Category: Historie

Historie

Pivovar Luka (1731–1930)

Dosti odřízlá malá vesnice Luka nacházející se na okraji Doupovských hor v Karlovarském kraji ukrývá ve středu obce velký a rozlehlý pivovar.

Stavba převyšuje i sousední kostel. Dominantami jsou dvě budovy, jedna z nich je do tvaru „L“. Vcházím dovnitř a hned si všímám přístřešku nad sebou, který není původní součástí pivovaru, jelikož svou konstrukcí nesymetricky zasahuje do oken hlavní budovy. Dosti hyzdí pohled na pivovar. Tato budova má celkem čtyři podlaží a podkroví. V přízemí jsem objevil ještě zbytky slámy, které tu jsou uskladněny patrně již několik posledních let. Části betonových podlah jsou již poškozeny dírami. Nacházejí se tu dva vstupy do hvozdu, jeden zvenku ze západní strany a jeden zevnitř od severu. V prvním podlaží jsou ještě dva původní náduvníky na ječmen. Rovněž se tu zachovaly různé druhy potrubních prvků na dopravu ječmene. Stropy jsou z betonových překladů. Ve druhém patře jsem objevil oba náduvníky, do nichž se sypal materiál.

Dokonce se tu dochovala síta z dřevěných laťovek. Podle jejich zachovalého vzhledu usuzuji, že to není zase tak dávno, kdy ještě pravděpodobně plnila svůj účel. Ve třetím zachovalém patře vidím nádherně opracované původní trámy nesoucí strop. Je tu patrný truhlářský a tesařský um tehdejších stavitelů. Čtvrté patro neboli páté podloží zase ukazuje, jak je poctivě postavena střecha, která zatím odolává nepřízni počasí a zubu času. Zatím neprotéká a je tu sucho.

Hvozd, který utváří budovu do písmene „L“, je velmi zachovalý, jelikož se dá do všech pater projít po původních dřevěných schodech a prakticky jsem na první pohled nezaznamenal žádné poškození. To člověku zaplesá srdce, když si představí, jak dlouho tu schodiště slouží. V prvním podlaží jsou dřevěné dveře, které mají na horní obloukové hraně koudelové těsnění, aby prach nevnikal do sousední místnosti.

Jak postupně procházím jednotlivými patry hvozdu, všude narážím na zbytky původní technologie, například různé potrubní dopravníky. Nejhezčí prvek vidím těsně pod komínem (parníkem). Jedná se o původní dvě dřevěná kola vedle sebe s hřídelí, zařízení nazývané transmise. Obě kola jsou pospojována celkem ze čtyř dílů a mohu potvrdit velmi zachovalá. Představa, že tu přečkala cca 200 a více let, mě fascinuje. Na cihlovém parníku rovněž není patrná žádná velká vada. Tady mě ještě zaujala nádherná železná klika s ornamentem na původních těžkých železných dveřích, a tak neunikla detailnímu vyfotografování.

Za zajímavost pokládám, že v přízemí hvozdu leží nesčetné množství motouzů namotaných na špulkách, které pravděpodobně sloužily k uvazování pytlů s ječmenem. Zub času se na nich jednoznačně podepsal. Když totiž jsem se snažil kus z nich odmotat, provázek se vždy přetrhl.

Na budově hvozdu si ještě všímám, že je zhruba do tří metrů od země postaven na krajích z cihel, jinak z čedičového kamene. Výše už je výhradně z cihel, kde se zčásti dochovala i omítka. Ze západní strany se mi podařilo proniknout podzemním výklenkem do nejnižšího bodu pivovaru, kde se nachází pravděpodobně původní fukar, který vháněl materiál do vrchních pater. Neuvěřitelné, že tu stojí dodnes! Z fukaru trčí několik ustřižených hliníkových kabelů. Rád ve starých pivovarech fotografuji původní vypínače a rozvodné skříně, někde i s původními pojistkami, tady to není výjimkou.

