Category: Historie

Opusťme nyní na chvíli pivovary měšťanské z předchozích dílů našeho putování a vraťme ........

Bolechovice
6 km jihovýchodně od Sedlčan
Pivovar založil rytíř ........

Každý zná Aš jako nejzápadnější město naší republiky. Může se také chlubit bohatou pivovarskou ........

Náchodští měšťané měli již od středověku právo várečné a pivo vařili v jednotlivých ........

Místo, kde dříve fungoval mlýn, panský pivovar a malá přízemní hospoda, se nazývalo Na Ostrově nebo V Pivovaře.

adresa: Plzeň; Karlovarská třída 103

Restaurace leží v rozhraní mezi vilovou čtvrtí a ........

V roce 1680 byl z nařízení olomouckého biskupa Karla z Lichtenštejna dán do provozu pivovar ........

Stavba převyšuje i sousední kostel. Dominantami jsou dvě budovy, jedna z nich je do tvaru „L“. Vcházím dovnitř a hned si všímám přístřešku nad sebou, který není původní součástí pivovaru, jelikož svou konstrukcí nesymetricky zasahuje do oken hlavní budovy. Dosti hyzdí pohled na pivovar. Tato budova má celkem čtyři podlaží a podkroví. V přízemí jsem objevil ještě zbytky slámy, které tu jsou uskladněny patrně již několik posledních let. Části betonových podlah jsou již poškozeny dírami. Nacházejí se tu dva vstupy do hvozdu, jeden zvenku ze západní strany a jeden zevnitř od severu. V prvním podlaží jsou ještě dva původní náduvníky na ječmen. Rovněž se tu zachovaly různé druhy potrubních prvků na dopravu ječmene. Stropy jsou z betonových překladů. Ve druhém patře jsem objevil oba náduvníky, do nichž se sypal materiál.

Dokonce se tu dochovala síta z dřevěných laťovek. Podle jejich zachovalého vzhledu usuzuji, že to není zase tak dávno, kdy ještě pravděpodobně plnila svůj účel. Ve třetím zachovalém patře vidím nádherně opracované původní trámy nesoucí strop. Je tu patrný truhlářský a tesařský um tehdejších stavitelů. Čtvrté patro neboli páté podloží zase ukazuje, jak je poctivě postavena střecha, která zatím odolává nepřízni počasí a zubu času. Zatím neprotéká a je tu sucho.

Hvozd, který utváří budovu do písmene „L“, je velmi zachovalý, jelikož se dá do všech pater projít po původních dřevěných schodech a prakticky jsem na první pohled nezaznamenal žádné poškození. To člověku zaplesá srdce, když si představí, jak dlouho tu schodiště slouží. V prvním podlaží jsou dřevěné dveře, které mají na horní obloukové hraně koudelové těsnění, aby prach nevnikal do sousední místnosti.

Jak postupně procházím jednotlivými patry hvozdu, všude narážím na zbytky původní technologie, například různé potrubní dopravníky. Nejhezčí prvek vidím těsně pod komínem (parníkem). Jedná se o původní dvě dřevěná kola vedle sebe s hřídelí, zařízení nazývané transmise. Obě kola jsou pospojována celkem ze čtyř dílů a mohu potvrdit velmi zachovalá. Představa, že tu přečkala cca 200 a více let, mě fascinuje. Na cihlovém parníku rovněž není patrná žádná velká vada. Tady mě ještě zaujala nádherná železná klika s ornamentem na původních těžkých železných dveřích, a tak neunikla detailnímu vyfotografování.

Za zajímavost pokládám, že v přízemí hvozdu leží nesčetné množství motouzů namotaných na špulkách, které pravděpodobně sloužily k uvazování pytlů s ječmenem. Zub času se na nich jednoznačně podepsal. Když totiž jsem se snažil kus z nich odmotat, provázek se vždy přetrhl.

Na budově hvozdu si ještě všímám, že je zhruba do tří metrů od země postaven na krajích z cihel, jinak z čedičového kamene. Výše už je výhradně z cihel, kde se zčásti dochovala i omítka. Ze západní strany se mi podařilo proniknout podzemním výklenkem do nejnižšího bodu pivovaru, kde se nachází pravděpodobně původní fukar, který vháněl materiál do vrchních pater. Neuvěřitelné, že tu stojí dodnes! Z fukaru trčí několik ustřižených hliníkových kabelů. Rád ve starých pivovarech fotografuji původní vypínače a rozvodné skříně, někde i s původními pojistkami, tady to není výjimkou.

