Po stopách zmizelých… pivovarů Plzeňska aneb Okolím Manětína

Nestává se příliš často, abyste vystoupili z autobusu a stáli v místech bývalého pivovaru, po němž už zhola nic nezbylo. V Žihli, nejsevernějším výběžku Plzeňska, si to na místní zastávce můžete bez obav vyzkoušet.
Ano, i Žihle (1 250 obyvatel) se může pochlubit pivovarnickou historií, byť dávno odvátou časem. Stejně tak bývalou, jako již bývalým statutem města. Dnes je městečkem a oficiálně obcí. Budeme se pohybovat při dnešní cestě po bývalých místech s osídlením převážně německým, takže v pramenech je Žihle jmenována jako Scheles, Schöla, Schöl nebo Schöles. Prvně o Žihli slyšíme roku 1238, kdy ji král Václav I. postoupil plaskému klášteru. Ves se stává trhovou a jedním z privilegií je roku 1595 právo vařit sobě pivo. Vedle staré radnice, na břehu Žihelského potoka si tak místní měšťané zhotovují pivovar, který se ovšem dožije akorát půlstoletí. Přichází totiž období třicetileté války, krajem táhnou Švédové a při dvou taženích Žihlí tuto vypalují. K této tragédii dochází v letech 1639 a 1645. A právě druhý letopočet je koncem místního pivovaru, který již není obnoven. Město muselo být dosídleno osadníky z relativně vzdáleného Horního Slavkova a určitý vzmach mu přinesla až výstavba cihelny a zbudování železnice z Plzně do Žatce.

Dnes se na místě pivovaru a staré radnice, která s pivovarem sousedila, nachází právě ona zmiňovaná zastávka autobusu a místo je zalité asfaltem. Nikdo na první pohled nepozná, že tu kdysi hlaholila pivovarská chasa a že i při tvrdé fyzické dřině jistě přišly chvilky radosti.

Z centra Žihle se cestou kolem nádraží vydávám povlovným stoupáním směrem k Rabštejnu nad Střelou. Mířím do lesů, které jsou vyhlášené množstvím hub a především borůvek, které někteří přičinliví Češi dodávali už za minulých režimů třeba do karlovarských hotelů a výrazně si tím vylepšovali rodinný rozpočet. Po modré značce kopíruju silnici, po chvíli se od ní začínám vzdalovat a brzy přejdu pole a cestu si, znalý místních poměrů, o nějaký ten možná kilometr zkracuji. Je sucho, obilí na poli už je sklizené, tak proč ne. Lesem se pomalu blížím k Rabštejnu, míjím půvabnou bývalou hájovnu převlečenou za rekreační chalupu. Když dorazím k řečišti Střely, zbývá už jenom kousek cesty. Zarazí mne práce v jejím korytě a rozmarně se ptám místních dělníků, zda staví přehradu nebo co? Jak se vzápětí dozvídám, půjde o přechod přes řeku, jen místo mostu půjde o hráz s profilem hradního cimbuří, kde horní plochy budou sloužit lidem ke zkrácení cesty coby přerušovaný můstek a spodní přepadu vody.

A už se ocitám na gotickém mostě přes Střelu, přecházím jej a vlevo nad ním mi už kyne bílá budova bývalého pivovaru.

Rabštejn nad Střelou (25 obyvatel) je často zmiňován jako nejmenší město ve střední Evropě. První písemná zmínka se váže k roku 1269. Na rozdíl od Žihle statut města stále má, i když v současnosti je osadou nedalekého Manětína. Německý název Rabenstein an der Schnella upomíná více než český na legendu o vzniku městečka a havranovi s prstenem na skále. Ostatně, jeden ze 3 místních penzionů se příznačně jmenuje Ranč Havraní kámen. Město bylo proslavené těžbou a zpracováním břidlice, která se vyvážela jako především střešní krytina i do Francie a Británie a z dalších řemesel potom tkalcovstvím.

