Právo mílové

Pro rozvoj středověkých měst mělo obrovských význam tzv.právo mílové. Tato starodávná výsada byla později zvána jako právo obvodové.

Právo mílové získala některá města v Čechách a na Moravě již ve 12.století, avšak většina královských měst je obdržela za vlády Lucemburků v průběhu 14.století. Poddanská města (založená šlechtou) obdržela tuto výsadu později od své vrchnosti.

Podle tohoto práva nesměl nikdo ve vymezeném okruhu jedné míle kromě měšťanů daného města provozovat tzv. městské živnosti, totiž řemeslo a obchod. (Nešlo tedy pouze o výrobu piva.)

Délka středověké míle – české míle byla 7 529,76 m. Hodnota této staročeské jednotky, která byla zavedena Přemyslem Otakarem II., byla v různých dobách a na různých místech rozdílná, vzdálenost se lišila od 7 do 12,5 km.

Popravdě není zcela zřejmé, jak velký okruh byl právem míle míněn. Pravděpodobně nejzazší myslitelný přepočet by mohl představovat poloměr asi 9 kilometrů. Samozřejmě že docházelo k překrývání kompetencí v případech, kdy významnější města ležela v poměrně těsné blízkosti. Patrně se pak hranice dvou okruhů specifikovaly případ od případu.

Mílovou výsadou byla vyloučena „přespolní“ konkurence, ač třeba levnější. Ceny zboží se tak držely na stejné výši. Tím pádem královská komora, obce a někteří měšťané měli nemalý a jistý příjem.
Obyvatelé zemědělského zázemí města tak byli donuceni povinně nakupovat jen na místním trhu a zároveň povinně jej zásobovat. Výjimky se povolovaly zřídkakdy, jednou z nich byl jarmark, kdy cizí výrobky nabídnuté k prodeji byly naopak vítány.

Města o „mílovou“ výsadu velmi usilovala, ale získávala je postupně:
Opava 1224, Hodonín 1228, Olomouc 1230, Kroměříž 1240, Brno 1243, Trutnov 1260, Louny1265, Most 1273, Znojmo 1278, Písek 1327, České Budějovice 1351, Sušice 1356, Moravská Třebová 1370, Kolín 1391, Šumperk 1391, Chomutov 1399, Frýdek 1423, Kaplice 1482, Toužim 1536.

Privilegia měšťanů pochopitelně vyvolávala rozpory se šlechtou a sedláky, kteří nesměli ze svých statků dovážet pivo do měst. Také právováreční měšťané z menších měst by rádi dováželi své pivo do velkých měst s větší poptávkou po moku.

Právo mílové bylo přísně střeženo a jeho porušení stíháno pokutami a jinými tresty.
Nicméně, jak už to je v našich krajích běžnou záležitostí, každý zákaz vyvolává snahu o jeho překročení. A prodat své pivo ve městech bylo pro „mimoměstské“ pivovarníky velkým lákadlem.

Panstvo brzy postřehlo, jak značný je užitek z pivovarnictví a začalo stavět své sladovny a pivovary i v místech zasahujících do výsad měst a do práva mílového. Vznikaly tím mezi šlechtou a měšťany spory, při nichž tekla i krev.

Tak na sněmech v roce 1462 a 1479 za vlády krále Jiřího z Poděbrad byl výslovně zmíněn zákaz vaření piva na prodej pro sedláky ve vesnicích vzdálených v obvodu jedné míle od královských či panských měst.
V roce 1484 se řešila stížnost měst na to, že některá vrchnost zamezuje prodávat na svých statcích v okruhu mílového práva města pivo tím, že zde vaří vlastní mok na prodej.
Král Vladislav II. v roce 1485 rozhodl zachovat právo vařit šlechtě na svých statcích v okruhu práva mílového pro vlastní spotřebu, avšak sedlákům přímo zakázal vařit a čepovat pivo na prodej.

Norma však byla neustále porušována a byla zdrojem mnohých sporů. Její ekonomický význam byl totiž značný.
Ještě v dekretech císaře Josefa I. v letech 1705 a 1706 se hovoří o zákazu vrchnosti dovážet pivo do královských měst. Později byl dovoz omezován dle skupin obyvatel a množství.

Středověký pivovarský monopol měšťanů na výrobu a výčep piva ve městech a vymezeném mílovém okolí byl zrušen císařskými dekrety Josefa II. v roce 1788.