Když se odtud přesunu do druhé budovy, musím si hned dobře prohlédnout původní dřevěné dveře, které se skládají ze dvou křídel. Za nimi se pak nachází další průchod do levé strany objektu. Tady už žádné dveře nejsou, ovšem dochovaly se tu původní dřevěné zárubně s dvěma panty a původní dřevěné okenní rámy. Tato budova je už velmi poškozená, druhé podlaží má značně narušené a propadlé podlahy, které se vlní jako horská dráha. V některých částech se již propadla střecha a narušena je i statika. Mě to ovšem neodradí a procházím každou místnost. Přesto se tady najde poměrně zachovalý krov.

Mezi budovami si všímám ještě spojovací chodby. Ta je ovšem z poloviny zasypána sutí a hlínou. Fotka, na které jsou zachycena tři okénka s obloukovým průčelím téměř zasypaná až k oblouku, působí komicky. Nyní směřuji k odchodu a najednou si všimnu velké díry, která prochází budovou. Má rozměr čtverce cca 200 cm na 200 cm. Nahoře u stropu na stěně spatřuji železné zařízení s ozubenými koly a dvěma pákami. Došlo mi, že je to šachta ručního výtahu, dokonce s řetězy zavěšenými až do sklepení.

Přiznám se, že starých pivovarů jsem už prošel hodně, ovšem s takovým výtahem jsem se setkal poprvé. A tak má dušička si pohrává s představou, jak to tam asi dole vypadá? Rozhodně po řetězu ručkovat
nehodlám, a proto začínám hledat schodiště, které někudy musí vést. Netrvá dlouho a správnou cestu nacházím. Vydávám se k dalšímu dobrodružství. Když po schodišti sejdu dolů, musím se prodrat obtížným terénem, jelikož výtahová šachta je dosti zaneřáděná různým harampádím. Jsem však úspěšný. První místnost je malý chodbový sklípek. Teplota je tu ideální k uskladnění piva. Objevím tu celkem tři sklepy, které jsou situovány do písmene „U“.

První je asi 10 až 12 metrů dlouhý, široký asi tak 4 metry, druhý sklep je asi tak 8 metrů dlouhý a třetí srovnatelný s druhým. Ve všech sklepích je klenbovitý strop. Za zmínku ještě stojí, že šachta výtahu je celá vyzděná rovněž z čedičových kamenů. Přes šachtu vede chodba proti schodům, po nichž jsem sešel dolů. Šachta však byla zcela nepřístupná. Do další chodby jsem už nepokračoval. Přesto tato návštěva sklepů stála určitě za průzkum. Zvenku budova nevypadala
až tak zajímavá, přesto mě nenapadlo, že je až takto honosně podsklepena.

Na závěr ještě obcházím budovy pivovaru od západu, abych pořídil závěrečné fotografie druhé budovy, která je už opravdu značně narušena. A pokud s tím někdo nezačne rychle něco dělat, hrozí další propad střechy. A pak už to bude definitivní zkáza objektu. Za jediné pozitivum považuji, že ač je v dosti žalostném stavu, veškerá technologie z minulosti tu stále s pivovarem žije.

Smutné ovšem je, že tu s ním i umírá. Jak jsem již v minulosti psal, v roce 2016 o pivovaru Hartenberk, tento pivovar má asi bohužel podobný osud. Jen chátrá a záchrana je v nedohlednu. Bohužel v Karlovarském kraji je těchto chátrajících památek stále hodně a budoucnost nemají vůbec jistou. Stačí se podívat na zámek Luka a rovněž památky v nejbližším okolí, zámek ve Verušičkách a v Budově je na tom stejně špatně. A tak se loučím poslední fotkou pivovaru Luka od potoka Velká Trasovka a doufám, že snad v budoucnu se tento pivovar dočká lepších časů než v současnosti.

Obsáhlá fotodokumentace >>>

autor: Jiří Pertlík, 2020

Pivo bylo zde vařeno od roku 1993 do roku 1997. Pouze pro svou restauraci produkovali pivo Baron – světlou a tmavou nefiltrovanou 12 %.

Vařil pivo v letech 1994 až 1997. Sídlil ve Lázeňském (Společenském) domě (nedaleko skanzenu), který byl pro tyto účely nákladně rekonstruován.

Když dorazíme do těsné blízkosti pivovaru, zjišťujeme, že v současnosti pivovar slouží jako lihovar firmy Merán s.r.o.. Firma se zabývá výrobou a zpracováním surového zemědělského lihu, výrobou a prodejem ovocných šťáv, moštů a ovocných destilátů a funguje zde od roku 1992. Před tímto datem objekt patrně sloužil zemědělskému družstvu, jehož součástí je poplužní dvůr.