Varního práva se měšťané domohou již roku 1337 a zpočátku místní pivovárek patřil královské komoře, posléze třeba Albrechtu z Valdštejna, Libštejnským z Kolovrat, Černínům z Chudenic nebo Lažanským z Bukové. Kromě varny zde byla sladovna, spilka a velké sklepy.

foto pivovaru Rabštejn nad Střelou

Nejznámějším nájemcem je sládek František Hlaváček, který zde sládkoval od 1. září 1894 do 30. září 1905, pivovar výrazně pozvedl a s doporučením od hraběte Lažanského se pak vydal dál do světa.

Dovolím si citovat z jeho pamětí, které sepsal pro Vlastivědné muzeum v Manětíně: „ Zařízení pivovaru bylo velmi primitivní a dobře se na vše pamatuji, neboť mi bylo 11 let, když jsme se z Rabštejna stěhovali. Pivovar pozůstával ze dvou traktů. V prvé hlavní části budov byl byt, dále maštale a část sladoven, potom sýpky a tzv. valečka, pod valečkou humna a dále pak budova varny, spilky a lednice. Přes silnici vedoucí od Žihle byly pak sklepy a druhá lednice. Sklepy byly od hlavní budovy vzdáleny asi 100 m a pivo se ze spilky dopravovalo do ležáckých sklepů v sudech, které se překulovaly přes silnici a ze kterých se pak pivo čepovalo do ležáckých sudů ruční pumpou tzv. „verklem“. Zařízení sladovny a varny bylo typické pro ruční pivovary ze 17. století. Humno, ve kterém klíčil slad, bylo umístěno pod sýpkou, mělo typickou křížovou klenbu a žulovou podlahu. Náduvník z pískovcových kvádrů na obsah asi 20 hl ječmene byl v rohu a přítok vody byl proveden dřevěnou rourou z mlýnského náhonu vedeného pod silnicí vedle pivovaru do mlýna, který sousedil s pivovarem. Ječmen se na sýpce odměřil v ½ hl měřici a sypal přímo do máčecího štoku. Voda byla v zimě velmi studená, máčelo se 4 dny a voda se denně měnila. Na humně byly vždy 2 hromady, mladík a stará hromada. Zelený slad se nosil v pytlích na hvozd umístěný vedle humna. Byl to hvozd „český valach“ se sedlovitým, děrovaným plechem (lískou) nad rourovitými topnými tělesy. Hvozd se vytápěl dřívím, které podle nájemní smlouvy musel sládek kupovati od „panství“ hraběnky Lažanské. Hvozdění trvalo 24 hodiny. Večer se odměřený slad sebral a na teplou lísku se nastřel zelený slad. Do rána slad na lísce oschnul a během dne se dosušil. Obracel se na lísce dřevěnou lopatou a obsluhující chodil podél obou stran sedlovité lísky chodbou zřízenou k obsluze hvozdu.
Místnost, kde byl valach umístěn, měla valenou klenbu, která přispívala ke snadnému odvodu par. Snad otop dřevem a dobré odvětrání přispívalo k tomu, že slady velmi dobře odsušené byly křehké a světlé barvy. Otec později velmi často na valach v Rabštejně vzpomínal a chválil jeho výkon. Odsušený slad se v pytlích odnášel na sladovou půdu, rozprostřel v tenké vrstvě a ještě teplý se „prošlapoval“, aby se ulámaly sladové klíčky (sladový květ). Teprve pak se na jednoduchém mlýnku slad čistil a zbavil sladového květu. Prošlapávání sladu bylo i pro nás děti dobrou zábavou a v zimě jsme vždy čekaly na chvíli, kdy jsme za otcem a dalším pomocníkem se mohly tohoto úkonu účastniti. V pivovaře byl stále zaměstnán bednář Track, který, jak to tehdy bylo zvykem, konal také všechny pivovarské práce. Kočím byl Wozlawick, Němec českého původu, který však česky již neuměl. Při sbírání a nastírání sladu vždy pomáhal i kočí. Slad na humně předělával pouze otec, pod hvozd topil bednář Track. Bednář Track měl podle záznamů otce 20 zlatých měsíčně a za každou várku 1 zlatý. Měl pět dětí – samá děvčata. Nebyl zvlášť dobrým bednářem a na větší správky sudů byl brán bednář ze Žlutic neb z Preitenštejna (dnešního Hradu Nečtiny). Track měl však velkou sílu a dobře ovládal všechny potřebné práce.
