Historie pardubického pivovarnictví

Je známo, že Vilém z Pernštejna věnoval výrobě sladu a vaření piva zvláštní pozornost. Dobře věděl o výnosech z této výroby. Začal jako jiná šlechta tím, že si na zámku postavil pivovar, který zásoboval městské šenky i vesnické krčmy.

Vilém z Pernštejna dovolil však také, aby si v jeho pivovaru vařili své várky měšťané, a později dokonce povolil výstavbu městského pivovaru v místech zadního traktu dnešní radnice. Zároveň vydal nařízení, do kterých šenků a krčem bude dodávat pivovar zámecký a do kterých městský, což znamenalo první rajonizaci odbytu piva v Čechách. Současně vyšlo Pernštejnovo nařízení o pořádku ve vaření piva, o pořádku v šencích a krčmách, o nočním klidu na ulicích a o zavírací době. Jenže po roce 1560 se Pardubice staly městem Královské komory, jejich první velký rozvoj tím prakticky skončil a mnohé se změnilo. Podle nových směrnic spravoval město včetně vaření piva pověřený hejtman a hlavní výtěžek z prodeje piva šel ve prospěch Komory. To se ovšem nelíbilo
konšelům-právovárečníkům, proto vedli s hejtmanem vleklé spory, které nakonec rozhodl král – samozřejmě ve prospěch Komory. Významnou roli zde hrály navíc cechy hájící svá práva jak proti Komoře, tak proti právovárečníkům. Tyto rozepře ovšem posléze vystřídaly jiné, mnohem vážnější starosti vyvolané třicetiletou válkou. V jejím průběhu bylo město třikrát obléháno, z toho dvakrát vážně poškozeno a potřetí dokonce vypáleno. Zkáze pochopitelně neunikly ani pivovary, které svou výrobu pak vždy obnovovaly stejně těžce jako se obnovoval běžný život města. Z pohrom
třicetileté války a pozdějších válek o dědictví habsburské se začaly Pardubice vzpamatovávat až na přelomu 18. a 19. století.  Přestože středověk přinesl do výroby piva celou řadu pověr, náboženských úkonů a zvyklostí, od samého počátku byla vždy základem všeho poctivá práce. Výroba sladu a vaření piva zůstávaly dlouho něčím stejně posvátným jako pečení chleba, proto v pivovarech panovala až patriarchální péče o kvalitu díla. V půli 19. století dochází ke skutečnému zprůmyslnění pivovarnictví, do té doby také spadá vznik většiny nynějších pivovarů,
zakládaných již jako akciové společnosti. V Pardubicích té doby existovaly dva „přeprůmyslové“ pivovary, jejichž kapacita stále postačovala. Jakmile však v roce 1845 projel Pardubicemi první vlak, nastal druhý velký rozvoj města. Místo formanských povozů se v Pardubicích začaly křižovat moderní železniční spoje, což vedlo k rozvoji průmyslu, obchodu i cestovního ruchu, který zase vyvolal rozmach místního pohostinství se zvýšenou a neustále rostoucí spotřebou piva. Tehdy se začalo hovořit o nutnosti výstavby nového velkého pivovaru.

Právo varné Tak zvané právo varné dostali hned po roce 1507 všichni majitelé sousedských domů „v hradbách“, tedy ve vnitřním městě. Původně existovalo 109
právovárečníků, jimž se říkalo „nákladníci“, roku 1631 se však minorité vzdali tohoto práva ze tří domů, které koupili. Bez varného práva byly škola, radnice, děkanství, panský mlýn a obecní šatlava. K získání varného práva musel být žadatel nejméně rok sousedem a kupříkladu roku 1658 měl každý nákladník z poloviny varu ječného piva čistý zisk 30 zlatých a 10 krejcarů.     V roce 1807 vypracovali nákladníci nové pivovarské stanovy, jež byly guberniem schváleny 12. listopadu téhož roku, správu pivovaru nyní vedli výbor, účetní a sládek. Po roce 1842 dostávali nákladníci z pachtovného finanční podíly a rokem 1872 zaniklo se starým pivovarem i varné právo.