Pivovar jako takový díky lihovaru je v dobrém stavu až na jednu budovu, která navazuje na lihovar a sousedí se silnicí. V nedávné době se musela zřítit skoro celá střecha. Tato budova zřejmě již k lihovaru nepatří, je patrné, že již dlouhá léta nebyla udržována. Zajímavostí ovšem je, že ze dvou stran má několik malých podlouhlých okének, která jsou tvořena dřevěnými trámy zazděnými do budovy. A tak je mi jasné, že jsou jistě původní. Prostředkem prochází železný plocháč s ostrými hroty, aby zabránil vniknutí dovnitř. Zde nacházím asi nejcennější pozůstatek, a to původní dřevěné dveře rovněž s dřevěnými trámovými futry. A na nich jsou ještě originální nýty. Ovšem jak zde dlouho ještě budou, těžko odhaduji, budova je totiž v havarijním stavu, a proto bude patrně brzy stržena. Na dalších hlavních budovách pivovaru nespatřuji vcelku nic, co by stálo za zmínku, jelikož je na nich dosti velký zásah a původního se pramálo dochovalo.

Snad jen z východní strany byly dochovány půlkruhové klenby bývalých vrat, která zde za chodu pivovaru fungovala a v současnosti je všech sedm zazděno. Okolí budovy tehdejšího poplužního dvora nejsou obývány a podle toho, jak teď vypadají, jsou ponechány zubu času. A to je škoda, protože z historických pramenů jsem vyčetl, že skrývají dosti bohatou historii.

Na závěr tohoto průzkumu mi nedá, abych se ze západní strany naproti kapličce nevydrápal na vysokou kamennou zeď a odtud nevyfotografoval detailněji dvůr a ostatní objekty pivovaru. A samozřejmě co nejdetailněji zmiňovaný komín, který mě svou křivostí dosti zaujal. Mezi posledními majiteli pivovaru a poplužního dvora jsou uváděni 1832 hospodářský rada Antonín Jan Oppelt, 1835 Judr. Václav Hynek, říšský rytíř z rodu Eisensteinů, 1880 Bedřich z Eisensteinů až do jeho smrti v roce 1901, kdy pivovar zanikl.

Pomalu nasedáme s kamarádem na kola a směřujeme k poslednímu pivovaru, který máme v dnešním krásném odpoledním dni v plánu. Ani se moc nezahřejeme, snad jen trochu než vystoupáme krátký táhlý kopec nad ves Uhřice, protože náš třetí pivovar je opravdu malý kousek, ale o tom si povíme až příště.

autor: Jiří Pertlík, 2012

Minipivovar založen roku 1998. Byl umístěný v novostavbě obchodního centra Myslbek. Jeho architektura vychází z moderního funkčního konstruktivismu, připomínajícího pařížský Centre Pompidou.

Pivovar byl umístěn ve spodním patře dvouposchoďové restaurace a kavárny.
Zařízení dodaly Pacovské strojírny. Kapacita pivovaru byla 1 250 hl ročně.

Majitelem byla firma Bohemian Hop Store s.r.o..
Sortiment: Myslbek 10 % světlé, Myslbek 10 % tmavé, Myslbek 12 % světlý ležák. Provoz ukončen v srpnu 1999.

Hostinská zařízení ve městech či vesnicích totiž zvláštním přepychem nepřekypovala, jejich vybavenost byla velice skromná. V těchto „hotelích“ byly postele s jednoduchými pelestmi, kde se muselo namačkat několik poutníků. Často se spalo na lavicích či na slámě na zemi. Hosté ulehli tam, kde bylo místo. V šenkovní místnosti na stolech nebo lavicích, v komorách nebo společně v jedné místnosti s hospodským a jeho rodinou.

Samozřejmě, že se našlo mnoho stěžovatelů, jak ze strany hostů, tak ze strany hospodských, na podmínky ubytování. Proto byly panovníky vydávány různé předpisy, upravující dopodrobna práva a povinnosti obou stran. Tak bylo například stanoveno, že host, který se v hostinci stravuje, nemusí již platit za nocleh. Hosté platili šenkýři za slámu a seno pro zvířata, pokud měli svoje krmení, platili hostinskému nájem chléva.