Varna byla umístěna v budově mezi humnem a spilkou a byla rovněž velmi primitivně zařízena. V rohu varny byla čtverhranná měděná pánev zakrytá prkny a otápěna rovněž pouze dřívím. Vystírací a zároveň scezovací káď byla kulatá a celá ze dřeva. Neměla scezovací dno, nýbrž pouze 4 odtoky pro sladinu, zakryté tabulkami z děrovaného plechu. Sladina stékala do kamenného korýtka „grantu“ a odtud se čerpala dřevěným čtverhranným čerpadlem s táhlem do varné pánve. Voda z mlýnského náhonu protékala úzkou dřevěnou rourou varnou a byla jímána v malé dřevěné nádrži uprostřed varny. Voda na várky musela však být nalévána přímo z mlýnského náhonu do koryta a potrubí, které ústilo do vystírací kádě. Odtud stékala do „grantu“ a čerpala se k ohřívání pro zapářku a výstřelek do pánve. Výstřelková voda se vypouštěla před čerpáním předku vařící do dřevěné kádě umístěné vedle vystírací a scezovací kádě a byla pak „šaflíkem“ rozstřikována v kádi k vyslazení mláta. Rmutovalo se na tři rmuty a při „karbování“ tj. promísení horkého rmutu s vystírkou se muselo účastnit celé osazenstvo pivovaru. Karbovalo se dřevěnými hřebly, otec obvykle stál u pánve, míchal horkým rmutem a pouštěl jej pomalu do kádě. Řídil také karbování napřed doprava, pak obráceným způsobem doleva, aby se rmut dobře rozmísil. U kádě karbovalo dřevěnými hřebly obvykle pět lidí – bednář, kočí, služebná, matka a kdo se ještě v pivovaře vyskytl. Provaření rmutů a zejména mladiny v pánvi bylo velmi intensivní a vždy musel někdo u pánve hlídat, aby rmut neb mladina nepřetekly. Měl u pánve 1 neb 2 šaflíky studené vody, a jakmile začala mladina stoupat, vlil trochu studené vody do pánve a zavolal na bednáře, který pod pánev topil, aby pootevřel poněkud dvířka topeniště a pustil pod pánev studený vzduch. I tak se stalo, že mladina občas vystříkla, a proto bylo hlídání u pánve spojeno vždy s určitým nebezpečím.
Várka trvala 12 – 14 hodin, začínala ve 3 neb 4 hodiny ráno vždy tak, aby se mladina dostala až večer za chladu na chladící štok, který byl rovněž umístěn ve varně. Várku vždy hlídal člen finanční stráže z Manětína. Topeniště pod pánví bylo zapečetěno a pečeť odstranil „financ“ , jak se mu v pivovaře říkalo, ráno před započetím várky. Ten zjistil pak po ochlazení množství piva na chladícím štoku a po „sespílání“ tj. spuštění piva do kádě ve spilce vyrobenou studenou mladinou a zapečetil znovu topeniště pánve. Várka musela býti hlášena tři dni předem a složena také příslušná částka za daň z ohlášeného množství piva. Na povolení várky byla berním úřadem v Manětíně vydána tzv. „boleta“ a nesmělo býti uvařeno více piva, než bylo povoleno boletou. Finančníci byli většinou Češi, někdy přijel též na kontrolu komisař z Kralovic, a pokud se pamatuji, byl poměr mezi otcem a finančními úřady vždy dobrý. Var byl 20 hl a státní náklady na hlídání várky byly asi neúměrné k docílenému výtěžku daní.
Spilka (kvasírna) byla s lednicí, která spilku ochlazovala, nevhodně umístěna vedle teplé varny. Po prokvašení bylo pivo z kádí čerpáno do 10 hl sudů a sudy překuleny přes dvůr a silnici k ležáckým sklepům a pivo přečerpáno do ležáckých sudů. Sklepy byly dva: vlastní ležácký sklep spojený s hlavní lednicí a pak skalní sklep, ve kterém byl domácí výčep a kde bývaly též uloženy brambory. Ledu k naplnění lednice bylo třeba asi 400 for, ledování bylo spojeno vždy se značnými obtížemi. Ledovalo se na řece Střele za jezem a pro přejezd řeky musel být vždy sestaven provisorní most z dřevěných trámů a prken. Často se stalo, že přišla náhlá obleva a most strhla. To byla vždy velká ztráta, a proto byl most hlídán a často již při stoupající vodě odstraňován.
V Rabštejně byly tři hostince. Dole za mostem hostinec Lippertův, kde se odebíralo pivo z pivovaru v Chyši, na náměstí hostinec p. Gally (Herrenhaus), který bral pivo od otce, a pak hostinec Rottův, rovněž na náměstí, který odebíral manětínské pivo.“

