Historie hostinců – starověké Řecko a Řím

Úroveň hostinských zařízení antického Řecka a Říma byla samozřejmě ovlivněna zkušenostmi z šenků civilizací Malé Asie a severní Afriky, ale vyvinula se v rámci specifických podmínek obou vyspělých evropských národů.
Době tradičních pohostinských zařízení předcházelo ve starověké jižní Evropě období tzv.hostinského přátelství. V řečtině: proxinie, latinsky: hospitium.
Princip zavazoval „hostinné přátelé“, aby si při pobytu v přítelově bydlišti poskytovali vzájemně ubytování a stravování. Vedl k tomu nedostatek ubytovacích zařízení a nízká úroveň hostinců. Hostinné přátelství se vztahovalo i na rodinné příslušníky. Aby se doposud neznámý člen rodiny mohl u hostinného přítele legitimovat, bylo třeba průkazu. Tomu sloužila tzv. tessera hospitalis – hliněná, dřevěná nebo měděná destička, rozlomená napůl, každý z obou hostinných přátel měl jednu polovinu.

Princip hostinného přátelství měl velký význam při úředních, obchodních cestách, účasti na slavnostech a hrách. Návštěvník u hostitele mohl očekávat veškerou péči, přes stravu, ubytování až po služby péče o majetek hosta.

S postupem času, s rozvojem cestování, který v Římské říši souvisel i s výstavbou sítě státních silnic (ač v prvé řadě určených pro vojenské účely), byly zřizovány státní hostinská zařízení, tzv.stanice. V nich cestovatelé z řad státních úředníků nalezli občerstvení a nocleh. Vybavením se tyto zařízení příliš nelišily od současných hotelů – byly tam pokoje, koupelny, jídelny, stáje pro zvířata.

Později také obyvatelé domů kolem silnic začali upravovat své příbytky pro potřeby poskytování pohostinských služeb.

Hostinská zařízení byla už tehdy označována vývěsnými štíty. Lišila se dle vybavení, počtu služebnictva a okruhu návštěvníků. Pro nejchudší vrstvy obyvatel byly určené jednoduché ubytovny, bohatší klientela se ubytovávala v luxusnějších hostinských podnicích. Ty byly hojně zásobovány nejen potravinami a nápoji, ale také píci pro koně a mezky. O pohodlí hostů pečovalo množství personálu, včetně nevěstek.

V antickém Řecku i Římě měla tedy většina hostinců povahu zájezdní. Klasické typy hospod, kam hosté mířili nejen za občerstvením, ale hlavně za zábavou, družením, společenským životem, vznikaly až později, ve středověku. Tento sociální aspekt byl u starověkých jihoevropanů řešen pořádáním hostin.
Šlo o zábavu samozřejmě bohatších vrstev. Hodovníci se vždy sešli v domě jednoho hostitele. Nejprve se napili na počest boha Dionýsa a zazpívali oslavnou píseň. Pak určili krále hostiny, který měl rozhodovat o tom, v jakém poměru se bude víno ředit vodou a kolik kdo musí vypít pohárů. Podle zvyku se připíjelo střídavě na zdraví každého hodovníka. Kdo nechtěl pít, musel se vzdálit. „Pij nebo odejdi“, bylo totiž první pravidlo hostiny. Oblíbeny byly pijácké písně, hra v kostky a jiné společenské hry. Doplňovaly je produkce kejklířů a hra flétnistek.

A co se v řeckých a římských hostincích jedlo a pilo ?

Byl velký rozdíl mezi stravou nižších, středních a vyšších vrstev. Prapůvodní obyvatelé Řecka se živili hlavně moučnými plackami, které později vystřídal chléb z kvašeného těsta. Chléb se nejčastěji konzumoval máčený ve víně. Pekli si ho původně sami doma, od 2. stol. př. n.l. jsou známy veřejné pekárny.

Z různých druhů mouky nebo z nabobtnaných luštěnin se často připravovaly i kaše. Jako příkrm ke chlebu se používaly hlavně fíky a olivy. Bez ovoce a zeleniny si dnešní jídelníček nedovedeme představit a ani ve starověku to nebylo jinak. Řekové pěstovali nebo dováželi většinu z dnes známých druhů ovoce, zeleniny a koření. Důležitou součástí řeckého jídelníčku bylo i maso – hovězí, skopové, a nejčastěji vepřové.

Řekové u jídla neseděli. Jedli vleže na levém boku opřeni o loket, pravou ruku měli volnou, aby si mohli podávat jídlo ze stolu. V Římě se zpočátku při jídle sedělo, od 3. stol. př. n.l. muži zvykli podle řeckého vzoru při jídle ležet. Před jídlem si hodovníci pečlivě myli ruce, protože neznali jídelní příbory. Mastnotu z prstů stírali střídkou chleba nebo kuličkami ze zvlášť připravené těstoviny, které pak házeli psům. Jídlo vařili a nosili na stůl většinou speciálně zaučení otroci. Vařilo se obyčejně venku na otevřeném ohništi. V hostinských zařízeních pro bohatší Řeky se již tehdy objevovaly jídelní lístky.

Pivo bylo v obou jihoevropských civilizacích známo, ale obyvatelé si v něm příliš nelibovali. Řekové pokládali pivo za produkt barbarský a jeho požívání se většinou vyhýbali. Oba národy pak spatřovaly v jeho pití znak jakési změkčilosti. I přesto bylo v obou říších vyráběno. V dobách rozkvětu Římské říše bylo pivo dokonce dováženo z dobytých severních provincií.

Hlavním nápojem v antických šencích jižní Evropy však bylo víno. Pilo se ředěné. Pití čistého vína považovali za barbarský zvyk.
Nápoj se ředil obvykle tři díly vody na dva díly vína. Nanejvýš stejné množství vody jako vína. Více nebylo ve slušné společnosti přípustné. Víno se mísilo v měsidlech, zvláštních nádobách k tomu určených. Už tehdy se ke konzervování vína používalo vysmolovaných amfor. Na ouška amfor se vypalovaly značky s datem, místem výroby i určení.

Ačkoliv umění výroby vína dorazilo na helénský poloostrov již kolem roku 2 000 př.n.l., vůbec prvním alkoholickým nápojem, jež se zde široce ujal, byla medovina, zkvašený nápoj tvořený fermentací vody a medu.
Ve starořeckých městech nebyla o opilce nouze. Městské stráže v Aténách dohlížející na chod hostinců postupovaly přísně, opilství na veřejnosti bylo striktně zakázáno. I když v Řecku notorické pití nebylo příliš obvyklé, naopak pořádně se opít na nějakém tom banketu bylo k vidění o to častěji.

Za zmínku ještě stojí, že tehdejší autoři zachovalých textů viděli Řeky jako jedny z nejstřídmějších národů tehdejšího světa a vyzdvihovali jejich zdůrazňování mírného pití, velebení střídmosti a vyhýbání se extrémům obecně. Jedinou výjimkou z tohoto střídmého stylu byl kult boha Dionýsa, který považoval opilost za sblížení se se svým idolem.