Chudí pocestní, pokud nemohli z důvodu nepříznivého počasí, nocovat pod širým nebem, se uchylovali mnohdy do zařízení zvaného „herberk“. Šlo o velkou místnost, kde lidé přespávali pod jednou střechou společně se zvířaty. Cestovatel se musel sám postarat o koně, pouze v dražších herbercích zaopatřoval zvířata najatý čeledín. Stravování bývalo započítáno v ceně ubytování. Spalo se buď na lavicích, nebo na zemi, potřeba se vykonávala do společného kýble.

Herberky měly také ve středověku jednotlivé cechy, a tak vandrovní tovaryšové museli vždy vyhledat noclehárnu dle svého řemesla. Cech si tuto ubytovnu vydržoval, učedníci zde mohli přespat bez poplatku. Nejprostší herberky určené pro přenocování tuláků byly povětšinou umístěny hned u městské brány. Je pochopitelné, že prostředí v těchto útulcích bylo ideální pro šíření nakažlivých chorob.

Formané byli nájemní přepravci, kteří ve svých plachtami krytých a koňmi tažených vozech
převáželi zboží nebo korespondenci. Až do 16. století zajišťovali formané výhradně doručování pošty. Formanství bylo provozováno jako samostatná živnost nebo jako vedlejší přivýdělek při selských hospodářstvích. Formané se na cestách stravovali a nocovali ve formanských hospodách, které s rostoucí slávou formanského povolání byly výstavnější a prostornější. Zařízení měla rozlehlé dvory, prostorné stáje i kůlny, kam se při špatném počasí vešly i vysoko naložené formanské vozy.

Typické pro formanské hospody bylo to, že měly dvoje vrata, aby se vozy nemusely obracet ve dvoře.

Formanské řemeslo bylo velice výnosné a formané byli považováni za vážené občany. Majitelé mnohých hostinců kolem rušných obchodních cest se proto na formanské přepravce přímo specializovali. Karavany formanských vozů byly doprovázeny početnou čeledí, takže tržby hostinských se rychle zvedaly.

K ubytování pro pocestné sloužily rovněž hospice při klášterech. V nich se ale mniši starali i o nemocné.

Prameny: Míla Linc: Středověký svět (nakladatelství Straky na vrbě)

Pivovar byl založen roku 1992, tehdy to byl po Pegasu druhý restaurační pivovar v Brně. Pivovar fungoval do roku 1993, poté byl odkoupen a znovusestaven v Táboře.

První várka byla uvařena v květnu 1994. Pivovar firmy HBH byl původně instalován v Brně-Králově Poli, kde zkrachoval.

Počet minipivovarů doposud stále narůstal. V uplynulém roce jich vzniklo dalších téměř pět desítek a i v roce 2020 již několik malých provozů začalo vařit. Kromě ryze výdělkových projektů přibývá i menších provozů, které znamenají přechod domácích vařičů k oficiálnímu podnikání.

Tempo zakládání malých pivovaru však začalo zpomalovat. Trh je stále nasycenější. Navíc doba, kdy jakékoliv řemeslné pivo bylo vyhledáváno a konzumováno, byť s vadami, pominula. Řada minipivovarů ustrnula, přestala se vyvíjet. Z hospod, kam ještě před nedávnou dobou drobní pivovarníci dodávali své pivo, je mnohdy vytlačily nadnárodní společnosti nebo bohatší minipivovary, kteří vaření a prodej piva budují jako běžný byznys s velkým marketingovým rozpočtem.

Díky tomu, že čeští spotřebitelé si za piva malých pivovárků zvykli platit, jak v pivotékách, tak v ochutnávkových pivnicích, vysoké ceny, odvětví začalo lákat i podnikatele, kteří k pivu často nemají vůbec žádný vztah.

Jaké jsou příčiny uzavírání malých pivovarských podniků?

První minipivovarníci v 90. letech neodhadli, že pivaři na kvasnicová piva nejsou ještě připraveni. V dobách socialismu byl totiž zákal v chmelovém moku vždy spojován s jeho zkažeností. Nezkušenost sládků v prapočátcích a s tím související výkyvy kvality kazily pověst piva.

Podnikatelé mnohdy neodhadli vhodnou velikost technologie, pro jeden výčep byla kapacita nadsazená a na pípy jiných hospod se nepodařilo chmelový mok dostat.

Za uzavřením minipivovaru stála občas nevydařená generační obměna. Majitel odešel do důchodu a nenašel následovníky. Restaurační zařízení převzal jiný majitele a nehodlal pokračovat ve výrobě vlastního piva.

Domácí vařiči zjistili, že nestačí se koníčku na klasické technologii věnovat vedle svého zaměstnání, tak někteří raději zůstali u původních profesí a svou aktivitu vrátili do skupiny homebrewingu.