Připomeňme si známá jména a události, jak je zaznamenala historie: 1514 – pivo je šenkováno ve třech místních krčmách a v okolních vsích rabštejnského panství, 1653 – pivovar je uváděn jako zpustlý, zachovalo se jméno bečváře Ondřeje Vebera, 1705 – pivovar opraven a ročně vystavuje okolo 400 čtyřvěderních sudů (zhruba 1 000 hl) piva, 1850 – pivovar vyhořel (v té době ve městě žije 563 obyvatel), 1894 – sudové pivo je k mání za 7 a půl zlatého, 1910 – pivovar končí svou činnost. Jako sládkové, zaměstnanci nebo nájemci jsou známa jména Baumgartl, Cžiska, Frank, Chodovský, Havránek, Grübl, Mülling, Sklenář či rodina bednářů a bečvářů Trackových. Maximálního výstavu dosáhl pivovar s hodnotou 1 200 hl.

V současné době slouží budova pivovaru jako rekreační středisko podniku Povodí Vltavy. Zvoním, neb je 9 ráno a všední den a po chvíli si již prohlížím okolí a i vnitřek pivovaru, který svého času sloužil i jako městská šatlava. Povídám si s pánem, který tu činil v běhu let i nějaké stavební úpravy. Nu, pivovar si už moc podoben není, přístavek několika větších garáží v místě bývalé spilky mu také nepřidal, ale budiž. Pořád lépe, než zbouraná nebo ničemně chátrající budova.

Rabštejn má i svoje, zatím doma vařené pivo. Na druhou stranu – možná se časem například v nedaleké Chyši povede i várka piva z malého pivovaru pro nějakou místní příležitost nebo výročí.

Protože hospody mají ještě zavřeno a krámek s potravinami zde již není, posnídám na náměstíčku na lavičce ze svých zásob nedaleko bývalého Herrenhausu, dříve zmíněného, kde je na skle stále švabachem vyvedený nápis Zum Saal (se divím, že to komunistům nevadilo) a jdu dál. Okolo židovského hřbitůvku a ranče Havraní kámen scházím až ke Střele a za chvíli se zase po modré vydávám dál. Teplota už pomalu stoupá k ohlášené třicítce, takže se cesta lesem hodí. Zrovna tu film (o cestě z lesa) natáčí sklepák Tomáš Vorel. Za rozcestím U Kotanče zdravím lesní dělníky, po pravé straně míjím vísku Hrádek s pěkně opraveným statkem a z údolí Hrádeckého potoka šplhám k vesničce Brdo, kde si na návsi dávám občerstvovací pauzu. Napojuji se na silnici a okolo bývalého Vuršova mlýna, kde je dnes čistička odpadních vod, vcházím do Manětína.

foto Obecního (Měšťanského) pivovaru Manětín

Město Manětín, místními českoněmecky zvaného Manetín (760 obyvatel) bylo sídlem soudního okresu a i ono se po válce díky odsunu stalo výrazně méně lidnatějším podobně jako Rabštejn. Na severním Plzeňsku je Manětín, poprvé zmíněný r. 1169, jediným místem, kde se vařilo pivo ve dvou pivovarech současně. Jednak v klášterním a obecním, někdy nesprávně měšťanském pivovaru a druhak ve vrchnostenském, nebo chcete-li panském. Město v minulosti prosperovalo hlavně z obchodu obilím, byla zde významná soukenická manufaktura s dvorními dodávkami pro c. a. k. rakouskou armádu.

Podívejme se nejprve na osudy prvně zmíněného, který dosud stojí západně od náměstí (č.p. 28) a dnes v něm jsou dílny, autoopravna a sklady.