Když se odtud přesunu do druhé budovy, musím si hned dobře prohlédnout původní dřevěné dveře, které se skládají ze dvou křídel. Za nimi se pak nachází další průchod do levé strany objektu. Tady už žádné dveře nejsou, ovšem dochovaly se tu původní dřevěné zárubně s dvěma panty a původní dřevěné okenní rámy. Tato budova je už velmi poškozená, druhé podlaží má značně narušené a propadlé podlahy, které se vlní jako horská dráha. V některých částech se již propadla střecha a narušena je i statika. Mě to ovšem neodradí a procházím každou místnost. Přesto se tady najde poměrně zachovalý krov.

Mezi budovami si všímám ještě spojovací chodby. Ta je ovšem z poloviny zasypána sutí a hlínou. Fotka, na které jsou zachycena tři okénka s obloukovým průčelím téměř zasypaná až k oblouku, působí komicky. Nyní směřuji k odchodu a najednou si všimnu velké díry, která prochází budovou. Má rozměr čtverce cca 200 cm na 200 cm. Nahoře u stropu na stěně spatřuji železné zařízení s ozubenými koly a dvěma pákami. Došlo mi, že je to šachta ručního výtahu, dokonce s řetězy zavěšenými až do sklepení.

Přiznám se, že starých pivovarů jsem už prošel hodně, ovšem s takovým výtahem jsem se setkal poprvé. A tak má dušička si pohrává s představou, jak to tam asi dole vypadá? Rozhodně po řetězu ručkovat
nehodlám, a proto začínám hledat schodiště, které někudy musí vést. Netrvá dlouho a správnou cestu nacházím. Vydávám se k dalšímu dobrodružství. Když po schodišti sejdu dolů, musím se prodrat obtížným terénem, jelikož výtahová šachta je dosti zaneřáděná různým harampádím. Jsem však úspěšný. První místnost je malý chodbový sklípek. Teplota je tu ideální k uskladnění piva. Objevím tu celkem tři sklepy, které jsou situovány do písmene „U“.

První je asi 10 až 12 metrů dlouhý, široký asi tak 4 metry, druhý sklep je asi tak 8 metrů dlouhý a třetí srovnatelný s druhým. Ve všech sklepích je klenbovitý strop. Za zmínku ještě stojí, že šachta výtahu je celá vyzděná rovněž z čedičových kamenů. Přes šachtu vede chodba proti schodům, po nichž jsem sešel dolů. Šachta však byla zcela nepřístupná. Do další chodby jsem už nepokračoval. Přesto tato návštěva sklepů stála určitě za průzkum. Zvenku budova nevypadala
až tak zajímavá, přesto mě nenapadlo, že je až takto honosně podsklepena.

Na závěr ještě obcházím budovy pivovaru od západu, abych pořídil závěrečné fotografie druhé budovy, která je už opravdu značně narušena. A pokud s tím někdo nezačne rychle něco dělat, hrozí další propad střechy. A pak už to bude definitivní zkáza objektu. Za jediné pozitivum považuji, že ač je v dosti žalostném stavu, veškerá technologie z minulosti tu stále s pivovarem žije.

Smutné ovšem je, že tu s ním i umírá. Jak jsem již v minulosti psal, v roce 2016 o pivovaru Hartenberk, tento pivovar má asi bohužel podobný osud. Jen chátrá a záchrana je v nedohlednu. Bohužel v Karlovarském kraji je těchto chátrajících památek stále hodně a budoucnost nemají vůbec jistou. Stačí se podívat na zámek Luka a rovněž památky v nejbližším okolí, zámek ve Verušičkách a v Budově je na tom stejně špatně. A tak se loučím poslední fotkou pivovaru Luka od potoka Velká Trasovka a doufám, že snad v budoucnu se tento pivovar dočká lepších časů než v současnosti.

Obsáhlá fotodokumentace >>>

autor: Jiří Pertlík, 2020

Historie

Okolí Sedlce – Prčice 2. díl – Pivovar Uhřice (před 1617 – 1901)

V malé vísce Uhřice nejde snad ani neobjevit zdejší pivovar, protože hlavní dominantou je cihlový komín, na který je z každé světové strany zvláštní pohled. Tuto zvláštnost uvádím proto, že do dvou třetin výšky vypadá obvykle a v poslední třetině je dosti vychýlený do strany, odhaduji dobrých 50 cm. Nejlépe se jeho vychýlení pozoruje z místa nad Sedlcí ze silnice směrem na Jetřichovice, poněvadž v tomto místě jsou Uhřice položeny v údolí.