Někdy má minipivovar to štěstí, že po uzavření se najde nadšenec či podnikatel, jež výrobu piva opět oživí. Často technologie putuje mezi několika místy.

Není ještě jasné, co ekonomika narušená virovou pandemií s oborem udělá. Očekávejme ale černé scénáře.

Přehled zaniklých minipivovarů:

2020 do března: Olomouc minipivovar Riegrovka, Praha Novoměstský pivovar
2019: Jihlava pivovar Hrboun, Plzeň minipivovar U Pašáka, Přerov minipivovar Jižan, Příšovský minipivovar, Šatov minipivovar Tor
2018: Brno minipivovar Magistr, Frýdlant nad Ostravicí Podhorský pivovar, Havířov minipivovar Venuše, Cheb minipivovar Dymáček, Jindřichův Hradec minipivovar Jindřichohradecký Orel, Kelč minipivovar, Loučná nad Desnou minipivovar Bravur, Praha Minipivovar U Dobřenských, Praskačka Rodinný pivovar Propper, Troubelice minipivovar Trubadúr
2017: Brandýs nad Labem minipivovar Ondra, Hodonín Rodinný pivovar Vojáček, Hutisko-Solanec minipivovar, Praha minipivovar NotaBene, Šitbořice 1. chodský pivovárek na Moravě
2016: Hradec Králové minipivovar Rambousek, Domanínský pivovar Medard
2015: Olomouc minipivovar Mačák, Prostějov minipivovar Mazal
2014: Průhonice minipivovar U Bezoušků, Velichov minipivovar, Zlín minipivovar Čechmánek
2013: Hostivice minipivovar U Formánků
2012: Stříbro minipivovar U Rybiček, Uherský Brod minipivovar Balkán
2010: Dobrá u Frýdku-Místku minipivovar Arturs
2009: Kladno minipivovar Vorel, Kopřivnice minipivovar Lašský vulkán
2008: Příbor minipivovar
2003: Liberec minipivovar U Vozků, Žabeň minipivovar
2002: Jihlava minipivovar Patriot, Slušovice minipivovar
2001: Postoloprty minipivovar Urban
1999: Praha Bohemian Hop Store
1998: Svinišťany Meloun, pivovar a hostinec U Lípy
1997: Hradec Králové minipivovar U Zezuláků, Nový Jičín minipivovar Národní dům, Rožnov pod Radhoštěm 1.valašský hostinský pivovar
1995: Tábor minipivovar HBH
1993: Brno – Královo Pole Domácí pivovar HBH

Při panování nad místními poddanými se ve Vamberku vystřídalo hned pět Pecingarů z Bydžína. Poslední z nich Václav Mikuláš byl evangelík a část jeho majetku propadla po prohrané bitvě na Bílé hoře ve prospěch císaře. Tak se na zdejší panství stejně jako na řadu dalších ve východních Čechách a jinde dostává císařský vojevůdce Albrecht z Valdštejna, který konfiskáty skupoval. Vamberské panství se pak stává v 17. století poměrně často předmětem prodeje a střídají se zde i další rody, např. Trčkové, Kounicové.

Listina z roku 1707, která stvrzuje prodej Vamberka Leopoldovi Libštejnskému z Kolovrat na Rychnově, pak spolu se vsí Merklovice, Podřezov, Roveň, Lupenice, Jámy, Jahodov, Peklo, údolím řečeným Pekelec uvádí jako předmět prodeje i „zámeček s pivovarem“, pálenkou, krčmami, poplužními dvory.

Vamberk se tak stává součástí rychnovského panství, což vede k zastavení výroby ve zdejším pivovaře, patrně někdy mezi roky 1720 a 1730. 1

Pánové z Kolowrat pak zrušený panský pivovar prodali Hynku Suchánkovi, a to v roce 1805.

V polovině 19. století ve Vamberku vzniká v Radnické ulici nový, měšťanský pivovar. Pivo však měšťané vařit nezačali. Doba, kdy byl trh uvolněn od středověkých regulí, ještě nenastala a měšťané byli donuceni pivovar prodat vrchnosti. To se stalo v roce 1853. Stavba a zařízení byly doplněny a začalo se s výstavem.

Vaření bylo však velice brzy, a to v roce 1876, zastaveno a pivovar zrušen. Již podruhé v historii tak byla ukončena snaha o vaření piva ve Vamberku. Pivovar neobstál v konkurenci bezprostředního okolí. Podle statistických dat k roku 1873 2

vamberský pivovar vlastnil hrabě Lützow, pronajímal jej a pivovar vystavoval pouhých 849 hl piva ročně. Pro srovnání pivovar v Rychnově nad Kněžnou hraběte Kolowrata měl výstav 11958 hl, Potštejn 2966hl, Kostelec nad Orlicí 3158hl, Žamberk 6430hl, Častolovice 8830hl, Kvasiny 226hl. Z uvedených míst se dnes pivo vaří v Žamberku, ovšem ve zcela jiném provozu.