Právo varu piva je městu dáno roku 1382, v některých pramenech se o pivovaru hovoří již s rokem 1308. Za třicetileté války a pak roku 1712 oba pivovary vyhořely, takže musely být vystavěny znovu. Potřetí postihla pohroma tento pivovar 16. července 1881, kdy lehl popelem zas. O 2 roky později byl obnoven provoz. Pivovar patřil po léta klášteru johanitek u kostela sv. Jana Křtitele, poté se o něj staralo, po odkoupení, město. Již v roce 1895 jej další z majitelů hrabě Lažanský uzavírá, aby nekonkuroval sousednímu pivovaru panskému, když jej krátce předtím koupil. Zrušen je v roce 1900. Jména sládků obou pivovarů, jež nám zanechala historie, jsou: Anton Angelis, Theodor Baier, Václav Bervit, Matěj Hodys, Damián Hurt, Miroslav Lorenz, Abraham Löwy, Havel Machek, Ladislav Salomen a Bedřich Stříbrný.

V Manětíně bylo před 2. svět. válkou 9 hostinců a čepovalo se zde kromě místního též pivo plzeňské, plaské nebo z nedalekého Preitensteinu (Hradu Nečtiny). Protože měl hrabě Lažanský v majetku i všechny hospody Manětína, prosadit se s pivem odjinud bylo obtížné.

Současnost je zcela jiná – donedávna se dalo třeba v místní restauraci U Eretů ochutnat pivo z Chyše (majitelem pivovárku a zámku je hádejte kdo?), bohužel teď je v nabídce jenom Prazdroj.

foto Panského pivovaru Manětín

Procházím, samozřejmě s dovolením personálu, budovu a okolí pivovaru a po chvíli se vydávám směrem k pivovaru panskému. Cestou míjím objekty starého panského pivovaru, který nyní tvoří jihozápadní roh zámeckého areálu. Pamatuji si, jak před lety při prohlídce zámku mi jakási studentka-průvodkyně suverénně tvrdila, že pivovar vyhořel a nic není k vidění, tak jsem jí řekl, ať se porozhlédne okolo zámeckého parku, že tam nějaké stopy po pivovarnické činnosti přece jen možná najde.

Panský pivovar je datován rokem 1587 a jménem Jeroným Hrobčický. Ano, to je ten, co má na „svědomí“ třeba zánik pivovárku Osojno, jak si možná pamatuješ, milý čtenáři, z předchozích putování. Oba pivovary v Manětíně jsou uváděny jako středně velké s produkcí okolo 200 resp. až 350 čtyřvěderních sudů v 1. polovině 18. století. Nový pivovar (č.p. 200) dal hrabě Lažanský postavit jižně od zámeckého parku za Manětínským potokem. V roce 1909, kdy už vaří v místě pouze tento, dodává pivo do 66 hospod včetně jedné v Plzni. Pivovar přestává vařit v roce 1946. Pro porovnání udávám i maximální výstavy obou podniků – 6 000 hl (obecní) a 7 100 hl (panský). V dřívějším panském pivovaru jsou rovněž jakési dílny a sklady, protože mi nikdo na volání a hlahol neodpovídá, obcházím jej jenom zvenku kolem dokola.

Dodnes je město právem zváno barokní perlou severního Plzeňska. Doporučuji všem jeho návštěvu, nejen kvůli pivovarům, ale hlavně kvůli kouzelnému okolí.
Zase se zanořuju do lesa a po červené přicházím k městečku Nečtiny, historicky s Manětínem svázaným, abych dokončil dnešní cestu a trochu přiblížil bývalé podniky na var piva v tomto okraji severního Plzeňska.