Pivovar městský
Zakladatel pardubického pivovarnictví Vilém z Pernštejna se snažil o co největší využití nově založené Strouhy městské, proto na ní zřídil nejen průmyslové podniky, ale také pivovar. Ten byl postaven mezi roky 1501 a 1507 na dnešním Wernerově nábřeží v místech současného zadního traktu radnice. V tomto pernštejnském pivovaru vařili sousedé dle pořádku stanoveného řádem z
roku 1512 a platili čtyři a půl groše za var a jeden groš za vodu. Poté, co 7. září 1531 věnoval Vojtěch z Pernštejna městu všechny pivovary včetně platu varného a z vody, stal se pivovar „Na strúze“ pivovarem městským, a to jediným. Když roku 1538 pivovar s celým městem podlehl požáru, poskytl Jan z Pernštejna městu prostředky na jeho obnovení. K tomu patrně došlo o čtyři roky později, neboť od té doby (1542) se v městském počtu objevují splátky panu Janovi. Restaurovaný pivovar měl jednu větší a dvě menší měděné pánve.

Před pivovarem stála dřevěná kašna napájená s Městské strúhy, voda z ní tekla žlaby a trubkami do pivovaru. Od roku 1703 pak dostával pivovar vodu z panské vodárny při Císařském mlýně. Při švédském obléhání byl městský pivovar silně poškozen, shořely krovy, roztavily se dvě pánve a poničeno mnoho nádobí. Vaření piva nebylo ale přerušeno. Město ihned přikročilo k obnovení budovy a zařízení, takže od roku 1646 se vařilo normálně. Rozsah podniku ještě vzrostl, když obec v pozdějších letech koupila domy čp. 118 a 119, jejichž zadní trakty souvisely s pozemkem pivovarským. Roku 1803 byl koupen velký těžký kotel a průběžně se prováděly další stavební úpravy, naposledy roku 1862. Význam tohoto pivovaru postupně klesal. Doléhala na něj konkurence zámeckého pivovaru i pivovarů mimopardubických, takže od roku 1840 byl městský pivovar propachtován. Jenže když v roce 1871 vypsali dražbu na nový šestiletý pacht, nedostavil se už žádný
zájemce a pivovar tím končil. Roku 1872 vyplatilo město nákladníkům 4000 zlatých za využití parcely pivovaru a snad i jeho zdí ke stavbě zamýšleného kulturního sálu.

Pivovar zámecký
Tento konkurenční podnik způsobil městskému pivovaru pravou pohromu hlavně tím, že roku 1662 podřídil venkovské krčmy, odňaté Pardubicím, svému šenku. O zvýšení zisku se obzvláště přičiňoval jmenovaný J. B. Lysander z Ehrenfeldu, který byl od roku 1674 zámeckým hejtmanem. Hlavně proto, že ječmen byl značně levnější než pšenice, vyžádal si na Komoře „Rezoluci na vaření piva hořkého neb ječného“. Prostory zámeckého pivovaru, který byl zřejmě v provozu ještě v době, kdy v Pardubicích již existoval pivovar akciový, tedy ve druhé polovině 19. století, dnes využívá Východočeská galerie.     

Pivovar farní – děkanský
Pardubická fara dostávala z městského pivovaru roční deputát 14 sudů piva. Avšak v červenci 1722 sdělil primátor konšelské radě, že děkan zamýšlí si „na rumpálku pod děkanstvím“ zařídit vlastní pivovárek. Bylo to na severním konci Vodní ulice, v místech dnešní potravinářské průmyslovky. Pardubičtí nákladníci projevili souhlas a děkan si od té doby skutečně pro svou
potřebu vařil 6 sudů piva ročně. Farní pivovar zanikl roku 1826.