Budova vamberského pivovaru situována poblíž hlavního náměstí v pozměněné podobě dodnes stojí, v současné době je zde prodejna masa a uzenin.

Pozn.:
1 Bartoš, A. Historie vaření piva. In: Vamberecký zpravodaj, roč 16, č.2,2007, s. 10,11.

2 Bernat, J. Bierproduction in Königreiche Böhmen…, Praha 1875.

autor. Filip Vrána,2009

Objekt je zpevněn novými traverzami. Nedá se nevšimnout černých stěn po zmíněném požáru. Dobré je, že aspoň částečně byla tato kulturní památka zabezpečena proti úplnému zchátrání. Architektura těchto pivovarnických budov nabízí pestrost a rozmanitost a poukazuje na stavitelské umění našich předků. Použili mnoho okének obdélníkových a kulatých tvarů, to mě nikdy nenechá v klidu. Navíc žlutá fasáda s bílými hranami přidává na výrazu. Další budovy pivovaru se nacházejí uprostřed dvora, jsou postaveny výhradně z kamene. A je na nich patrné, že nikdy nebyly omítnuté. Je vidět, s jakou pečlivostí do sebe kameny zapadají, jako když stavíte kamennou zídku. Bohužel ani tady se nevyhnuli různých zásahů, které byly učiněny po ukončení výroby piva. Myslím tím různě zazděná okna nebo nově vyzděné dveře a přistavěné další části, které sem zjevně nepatřily, jelikož pivovarnický komplex katastrálně od čísla 150 až 157 sloužil do roku 1995 jako sodovkárna. Nejvíce mě mrzelo, že po dobu mého průzkumu jsem tu nenarazil na jediného člověka, jelikož vnitřní prostory tak velkého pivovaru by určitě stály za to. Dvě budovy katastrálně pod číslem 150, 151 jsou vedeny jako (rozsáhlé chráněné území ) – Pivovar SCHWARZBACH S.R.O. Když obejdu celý komplex pivovaru, na východní straně mě zaujme již zmiňovaný dlouhý trakt s průjezdovou branou, který je tvořen nádhernými oblouky připomínající dětmi namalované obláčky. Nad nimi se nachází typická pavlač starých domů.

Bohužel železné zábradlí, které tam je zabudováno, se tam už vůbec nehodí a původní rozhodně není. Budova pravděpodobně dříve sloužila jako administrativní, donedávna patrně jako bytový dům. Na jedné z budov je od severní strany prováděna rekonstrukce a je navýšena o jedno podlaží. To zjišťuji podle starých fotografií, které se liší od těch mých, co jsem tu pořídil já. Na závěr ještě přidávám trochu historie, kterou jsem čerpal z internetových stránek obce.

Knížecí Schwarzenberský pivovar založil a postavil roku 1568 Jakub Krčín z Jelčan, nejzdatnější úředník Viléma z Rožmberka. V roce 1605 odebíralo z tohoto pivovaru pivo 48 hospod. Až do 70. let 19. století byla v provozu sladovna systému „Poupě“, i když systém výroby sladu zůstal až do konce výroby piva stejný. Proto mělo pivo kouřovou příchuť. Podstatné změny tehdy postihly pouze zkvašování zeleného sladu. Potřebné obracení sladu bylo od elektrifikace pivovaru v roce 1909 prováděno automatickými obraceči. Mlýn, který sloužil především potřebám pivovaru (sladovny) byl právě tak založen Jakubem Krčínem v roce 1568. V letech 1880 byl tento mlýn, včetně vodního práva, vyměněn za louku společného majetku a na této louce byl založen hořejší rybník pro těžbu ledu. Všichni poddaní museli v tomto mlýně nechat mlet svoje obilí, stejně tak odebírat svoje pivo z pivovaru z Černé, a to proti vysokým trestům za porušení této povinnosti. Chmelnice pro pivovar vznikly u Mokré a u Olšovského dvora, byly opuštěny koncem roku 1788. Palírna kořalky (knížecí) je uváděna v provozu v letech 1791 a 1841.