Nečtiny (370 obyvatel) jsou bývalé městečko asi 6 kilometrů západně od Manětína. Stejně jako o Manětínu o nich poprvé čteme v listině z roku 1169. Již před rokem 1553 získávají právo várečné a za starou radnicí, kde je dnes hospůdka U radnice s Chodovarem na čepu, si čiperní měšťané staví svůj podnik. Třicetiletá válka opět rovná se spálení pivovaru a jeho nucenou obnovu. Zachovala se jména sládků z novější doby – např. Václav Haferstein (do r. 1892), Josef Pauli (1903), Anton Pichl (1893-1903), bednáři pánové Dietl, Durant, Schmid a Volráb. Pivovar v čísle popisném 2 v roce 1914 končí svou činnost a v roce 1920 je zrušen. Nejvyššího výstavu dosáhl hodnotou 2 095 hektolitrů.

foto pivovaru Nečtiny

Po dobrém obědě a doplnění tekutin U radnice míjím bývalý hostinec č.p. 79, z něhož pomalu vzniká regionální muzeum a informační centrum (otevření léto 2012) a jak jinak než stoupáním mířím do místní části Hrad Nečtiny (69 obyvatel), dříve Preitenstein (Široký kámen). Mezi stejnojmennou zříceninou hradu a novějším zámkem, pod rybníkem Nevěstiným, stojí tu ve zřícenině zbytky panského pivovaru. Ještě předtím se stavím v penzionu U kaprů a zastihuju zde pana Kapra. Ten je zjevně ve špatné náladě. Nedávno totiž jinému badateli, který se představil jako zaměstnanec ašského muzea (kde dokumentují smírčí kříže a hraniční kameny mezi panstvími) ukázal v lese za vsí právě ony hraniční kameny – a za pár dnů byly kameny pryč. Ukradené. Takže z povídání a nějakých zajímavých informací či možných starých fotografií nečtinských pivovarů nebylo nic…

Pivovar Preitenstein byl založen někdy v 1. polovině 17. století, nejčastěji se uvádí rok 1637, někdy 1683 a lví podíl na tom má rod Kokořovců z Kokořova, který zde založil již zmíněný Nevěstin rybník, pod ním mlýn a pivovar. Pivovaru se vedlo lépe než menšímu měšťanskému nížeji v Nečtinech. V roce 1839 zde nacházíme 7 zaměstnanců, roku 1858 jej hrabě Alfons Mensdorff-Pouilly nechává opravit. Pivo je prodáváno v panských hostincích v Březíně, Zhořci, Komárově, Potoku, Prohoři a dalších vsích po okolí. Kolem roku 1900 v pivovaře sládkuje Václav Matucha a pivovar i svou přičinlivostí velmi pozvedává. Je to právě on, kdo kupuje dům v Manětíně v tzv. Luftu, zřizuje zde hostinec a čepuje Lažanskému navzdory svoje pivo. Po 1. světové válce lze pivo ochutnat i v Plachtíně, Číhané, Vlkošově nebo v Horní Bělé, rozvoz zajišťuje statek, mající 12 párů pěkných koní. V roce 1933 je provedena rekonstrukce pivovaru a sladovny a ruční zařízení nahrazeno strojním. Výstav se dostává až na hranici 3 000 hl. O 2 roky později ale pivovar končí s výrobou a v roce 1936 je zrušen. V té době v místě pracují lihovar, mlékárna a mlýn s pilou. Opět přináším jména některých dalších sládků: František Dejmek, Hugo Kalkat, Václav Rauner a Josef Waldstein. Za 2. světové války je v prostoru nyní již bývalého pivovaru zajatecký tábor pro polské válečné zajatce. Cholera!

foto místa, kde stával hradní pivovar Nečtiny-Preitenstein

Z pivovaru se do dnešní doby nezachovalo téměř nic, jen několik obvodových zdí a zbytky sklepa. A tak jen potůček, vytékající z Nevěstina rybníka věstí, že tu kdysi stával jeden z mnoha pivovárků. Povědomí o něm, a nejen tady, se mezi lidem pomalu vytrácí.

Vracím se do Nečtin a čekám na autobus, který mě hodí domů do Plzně. Tímto článkem prozatím opustíme severní Plzeňsko a příští pokračování budou na Domažlicku, které jsem dost z pivně historického hlediska zanedbal, což musím napravit. A slibuji, že tento nedostatek napravím.

Děkuji paní Vaňkové z Městského úřadu Manětín za poskytnutí historické fotodokumentace pivovarů v Manětíně a zimní fotografie obecního pivovaru tamtéž a panu Fáberovi z Rabštejna nad Střelou za poskytnutí historické fotodokumentace a pamětí sládka Fr. Hlaváčka v pivovaru v Rabštejně.