Když dorazíme do těsné blízkosti pivovaru, zjišťujeme, že v současnosti pivovar slouží jako lihovar firmy Merán s.r.o.. Firma se zabývá výrobou a zpracováním surového zemědělského lihu, výrobou a prodejem ovocných šťáv, moštů a ovocných destilátů a funguje zde od roku 1992. Před tímto datem objekt patrně sloužil zemědělskému družstvu, jehož součástí je poplužní dvůr.

Pivovar jako takový díky lihovaru je v dobrém stavu až na jednu budovu, která navazuje na lihovar a sousedí se silnicí. V nedávné době se musela zřítit skoro celá střecha. Tato budova zřejmě již k lihovaru nepatří, je patrné, že již dlouhá léta nebyla udržována. Zajímavostí ovšem je, že ze dvou stran má několik malých podlouhlých okének, která jsou tvořena dřevěnými trámy zazděnými do budovy. A tak je mi jasné, že jsou jistě původní. Prostředkem prochází železný plocháč s ostrými hroty, aby zabránil vniknutí dovnitř. Zde nacházím asi nejcennější pozůstatek, a to původní dřevěné dveře rovněž s dřevěnými trámovými futry. A na nich jsou ještě originální nýty. Ovšem jak zde dlouho ještě budou, těžko odhaduji, budova je totiž v havarijním stavu, a proto bude patrně brzy stržena. Na dalších hlavních budovách pivovaru nespatřuji vcelku nic, co by stálo za zmínku, jelikož je na nich dosti velký zásah a původního se pramálo dochovalo.

Snad jen z východní strany byly dochovány půlkruhové klenby bývalých vrat, která zde za chodu pivovaru fungovala a v současnosti je všech sedm zazděno. Okolí budovy tehdejšího poplužního dvora nejsou obývány a podle toho, jak teď vypadají, jsou ponechány zubu času. A to je škoda, protože z historických pramenů jsem vyčetl, že skrývají dosti bohatou historii.

Na závěr tohoto průzkumu mi nedá, abych se ze západní strany naproti kapličce nevydrápal na vysokou kamennou zeď a odtud nevyfotografoval detailněji dvůr a ostatní objekty pivovaru. A samozřejmě co nejdetailněji zmiňovaný komín, který mě svou křivostí dosti zaujal. Mezi posledními majiteli pivovaru a poplužního dvora jsou uváděni 1832 hospodářský rada Antonín Jan Oppelt, 1835 Judr. Václav Hynek, říšský rytíř z rodu Eisensteinů, 1880 Bedřich z Eisensteinů až do jeho smrti v roce 1901, kdy pivovar zanikl.

Pomalu nasedáme s kamarádem na kola a směřujeme k poslednímu pivovaru, který máme v dnešním krásném odpoledním dni v plánu. Ani se moc nezahřejeme, snad jen trochu než vystoupáme krátký táhlý kopec nad ves Uhřice, protože náš třetí pivovar je opravdu malý kousek, ale o tom si povíme až příště.

autor: Jiří Pertlík, 2012

Historie

Zaniklé minipivovary – Bohemian Hop Store Praha

adresa: Praha 1, Ovocný trh 8

Minipivovar založen roku 1998. Byl umístěný v novostavbě obchodního centra Myslbek. Jeho architektura vychází z moderního funkčního konstruktivismu, připomínajícího pařížský Centre Pompidou.

Pivovar byl umístěn ve spodním patře dvouposchoďové restaurace a kavárny.
Zařízení dodaly Pacovské strojírny. Kapacita pivovaru byla 1 250 hl ročně.

Majitelem byla firma Bohemian Hop Store s.r.o..
Sortiment: Myslbek 10 % světlé, Myslbek 10 % tmavé, Myslbek 12 % světlý ležák. Provoz ukončen v srpnu 1999.

