radbuzou, Blatná, Březnice, Domažlice, Kout na Šumavě, Plasy, Radnice, Stod, Staňkov, Tachov, Železná Ruda). V roce 1958 byl jmenován ředitelem Gambrinu Václav Jaroš.Dnem 1. dubna 1959 byl zrušen samostatný závod Gambrinus a sloučen se závodem Prazdroj. Byla utvořena nová jednotka pod názvem závod Plzeň. Dne 3.března 1960 vyjela z
pivovaru prvně autocisterna s pivem do detašované stáčírny v Klatovech. Tento způsob hromadné přepravy se dobře
osvědčil a byl rozšířen na obě stáčírny. V investiční činnosti bylo dále pokračováno, zejména byla modernizována
a doplněna novou kapacitou lahvovna v Gambrinu instalací belgické stáčecí kolony, která byla dána do provozu začátkem roku 1961. Ve spilce bylo zavedeno jímání CO₂ v nových kovových uzavřených kádích. Byla také obnovena kotelna v Gambrinu pro účely jak varny pivovaru, tak i sousední provozovny masného průmyslu. V červnu 1961 bylo v Gambrinu zase poprvé po dlouhých letech od doby fúze plzeňských pivovarů stáčeno 12^o pivo
světlé vlastní výroby pod značkou Plzeňský Gambrinus, jímž se pivovar znovu přihlásil ke své
staré exportní tradici. První 3 vagóny tohoto piva byly odeslány do Rumunska. Kromě tohoto piva se ovšem již od roku
1950 v Gambrinu vyrábí tmavé pivo pod značkou Senátor, původně 17^o , od roku 1951 pak 18^o . Bylo určeno pro export do SSSR a v prvním roce se ho vystavilo 1 000 hl. Protože při dalším rozšiřování odbytu narazil pivovar v roce 1962 na odpor jednoho západoněmeckého pivovaru, který měl značku Senator registrovanou již dříve, zvolil pivovar na základě výsledků celostátní soutěže pro toto pivo novou značku Diplomat, která byla národně i mezinárodně zaregistrována. Začátkem června 1964 byla dokončena montáž 54 ocelových ležáckých tanků o celkovém obsahu 7 966 hl, čímž byla podstatně zvýšena kapacita sklepa. Neustálý růst odbytu byl narušen jedině ve 4.čtvrtletí 1966, kdy se projevila citelná stagnace vlivem značného zvýšení cen piva centrálními orgány. Výkyv se vyrovnal již před vánočními svátky a pak v průběhu roku 1967, kdy prodeje zase dostávají svůj obvyklý vzestupný trend. Z
nejvýznamnějších akcí let 1965 až 1967 bylo vybudování hlavního parovodu z ústřední teplárny pro krytí narůstající spotřeby páry. Byl instalován prototyp nové úsporné varny na var 315 hl studené mladiny včetně chladící kádě, mlatového hospodářství, šrotovny a sladových sil. Byly doplněny výrobní kapacity spilky a semikontinuální linky na výkon 100 000 hl piva ročně. Ve sklepě byla vybavena další ležácká oddělení tanky o kapacitě více než 10 000 hl ležáckého prostoru. V těchto letech bylo investováno v hlavních akcích více než 12 milionů korun pro zlepšení celkem neutěšeného technického
stavu po roce 1945. V roce 1968 dosáhl Gambrinu rekordního výstavu 749 941 hl. Odbytově mu v tom pomáhala obchodní střediska v Klatovech a Rokycanech, která sama rozvezla asi 250 000 hl.

V lednu roku 1982 chybělo málo k tomu, aby milovníci plzeňského piva v následujících měsících stáli na svůj oblíbený Gambrinus tak dlouhé fronty, jako bývaly u zelinářů na banány. O nedostatek plzeňského piva na trhu se mohl postarat obrovský požár, který vypukl 17.1.1982 ve sladovně. Plameny už už sahaly po sousední varně, která byla srdcem výroby piva. Hasiči bitvu o varnu nakonec vyhráli, když ohni dovolili spolykat jen budovu plnou sladu a ječmene. Hořící sladovny si všiml noční vrátný. Jenže to už byl oheň příliš mocný. Přivolaní hasiči věděli, že mu jeho sousto těžko seberou. „Tehdy byla mrazivá noc, minus osmnáct stupňů. Proudnice i hadice zamrzaly. Já sám jsem několikrát upadl na ledu, který se okamžitě tvořil z rozlité vody kolem hydrantů,“ vzpomíná bývalý profesionální hasič Miloslav Sedlák. Sladovna byla postavena už za Rakouska-Uherska. Staré vyschlé trámoví zdolával oheň velice snadno. Nejdivočeji ovšem polykal slad na sušicích lískách. „Když se propadla střecha sladovny, udělala vlastně poklop na hořícím sladu a ječmenu. Nebylo možné se tam s vodou dostat,“ vzpomíná Ladislav Török, který pracoval u plzeňských hasičů jako
vyšetřovatel. Hasiči brzy vzdali souboj s živlem o sladovnu a soustředili se na ochlazování stěny, za níž byla varna.
„Sladovna lehla popelem, ale oheň na varnu nepřeskočil. Mysleli jsme si, že ve sladovně uhořely ženy, které tam byly
na noční směně. Naštěstí se ukázalo, že utekly z práce domů a jsou proto naživu,“ říká tehdejší ředitel plzeňského pivovaru Ivo Hlaváček. Protože ženy nebyly na pracovišti a nekontrolovaly sušení sladu, nikdo neviděl zárodek ohně, který bylo možné ze začátku ještě přemoci. V pivovaru se našli lidé, kterým byla zastaralá sladovna trnem v oku a její ohnivou zkázu mlčky uvítali. „Proto jsme zpočátku měli podezření, že budovu někdo zapálil. Ale to se nepotvrdilo,“ doplňuje Török. Podle názoru někdejšího ředitele pivovaru souvisela příčina požáru, který napáchal několikamilionovou škodu, se stářím budovy i technologie. „Z jednoho z komínů, které odváděly horký vzduch, se uloupl rozžhavený chomáč nečistoty a spadl na horní lísku s naklíčeným ječmenem. Ten se vzňal. Protože v areálu nikdo nebyl, oheň se mohl rozhořet tak, že už nebylo možné sladovnu zachránit,“ vysvětluje Hlaváček, jak zřejmě vznikl požár, který je největším v historii plzeňského pivovaru. Na spáleništi už nikdy nevyrostla nová sladovna. Ta byla vystavěna v jiné části pivovarského areálu.

Zdroj: Evžen Vogeltanz a Karel Mošna: Plzeňský Gambrinus