Rozkvět českých hospod v době národního obrození

Hospoda jako zařízení nebo instituce si s sebou ze středověkého období dějin nesla velmi pošramocenou pověst. Byla spojována pouze s opilstvím, nekalostmi, zločinem. Do povědomí české společnosti v jiném, lepším světle se dostala až v druhé polovině 19.století v souvislosti se společenskými a kulturními snahami označovanými jako národní obrození.

České a moravské regiony Rakousko-uherské monarchie konce 18.století byly značně poněmčené. Společenský život a kulturní dění byly ve znamení německého jazyka. Zejména ve městech byla čeština spojována s nekulturností či dokonce sociální podřazeností.

Reformy Marie Terezie a Josefa II. (vydání tolerančního patentu -13.10.1781, zrušení nevolnictví -1781, omezení cenzury) uvolnily prostor pro realizaci národnostních snah v monarchii. V Čechách nelze nezmínit alespoň Josefa Jungmanna, který se pokusil položit teoretické základy novému vývoji češtiny.

Vlastenecké myšlenky a buditelské programy bylo nutno dostat mezi širokou českou veřejnost. A právě hospody k tomu naskýtaly výbornou příležitost. Nižší ekonomická úroveň české společnosti udělala z hostinců takřka jediné místo pro setkávání lidí, ale i kontaktů s českými umělci, buditeli, intelektuály. V počátcích národního obrození měla Praha několik hospod, do nichž chodívali známí vůdci národního hnutí a venkovští vlastenci tyto podniky navštěvovali, aby se na ně mohli podívat. V německém prostředí té doby se stala hospoda útočištěm pro komunikaci v češtině, bylo to místo pro nejsnazší rozšiřovaní myšlenek vlasteneckých obrozenců. V českých šencích se vyměňovaly nové knihy, vyprávělo se o akcích buditelů, rozšiřovaly se pozvánky, pořádaly se divadelní představení českých kočovních společností. Ve spojení s pivem, na které jako na národní nápoj je pohlíženo již od 16.století, se hospody staly důležitými prvky vlasteneckého úsilí.

Zejména v Praze se mnoho staropražských hostinců a pivovárků stalo v druhé polovině 19.století místem rozvíjejícího se společenského a kulturního života. Například restaurace U Pinkasů se stala střediskem českého vlastenectví, kde se scházeli věhlasní politici i jiní velikáni našich dějin František Palacký, Pavel Josef Šafařík, František Ladislav Rieger, Josef Jungmann. Ku Flekům chodívali J.K.Tyl, Jakub Arbes, Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický. K.H.Borovský byl častým hostem hospody U Primasů. Mnoho umělců se scházelo v restauraci U Schnellů. Na konci 19.století se v tomášském pivovaru scházela pravidelně společnost pražské bohémy (Mikuláš Aleš, Eduard Vojan). V restauraci bubenského pivovaru zakotvilo Dělnické divadlo. Divadlo fungovalo také v pivovarské zahradě holešovického pivovaru. Neslo název Uranie.

Vlastenecké hnutí v českých zemích druhé poloviny 19.století pokračovalo ve vzniku spolkové činnosti. Právě hospody se staly místem, kde se rozličné spolky, sdružení či jiná zájmová uskupení, rodily. Při popíjení chmelového moku se lidé domlouvali na tom, jak se budou pod hlavičkou „čehokoliv“ scházet. Hostince nebyly pouze bodem vzniku spolků, ve své činnosti byly s restauračním zařízením úzce spjaty. Zde probíhala velká část života spolku, zde se plánovalo, zde se sestavoval program akcí, zde se předávaly informace, zde se půjčovaly knihy nebo četly časopisy.

Členové uskupení si posléze začali v hospodách pronajímat spolkové místnosti. Místnosti v rámci hostince plnily úlohu pravidelného shromaždiště členů spolku. Konaly se tu schůze výboru i valné hromady. Spolek si místnost u hospodského nepronajímal na stálo, měl ji zamluvenou jen na některé hodiny v určitý den v týdnu. Po této době se zde scházeli zase členové jiného spolku. Lidé věděli, že když v onu dobu hostinec navštíví, najdou tu pokaždé někoho, s kým by mohli prohodit pár slov.

Spolky v hostincích pořádaly také různé akce. Konaly se zde zábavy, besedy, přednášky, představení, sbírky. Hospody se tak významně podílely na rozvoji kulturního a společenského života české společnosti. Majitelé šenků měli pochopitelně z tohoto vývoje radost a různými způsoby vycházeli sdružením a spolkům vstříc. Podíleli se na propagaci, pomáhali s programy akcí.

Na počátku 20.století v souvislosti s dalším společenským vývojem byl rozkvět českých hospod přibrzděn. Národně obrozenecké snahy slavily úspěch a české vlastenecké uvědomování urazilo kus cesty vpřed. Lidé si postupně vybudovali nová místa, kde se nemuseli za svůj rodný jazyk stydět, kde mohli svobodně vést svůj spolkový život, kde se mohli setkávat se soukmenovci podobných názorů. Vznikaly například sokolovny, besedy, zařízení zvaná „české domy“. Ač byla tato prostředí ve svém vzniku prvotně s hostincem svázána, časem se více osamostatnila. Obyvatelé naší vlasti, již přestali brát českou kulturu jako podřízenou, v rámci národního uvědomování ji začali stavět na úroveň jiných evropských.

V tuto chvíli se vynořily ve společnosti hlasy, které se na spojitost vlasteneckých aktivit s hostinci dívaly negativně. Viděly ve svázanosti spolkového života Čechů s hospodami projev slabosti a přízemnosti. Místo, kde se národně obrozeneckého hnutí začalo rozvíjet, se nyní stalo přítěží a terčem satirických útoků novinářů. To, že novodobá česká kultura v hostinském prostředí vznikala, bylo teď spíše chápáno jako národní ostuda.

Dá se tedy napsat, že historickou úlohu nastartování českého společenského a kulturního života v 19.století, hostince splnily bezezbytku. V dalších dobách hospody plnily opět zejména funkci občerstvovacího a stravovacích zařízení. Ačkoliv neoddiskutovatelným faktem je, že svůj společenský význam si hospody udržely i nadále a drží si ho dodnes.