Založení rybníků pro těžbu ledu: Po roce 1568 vyměnil Krčín pod pivovarem také dva rybníky, které měly velikostí překonat Olšovský rybník, tento plán se ale nerealizoval. Tehdy se právě vracel Olšovský rybník zpět zlatokorunskému klášteru, a proto nastala potřeba za něj pořídit náhradu pro získávání ledu. Před rokem 1880 byl založen dolní rybník o rozloze 1,150 m2 a v roce 1880 horní rybník o rozloze 1,650 m2. V roce 1931 bylo k dispozici šest sklepních prostor s obsahem 5,000 m3, které byly každý rok naplněny ledem z obou pivovarských rybníků. Potřebné množství činilo 400 až 500 železničních vagonů. K těžbě ledu bylo přijímáno až 40 dělníků a náklady na zásobení pivovaru ledem se pohybovaly od 10.000 do 20.000 Kč.

Výroba piva : Množství vyrobeného piva z jedné várky se postupně zvyšovalo, a to z 24 sudů ( cca 12 hl ) v roce 1603 až na 30 hl v roce 1880 a dalších.

Ročně bylo vyrobeno :
Ječné červené pivo, Pšeničné pivo, Patoky

1650 – 430 hl, 390 hl, 255 hl
1700 – 850 hl
1800 – 1490 hl
1900 – 19980 hl
1930 – 20500 hl

K výrobě piva byla odebírána (a nadále i k výrobě šťáv a limonád) voda z „Bílé studny“, která leží na „kostelní stezce“ směrem na Jámy. Pramen této studny vyvrhuje bílý písek, odtud jméno „Bílá studna“. Voda z ní je k výrobě piva vhodné, avšak o dva stupně tvrdší oproti ideálnímu stavu. Praměniště bylo zakoupeno od společného majetku obce Slavkovice. V roce 1879/80 byly vystavěny nové skladovací a kvasné sklepy. Tím se uvolnily staré, nevyhovující sklepy na frymburské silnici, do nichž byly v roce 1917 umístěny sklepy na ovocné šťávy.
Výroba piva byla ukončena po druhé světové válce a nadále zde zůstala výroba ovocných šťáv a limonád.

autor: Jiří Pertlík, 2016

Roku 1568 dal měšťanům tehdejší majitel panství Vratislav z Pernštejna slib, že ve městě nebude postaven panský pivovar. Měšťanské pivo kupovala jak vrchnost, tak okolní vesnice. Na tehdejší poměry ne zcela obvyklé bezkonkurenční prostředí Měšťanskému pivovaru samozřejmě svědčilo. Jeho budova stála na místě dnešní základní školy na dolní straně náměstí Jana M. Marků.

Zpackaná vzpoura části šlechty na počátku 17. století přinesla zásadní změny pro celé české země. V Lanškrouně proběhla vynucená změna vrchnosti. Od roku 1622 připadlo panství Lichtenštejnům. V době třicetileté války bylo město poničeno švédskými a císařskými vojsky. Po ní do Lanškrouna přicházeli němečtí osadníci, kteří zde prosadili německou správu.

Rekatolizační úsilí Karla z Lichtenštejna vyústilo až do okleštění práv měšťanů, včetně omezení provozu jejich pivovaru. Kníže Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna v 17. století dokonce vystavil ve městě panský pivovar. (Dle některých zdrojů ve městě fungoval vrchnostenský provoz již od roku 1629).

Měšťanský pivovar tak ztratil mnohá odbytiště, navíc moderněji vybavený Knížecí produkoval kvalitnější a tím pádem hostinskými žádanější pivo.
Měšťané od roku 1780 pivovar pronajímali. V roce 1891 právovárečníci z důvodů ekonomické nerentability provoz zrušili a prodali Lichtenštejnům.

Hlavní budovu bývalého měšťanského pivovaru koupil stát a upravil ji pro potřeby okresního hejtmanství. Dnešní podoba budovy je z roku 1933, kdy byla přestavěna pro okresní úřad. Sídlem okresní a politické správy byla až do zrušení lanškrounského okresu v roce 1960.

Panský pivovar se v dalších desetiletích rozvíjel, jak po stránce odbytové, tak z hlediska technologického a kapacitního. V roce 1850 v Lanškrouně došlo k převodu správy z knížecí do rukou státních úředníků, vrchnost začala následně pivovar pronajímat.

Lichtejštejnové nemohli být s nájemci nespokojeni, výstav pivovaru na konci 19. století překračoval třicetitisícovou hranici. Také první desetiletí minulého století byla ve znamení ekonomické úspěšnosti.