Historie

Historie hostinců – hostinec jako ubytovací zařízení ve středověku

V českých zemích je existence krčem věrohodně doložena v 9. století, kdy se středověký text zmiňuje o zájezdních hostincích na obchodní cestě ze saské Žitavy do Čech. Zařízení poskytující služby pro cestující byly tedy prvními hostinci v Čechách.
Středověký cestovatel nevyhledával rovnou útočiště v hostincích či jiných zařízeních poskytujících ubytovací služby, tak jak je tomu dnes, nýbrž nejdříve zkoušel najít pomoc u lidí ze své sociální vrstvy – rytíři hledali pohostinství na hradech, kupci u kupců, mniši i šlechta v klášterech. Až pokud se žádná taková možnost přenocování nenašla, přišel na řadu hostinec.

Hostinská zařízení ve městech či vesnicích totiž zvláštním přepychem nepřekypovala, jejich vybavenost byla velice skromná. V těchto „hotelích“ byly postele s jednoduchými pelestmi, kde se muselo namačkat několik poutníků. Často se spalo na lavicích či na slámě na zemi. Hosté ulehli tam, kde bylo místo. V šenkovní místnosti na stolech nebo lavicích, v komorách nebo společně v jedné místnosti s hospodským a jeho rodinou.

Samozřejmě, že se našlo mnoho stěžovatelů, jak ze strany hostů, tak ze strany hospodských, na podmínky ubytování. Proto byly panovníky vydávány různé předpisy, upravující dopodrobna práva a povinnosti obou stran. Tak bylo například stanoveno, že host, který se v hostinci stravuje, nemusí již platit za nocleh. Hosté platili šenkýři za slámu a seno pro zvířata, pokud měli svoje krmení, platili hostinskému nájem chléva.

Chudí pocestní, pokud nemohli z důvodu nepříznivého počasí, nocovat pod širým nebem, se uchylovali mnohdy do zařízení zvaného „herberk“. Šlo o velkou místnost, kde lidé přespávali pod jednou střechou společně se zvířaty. Cestovatel se musel sám postarat o koně, pouze v dražších herbercích zaopatřoval zvířata najatý čeledín. Stravování bývalo započítáno v ceně ubytování. Spalo se buď na lavicích, nebo na zemi, potřeba se vykonávala do společného kýble.

Herberky měly také ve středověku jednotlivé cechy, a tak vandrovní tovaryšové museli vždy vyhledat noclehárnu dle svého řemesla. Cech si tuto ubytovnu vydržoval, učedníci zde mohli přespat bez poplatku. Nejprostší herberky určené pro přenocování tuláků byly povětšinou umístěny hned u městské brány. Je pochopitelné, že prostředí v těchto útulcích bylo ideální pro šíření nakažlivých chorob.

Formané byli nájemní přepravci, kteří ve svých plachtami krytých a koňmi tažených vozech
převáželi zboží nebo korespondenci. Až do 16. století zajišťovali formané výhradně doručování pošty. Formanství bylo provozováno jako samostatná živnost nebo jako vedlejší přivýdělek při selských hospodářstvích. Formané se na cestách stravovali a nocovali ve formanských hospodách, které s rostoucí slávou formanského povolání byly výstavnější a prostornější. Zařízení měla rozlehlé dvory, prostorné stáje i kůlny, kam se při špatném počasí vešly i vysoko naložené formanské vozy.

Typické pro formanské hospody bylo to, že měly dvoje vrata, aby se vozy nemusely obracet ve dvoře.

Formanské řemeslo bylo velice výnosné a formané byli považováni za vážené občany. Majitelé mnohých hostinců kolem rušných obchodních cest se proto na formanské přepravce přímo specializovali. Karavany formanských vozů byly doprovázeny početnou čeledí, takže tržby hostinských se rychle zvedaly.

K ubytování pro pocestné sloužily rovněž hospice při klášterech. V nich se ale mniši starali i o nemocné.

Prameny: Míla Linc: Středověký svět (nakladatelství Straky na vrbě)