Po skončení první světové války v roce 1918 v rámci První pozemkové reformy (cílem bylo rozdělení velkých soukromých pozemků, které vlastnila především šlechta) došlo k zabavení většiny knížecího majetku. Knížeti Janu II. zůstal ve vlastnictví pouze pivovar, budova zámku, bývalý měšťanský pivovar a hostinec.

Lichtenštejnům byl pivovar v roce 1948 znárodněn a následovala éra „národních podniků“. Ač u kormidla pivovarského závodu byli lidé oddaní lanškrounskému pivu, centrálně řízené navyšování produkce, opomíjená obnova technologického vybavení a výkyvy kvality, příliš věhlasu zdejšího piva nepřály.

Navíc centrálnímu ředitelství uskupení východočeských pivovarů v Hradci Králové se lanškrounský podnik nezdál být perspektivní a veškeré investice směřovaly do svitavského pivovaru. Ten měl být rozšířen a postupně převzít produkci menších pivovárků v regionu.

Když na počátku 90. let minulého století padlo regionálně plánované zásobování, otevřely se lanškrounskému pivu dosud nevídané odbytové možnosti, to již pod hlavičkou státního podniku Pivovary Hradec Králové. Výstav rostl, později přibyl i vývoz do Polska. Pivo se tam dokonce vozilo v cisternách a stáčelo přímo na místě. Došlo i na modernizaci technologie.

Po roce 1989 proběhla postupná privatizace provozoven východočeské pivovarské skupiny. Došlo i na lanškrounský pivovar. V roce 1993 získala provoz společnost Bevi spol.s r.o..

V té době z brány lanškrounského pivovaru začala vycházet značka Generál Laudon (10 % světlé výčepní a 11 % světlý ležák), světlá dvanáctka nesla název Knížecí Koruna. Firma Bevi s.r.o. vlastnila i sodovkárnu ve Vrchlabí a tím i značku piva Rýbrcoul. Tato značka se poté vyráběla v Lanškrouně.

Zpočátku se podniku dařilo. Avšak „naivní“ devadesátá léta přinesla nástup velkopivovarských gigantů se zahraničním kapitálem, jež nemilosrdně, z pozice silnějšího, zabírali výčepy restauračních zařízení.

Na majetek firmy Bevi byl dne 23. ledna 1998 prohlášen konkurs.

Od ledna 1999 provozovala lanškrounský pivovar společnost Knížecí pivovar a.s.. Na trhu se objevila nová značka Zlatý Beran. Nicméně pivo jakoby už ztratilo své štamgasty. Výroba piva byla v tomtéž roce ukončena. V době svého uzavření vařil 5 000 hektolitrů ročně, přitom jeho kapacita byla až 70 000 hektolitrů piva.

Lanškrounská radnice koupila v roce 2000 areál pivovaru za pět milionů korun a sháněla firmu, která by pivovar opět oživila. Město jednalo s německou firmou či americkým podnikatelem. Bohužel se to již, i vzhledem ke stavu technologie, nikdy nepodařilo a lanškrounská pivovarská tradice definitivně zanikla.

Rok 2002 přinesl rozhodnutí přeměnit rozsáhlý areál pivovaru v centru města na kulturní a obchodní centrum. V roce 2003 městský architekt Přemysl Kokeš zpracoval urbanistickou studii zahrnující nejen továrnu, ale i její okolí a jednotlivé objekty byly nabídnuty konkrétním zájemcům. V areálu bývalého lanškrounského pivovaru tak bylo naplánováno vybudovat nové náměstí, měly vzniknout tří zcela nové ulice a založen park.

Od ledna 2004 začala demolice starých pivovarských budov.

V lednu 2017 Lanškroun nabízel budovy rekonstruovaného bývalého pivovaru k dalšímu využití. V místě dosud vznikly byty, obchody nebo Sportcentrum Lanškroun v hlavní budově pivovaru, Pivovarské náměstí ale zatím sloužilo jako bezplatné parkoviště pro centrum města. Ve velmi špatném stavu byly bývalé pivovarské sklepy, radnice nabízela investorům také budovu bývalé sladovny.

Prameny:
Příloha Listů Lanškrounska 13-14/XIII ČERVEN 2013 / Kateřina Chládková: Jak Lanškroun vařil pivo (Zdroj: J. Chládek: Kronika města Lanškrouna, sborník Lanškroun historický III., Lanškrounsko č. 2/2004) / „Tady se na pivo vždycky nadávalo“, rozhovor s Františkem Bartoněm, dlouholetým mistrem v lanškrounském pivovaru (František Teichmann)
www.rtvplus.cz/aktualne-2396-Lanskroun-dlouhodobe-nabizi-zanikly-pivovar